Ó, jaro! Dívky nabízejí květy,
ze rtíků jahodových perlivý zní smích,
polosvět oblék’ jasné toalety,
vzlét rojem motýlů do ulic šumivých.
Jak planou v slunci mramorové sochy!
Jak parkem honí se tlum dětí v pokřiku!
Sta vozů letí přes asfaltu plochy
do dáli modravé... a teskno básníku...
Paříže labyrint je náhle těsný
mé české duši, kde spí veršů tichý zpěv –
tu ze snů bouří mne křik táhlý, děsný,
jak z plamenů by zněl kdes mroucích tvorů řev,
neb jak by proletářů chmurné voje
na čtvrti boháčů v ráz začly v útok hnát
a jak by démon uličního boje
vln vchrstl přívaly ke hradbám barikád.
To řve teď Bursa... V zašlém hloupém věku
tu klášter vábil v ticho vonné jizeb svých,
teď řve tu Bursa v nervose a vzteku
jak hydra uvězněná v sloupech korintských.
Jest chrám to velebný svým přísným stylem
a herna divoká svou ryčnou směsicí,
kde v chumlu špinavém a zdivočilém
za zlatem žene se tvor lidský šílící.
Tisíce postav míhá se tu v shonu,
své kursy znamená, čte lačně depeše,
v řev hrdel drnčí zvonky telefonu
a zraky svítí jako z lotrů peleše...
Ó, Kriste, kdyby zjev tvůj sněžně bílý
v tu svatyň Mamonu se náhle s oblak snes
a s hněvem dutky zdvih’ – ó, v krátké chvíli
by pěstím podlehl a v špínu zemskou kles,
a haussier i baissier jak divý
by šláp mu na srdce v své vášně záchvatu,
jak smečka psů by štěkal dál dav chtivý
na honbě vzteklé za hvězdami dukátů...
Mně točila se hlava v omámení
v tom chřtánů výparu, v tom dýmu doutníků,
na bursy těžký vzduch, ach, zvyklý není
nervový ústroj tichých českých básníků.
Já vymotal se ven z té divé směsi,
v jih český hornatý jsem zalét v dumání,
kde v pohádkovém modru dýší lesy
a žito vlní se na polích u strání.