Před kathedrálou duchů.
(Vzpomínka na 11. den července r. 1791, kdy byly přeneseny ostatky Voltaireovy do Panthéonu.)
„Na voze vítězném tě vezli v Paříž zpět,
ty suchý skeptiku, jenž bojoval jsi s Římem,
svým přeťav sarkasmem kruh pout, jenž spínal svět,
na postrach modlářů, již kadidel svých dýmem
Istně zahalují pravou Boha tvář...
A plesu horečkou se počla Paříž chvět,
po noční chmuře vzplála slunce zář.
A dvanáct komoňů tak bílých jako sníh
tě vezlo od těch míst, kde Bastilla kdys stála,
dav valný tisíců se černal v ulicích
a děla salvami ti hranu táhlou hrála,
když k Panthéonu triumf tvůj spěl blíž...
Ó, král se jistě třás, když jsi se z hrobu zdvih
a vítěz mrtvý táhl na Paříž.
Jak Caesar velký vracel jsi se v otčinu:
před hrdým průvodem tvou nesli sochu zlatou
a hymny zpívali a věnci vavřínů
tvůj obraz krášlili a s duší zbožně vzňatou
si četli tituly tvých velkých děl...
Byl národ sjednocen a sbratřen v onom dnu,
v své čapce frygické ty’ sty’s na něj zřel!
[44]
A přece přišel den, byl hrob tvůj vypleněn,
zas kněžská reakce si sedla na trůn zlatý,
zas v temných bastillách umíral jasný sen,
stupidní censurou zas božský duch byl spjatý
a marný vzdor a marný vzdech a ston...“
Na třídě Saint-Michel tak snil jsem v letní den
a zíral dumavě na Panthéon.
Na bouřném boulevardu kol vířil města prach,
před okny kaváren si apéritif pili
šviháci, študenti, klep četli v novinách,
o Zolovi a Dreyfusu se hašteřili,
neb laškovali s bledou kokotou...
V tom žití, jehož mumraj divoký kol táh,
chrám duchů čněl nad světa prázdnotou.
45