Béranger.

Emanuel z Čenkova

Béranger.
I.
Tvá lýra v duši mé se rozzvučela
Tvá lýra v duši mé se rozzvučela
nad mrtvou pohádkou mých mladých let, chmur havrani mi lehce slétli s čela a dívčích polibků jsem ssál zas med, jak by mi bylo dvacet let.
Tvá Musa laškovně jen tleskla v dlaně – a brána paláce se otvírá, na loži zvadlých snů, ach, polekaně má Mladosť ze spánku se probírá i v polosnu kol pozírá. Povstává dumavě, níž hlavu kloní, jí na rtech pobledlých se chvěje vzdech a z očí vyhaslých se rosa roní a šeptem prosí jen: Mě spáti nech na zvadlých snech a poupatech! [27] Sois-moi fidèle, ô pauvre habit que j’aime! Ensemble nous devenons vieux.
II.
V Akademie snad sedět konferenci,
V Akademie snad sedět konferenci,
při hovorech nudných tajit zívání, zářit pýchou v slavných mužů šedém věnci, poklonkovat, kouzlit na rty usmání, třpytit se jak lokaj v květovaném fraku, otrokem být regulí a předsedů, při vítacích hymnách hráti za plat klaku, zatracovat verše mladých nezvedů, šíj svou shýbat v jařmo, které duši spíná – ó, to vše ty nenávidíš, pěvče lásky, svobody a vína!
Tak se líbíš mně v svém prostém, starém šatě, na nějž nezavěsil’s nikdy třpytný řád, v chudém podstřeší, kde Musa zulíbá tě rtíkem Lisetty, již máš tak vřele rád, pod révovím v besídce tvá číše zvoní, když čar jara svolá druhů besedu, z okna vězení tvá Musa ven se kloní, mříží vlas jí vlá, žár šlehá z pohledu, tyran chvěje se, tvou píseň Paříž zpívá... Ó, jak často v černé chvíli Musa má se tvojí v oči dívá! [28]