Podzim kokoty.
Pod palným dechem vilných retů
tak záhy povadly jí tváří lilie,
dnes terčem úsměšků je světu,
jenž vůni vyssál z ní za noční orgie.
Zří černým okem závistivě
na mladší družky své v těch řadách kočárů,
rej bacchantický když vře divě
jak triumf Rozkoše po dráze boulevardů.
Již stárne... Nevábí již muže,
v své pestré pláštěnce však vyjde den co den,
kde ženy koupit lze i růže,
k těm zářným oknům vyzlacených kaváren.
Před restauranty jak to šumí!
Punš hoří, pivo pění se, chřest šálků zní...
Tu duší táhnou jí jen dumy
a posléz v zrak se derou slzy nervósní.
Po dlažbě cupe do únavy...
Je půlnoc, z divadel se žene černý proud,
v něj darmo vpaluje hled žhavý,
květ zvadlý nikdo nechce ke rtům přivinout...
Když v mlze jitra chvátám domů,
ze svůdných féerií tak hořce znavený,
plá na mne zrak ten v stínu stromu,
kde hříšná třese se u chrámu Mad’leiny.
[25]