Fantina.
(Čtenářka románu Hugova.)
Hle, modistka!... Den celý plynul v práci,
v kloboučky vinula směs květů, per –
teď umdlena si zašla v restauraci
na diner „pevné ceny“ v podvečer.
Na hlavě zlato, v ústech perly měla
a v oku skryta modrá hlubina –
tak laškovně i cudně na mne zřela,
již koketníkoketní, a přece nevinna.
Jest známa tu... Jak ptáče švitořivě
v rozhovor se mnou přešla ve chvíli,
že Bídníky čte, zašeptala snivě
a zraky extasí se nítily.
Jak růže z rána byla dosud svěží,
ze rtů se linul prostých řečí spád –
prý Huga koupila si na nábřeží,
jí bouquinist ho prodal za frank rád.
Ó, nadšení! – Leč rázem ples ten mizí
a kalí se jí zraků hlubina,
po tváři stéká slzy rosa ryzí –
tu slzu vyvolala Fantina.
[23]
Tak byla čista jako růže z rána;
já soustrasť měl jsem s ní, k ní dvorný byl,
já věděl, že v prach ulic sešlapána
kdys bude též... Já slzu pochopil.
24