Idyla ze Svaté Heleny.

Idyla ze Svaté Heleny.
Ten Caesar Francie, jenž viděl celý svět u stupňů trůnu svého pokorně se chvět, ten démon Armády, jenž retů povelem sto tisíc vojínů v bouř bitev šedou hnal, muž slávy žíznivý – se zahradníkem stal a rýčem vzdělával LongvooduLongwoodu sprahlou zem. Kdys vítěz ledový, jenž říše rozdělil jak pole šachovnic dle rozmaru svých chvil, jenž zmrvil Evropu, ach, rosou krvavou, teď milosť obdržel na radu lékaře: směl měřit záhony v oděvu sadaře, by z duše zapudil snů truchlosť dumavou. Byl králem králů všech, měl bájné paláce – a teď žil v domečku, ryl půdu v zahrádce na pustém ostrůvku pod cizím oblakem... Ach, svému osudu se hořce usmál sám, když pokryl hlavu svou, uvyklou korunám, jak pilný plantážník slaměným širákem!... [70] V svém sadu od práce kdys ustal na chvíli: zřel děti Bertranda, jak hrou se bavily, jezdily s oslem, v písku stavěly si dům; a tu si povšiml, že chudý mají šat, i cit se pohnul v něm – bylť zvyklý rozdávat a nikdy nedoved mez klásti hrdým snům. Leč musil přemýšlet, co dětem dát by měl? – Po krátkém dumání v svůj nízký domek šel, ze skříně vyňal kabát zlatem zdobený, jejž pyšně oblékal co konsul v slávy dnech, jej poslal se vzkazem pak matce dětí těch, by z něho šaty dětské byly zrobeny... Čas míjel klidně dál... Zvyk císař pokoji, všech vzdal se nadějí jsa znaven po boji, již laurů nových nežádal od příštích dob, jak měkký poeta rád v údolíčku dlel nad zřídlem kříšťálnýmkřišťálným, kde dvou vrb stín se chvěl, vrb smutečních, jež čekaly na jeho hrob. 71