Palais-Royal.
V kryt arkád tvých mne často zahnaly
přeháněk jarních prudké přívaly,
tam rád jsem unik vesny zbrklé rozmaru
a z nudy zevloval ve světa bazaru...
Nuž, zaskoč se mnou chutě pod arkády,
má čtenářko!... Snad přejde déšť ten kletý...
Aj, klenotník! Leč má jen samé řády –
však najdem kloboučky též, toalety,
dál oslepí nás třpyt ze skříní zlatníků,
i najdem obojky na krčky mopslíků
a plány Paříže, směs poesie,
portrety princezny, jež volně žije
a sklízí obdiv se svým cikánem,
zde koupíš průvodce i knihy o všech hrách,
o malbách v Louvru, nočních města zábavách,
tam alba, lístky, Zola s Rostandem,
tu zase restaurant jest s pevnou cenou
(viz skříň lososem, chřestem vyzdobenou!),
tam obrazy – ó, Muchovy to květiny
ční nad všednost jak růžné duše lekníny!
Za zářných dnů si děti hrají v sadu...
Já často podvečer jím bloudil v chladu,
pod jilmy, lipami jsem spřádal dumný sen,
já davy zřel, jak bouří, hučí, křičí,
[12]
z jich klokotu jak živý plam se týčí
a řeční, pistol v ruce, Camille Desmoulins.
A slovo jeho hrom, blesk paže kyn,
a za den z Bastilly – směs zřícenin!
Tak často snil jsem, sen svůj vtkával do rýmů...
Z dum těch mne básník krajan vzbouzel k posledu,
v říš prósy ved’ řka:
„Pojďme nyní k obědu,
znám restaurant za frank a dvacet centimů!“
13