Požár Moskvy.

Emanuel z Čenkova

Požár Moskvy.
Bělostná, kamenná pohádko Severu, ty luzná Moskvo, dcero Orientu, halící vnady své v kožešin nádheru, jež plné máš truhlice brokátu, hedvábu, kmentu, jak jsi se zachvěla v panenském strachu a v úzkosti, jsouc opuštěna ve svém stesku, když tlupy Francouzů, Němců a Vlachů šat rvaly tobě s těla! Jak jsi se chvěla, když uzřela jsi spitou soldatesku! Mrtvoly carů tvých třásly se ve hrobech v podzemí tajném chrámu Michaela, dunivý kroků hluk zabušil v jejich snech, třesk ocele řinčivý. Vojenská čeládka klela... Nad těmi starými, svatými hroby, hle, pochodně jak čadí v děsném plápolu! Lakota hledá tam pokladů zdoby... Sbor carů procit v snění a v hrůzy vyjevení má za to, že zří hordy Mongolů. [68] Do Kremlu chmurného Bonapart hrdě vjel, ten zbloudilý syn Velké Revoluce, jenž s Bohem o vládu na světě v zápas šel a na mžik přec obrovský vesmír v své udržel ruce... V tu chvíli Hospodin sestoupil s nebe do ulic moskevských a všude zhoubu dštil, v hořící moře, ach, proměnil tebe, ó, bílá Moskvo carů! Z plamenů žáru své hrozné Mene Tekel promluvil. A Bonaparte soud svůj čet’ a porozuměl, neb v knihách osudu on dobře čísti uměl. Vzhléd’ k nebi s dumnou výčitkou. Pak prudce vstal a k vyhození Kremlu stručný rozkaz dal. 69