VŠEDNÍ DEN.
Den celý šerem dumavým se stmíval,
a sychravý dech větru krajem táh,
déšť jak směs dlouhých nití k zemi splýval
slz krůpějemi vázna v stromů korunách.
Až k večeru pláň nebe deštěm smyta
se rozklenula jako modré sklo,
na dlouhé pruhy vlnitého žita
se ještě slunce zlatou září zalesklo.
Z luk vystupoval výdech teplé vůně
a podvečer tak jemně klidný byl,
že skryt té vábné krásy v chladném lůně
dnů ponurých dřív divák ani netušil!...
Den sychravý – toť mladé žití moje,
jež prochvívá už nevlídný jen chlad,
11
směs deště, větrného nepokoje.
Pak přijde podvečer... Ten klidný bude snad.
Já najdu ženu, jež mi porozumí,
na vrásky čela vloží hebkou dlaň;
pak rozletí se těžce šedé dumy
a duší rozklene se modrá nebe pláň.
A ve smířlivém žití podvečeru
kraj duše objeví pak mnohý skvost –
den můj, teď roven bezcitnému šeru,
v své kryptě tají vůně, květů dost a dost!
12