Na náměstí Svornosti.
(Noční nálada.)
Co automobil supavých tu hřmělo,
co kmitných velocipedů tu chvělo,
co zvonků, trubek, signálů tu znělo
na šíré ploše roviny po celý den!
Jak mravenec jsi vířil v žití kole,
jež letělo přes Elysejská pole,
a v němž jsi kroužil přec, ač unaven...
Teď zklidnily se zvolna vlny víru...
Pod nocí sklenutou a plnou míru
zas jemně slyšíš vlastní duše lýru,
již za dne bouřně ohlušil té vřavy trysk,
a v toulce snivé, v sladkém zadumání,
rád volně oddechneš pod modrou bání,
k níž v touze ční luksorský obelisk.
Hvězd zlatý dech tu splývá s nebe sklonu!
Teď v parku pomrou světla lampionů,
dokvílí valčík rozmařilých tónů
a polosvět se slétne k nočním orgiím
a drožky odhrčí... a sami, sami
tu zbudem s duší svou a vzpomínkami,
jichž vínem starým rád se opíjím.
[9]
Pod nebem Francie za noční chvíle
a na jaře mně volno jest a mile,
jak za mlada, kdy v neskrocené síle
se z duše píseň rozzářila, ryzí tak!
Krev Jihu vřelejší mi v žilách hřeje,
a po mém boku tuším, jak tu spěje
ten vzdorný, něžný, hrdý Bergerac...
10