Rok na samotě (1894)

Básně, Emanuel z Čenkova

ROK NA SAMOTĚ
NA SAMOTĚ.
MOJE POUSTEVNA.
ODPOLEDNÍ SIESTA.
VŠEDNÍ DEN.
STROMY U CESTY.
KŘÍŽ HŘBITOVA.
PŘEDTUCHY.
LOVEC PEREL.
SENOSEČ.
DVOJÍ ŽEŇ.
ZA DNŮ LÁSKY...
PÍSEŇ.
SOUSTRASŤ.
SLZY.
STÍN.
PRÁZDNÉ KŘESLO.
MŮJ OTEC.
HŘBITOV.
LETNÍ NEDĚLE.
RELIKVIE.
KNÍŽKY MODLICÍ.
ŠPERK.
POZDNÍ LÍTOSŤ.
HOŘKÁ EPIŠTOLA.
IMMORTELLY .
LÍPA.
STESK DOMOVA.
CYPŘIŠ.
ZA VICHRU NA SAMOTĚ.
HROBY POD SNĚHEM.
VEČERNÍ DUMA.
DIVOKÉ PTACTVO.
DOMÁCÍ PLES.
ZIMNÍ NOTTURNO.
NADARMO .
SKŘIVANI.
CHUDÝ DAR.
TY’S NEUMŘELA!...
ČESKÉMU JIHU.

ROK NA SAMOTĚ
BÁSNĚ
EMANUELA RYT. Z ČENKOVA
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1894
[1] Slovo úvodní.
Za větrů nepříznivých pluje tato knížečka do světa!... Tuto kytici prostých veršů házím do prudké vřavy zápasův o existenci, v níž kroužek ctitelův poesie řidne a vymírá; ti pak, kteří dosud poesii věrni zůstali, místo obrany její hádají a rvou se mezi sebou o její podstatu: „Poesie jest tajemnou bytostí, jež není s tohoto světa!“... „Poesie jest vlněním slovné hudby a lze ji pouze ze symbolů slov vytušiti, vycítiti“... „Poesie jest učitelkou, která má vésti na cestu ctnosti a mravnosti“... „Poesie jest věrnou malířkou skutečnosti“... „Poesie záleží v pytvání srdce“... a t. d. Nevšímaje si této různobarvé směsi hesel [3] podávám tu obraz své duše v oné době, kdy žil jsem v upomínkách lásky odloučen od lidí a kdy ovívala mne v přírodě svým šerým křídlem Samota a kdy u našeho krbu mihla se černá peruť Smrti... Toto rozkrvácené srdce kladu místo chladného kamene na hrob své matky.
V PRAZE, 9. dne měs. ledna 1893.
Em. ryt. z Čenkova.
[4]

NA SAMOTĚSAMOTĚ.
Když město strávilo mne jedem víru, hřmotu, bled, unaven jsem zajel do hor na samotu, chtěl vyhojit se z horečného stesku po lásce blahé s vysněným jen ideálem, chtěl s duše strhnout jařmo spjaté na ni žalem, křát vůní květů, září slunce v lesku a světit prací moudrou mnohé hodiny... Tak zavítal jsem v dům náš bílý, rodinný. Ó, všechno lákalo i těšilo mne! Jak zřeli by se dávní přátelé, já miloval ty jizby mile skromné a večery v nich trávil veselé; mne vábil stinný, pěstěný mnou sad, když jarem pučelo vše do poupat, rád vídal jsem luk pásmo květné před domem, tlum pahorkův a starých lesů černý lem... [5] A sám jsem žil... Rodiče moji staří, prostí, po klidu toužíce nezvali cizích hostí; den po dni, prost všech bouřných příhod, strastí, změn, mi plynul v dál – den jeden všechněm podoben, den každý – papíru arch nepopsaně bílý... Leč pozděj chvátila mne duma divných chvílí, jak vytryskla by v srdce zasypaná zřídla: Já duší cítil jsem vlát, Vzpomínko, tvá křídla. Z mých druhů nikdo listem nevzpomenul na mne; ti při pitkách jen chvástali mně city klamné, kdy piva rudý tok se pěnil a zněl smích, a vtip se rodil v nocích bujně veselých; pln hořkoty, pln němých nitra stonů já cítil, kterak zvolna, zvolna tonu ve vodách klidu, dálky, ticha, osamění, kde ruka přátelská mi nápomocna není... Ó, lásko, již jsem opustil já ze svévole, ty v pláni mého žití jednotvárně holé za tesklivých a zoufanlivých večerů – jak přelud ronící v poušť barev nádheru – jsi mučila mne upomínek bolným hlasem, dny prchlé světlem blaha ozařujíc časem, že tkvěl jsem v poutech výčitek a trapných snů jak vězeň přikovaný v řetěz zašlých dnů! 6 Má rusovlásko, jež číst nebudeš ty řádky, ach, nevíš, jak jsem toužil v pospolné dny zpátky, kdy požíval jsem lásky vonné ovoce, blíž osamělých zahrad chodil s tebou denně a líbal jsem tě dlouze, vřele, nerušeně! Ó, jak těch dnů jsem litoval tu hluboce! Mně tehdy zdála se být skrovnou lásky číš, tvůj zjev tak všední; orlem chtěl jsem vzlétnout výš. A nyní psaní ručky tvé bych měl tak rád, ssál parfumu dech z něho, čet v něm nastokrát: že beze mne ti v městě smutno k zoufání, že v duchu tvář mou zříš, hlas můj že kol ti zní, že na mne vzpomínka tě nevýslovně blaží, že mého příjezdu den čítáš po čárkách, že čteš mé verše, že se jevím tobě v snách, že budeš na mne jistě čekat na nádraží... 7

MOJE POUSTEVNA.
Mně zdá se tichou poustevnou dům bílý, kde moje duše umdlená se chýlí do tmavé tůně dum... jsem klidným samotářem hor a plání, a světa ruch a shon a kolotání sem chabě zaléhá jak dálných proudů šum. Jen v duchu zřím trh světa převeliký a slyším nabídky a vády, křiky, tak jak se kramáří... tlum lidí proudí pestře v reji divém, ti lelkují a ti zas v davu chtivém cos kupují – vše šálí, krade, taškaří. A tu jsem rád, že ušetřil mne Osud to hrozně tupné ponížení dosud – 8 tam rozbít malý krám, a dav ten vzteklý, posedlý a tupý, jenž se kol panoram a kejklů kupí, v tom trhu lákat k veršům svým a myšlénkám! 9

ODPOLEDNÍ SIESTA.
Háj bříz na vrchu blíže bílé villy chlad svůj mně skýtá v parně žhavé chvíli, toť moje mile samotářská siesta!... Pás polí, lesů zřím na šerou míli, a vše to dálně daleko je od města. Být v městě? Byl bych hořce rozechvělý v tom chodců rozruchu a vozů povyku, roj klevet, zpráv by štval mne po den celý jak smečka psů, jež honí cit můj vřelý, já čet bych novin smeť, ba – veršů kritiku! Tam roztrpčily by mne záští vzdory, v mou duši sily hněvu, žalu směsici... zde zatím, co mne haní úvah spory, já, toho nevědom, zřím v modré hory a skládám čerstvých květů novou kytici! 10

VŠEDNÍ DEN.
Den celý šerem dumavým se stmíval, a sychravý dech větru krajem táh, déšť jak směs dlouhých nití k zemi splýval slz krůpějemi vázna v stromů korunách. Až k večeru pláň nebe deštěm smyta se rozklenula jako modré sklo, na dlouhé pruhy vlnitého žita se ještě slunce zlatou září zalesklo. Z luk vystupoval výdech teplé vůně a podvečer tak jemně klidný byl, že skryt té vábné krásy v chladném lůně dnů ponurých dřív divák ani netušil!... Den sychravý – toť mladé žití moje, jež prochvívá už nevlídný jen chlad, 11 směs deště, větrného nepokoje. Pak přijde podvečer... Ten klidný bude snad. Já najdu ženu, jež mi porozumí, na vrásky čela vloží hebkou dlaň; pak rozletí se těžce šedé dumy a duší rozklene se modrá nebe pláň. A ve smířlivém žití podvečeru kraj duše objeví pak mnohý skvost – den můj, teď roven bezcitnému šeru, v své kryptě tají vůně, květů dost a dost! 12

STROMY U CESTY.
Za žáru dnů, kdy tisk’ jsem šlépěj v půdu sprahlou na mlatu silnice, jež vozy zryta jest – já tiše zjásal, vida stromů řadu táhlou dál před sebou tam vroubit stínem úpal cest. Bez stromů šklebí se ta cesta nehostinná jak šedý, nekonečný had, jak příšera... Dík stromy! korun vašich spleť tu klenbu spíná, dští chladem, vůní, vlahým kouzlem večera. Vy božské stromy, vzácné kaple ptačích písní, vy stromy ronící v pal dusna vonný vzduch, vy kvetete, vy dýšete, ač prach vás třísní, a spadlý květ váš deptá všední chodců ruch. 13 Za žáru dnů já tisknu šlepěj v půdu sprahlou po žití silnici, jež lidstvem zryta jest, směs chodců, vozů zřít zde řadou šumně táhlou... a básník? – toť ten strom kvetoucí v prachu cest. 14

KŘÍŽ HŘBITOVA.
Při slunce západu zřím od psacího stolu tak rád v ten milý, tichý kraj horského dolu, v tu němou nevystihlou dumu venkova... Ó klid! jak by zde spočívala božská ruka dštíc požehnání v táhlá pole, vonná luka, v ten celý údol – i s tím lánem hřbitovahřbitova. Toť oddech můj, kdy v pokoji se zvolna šeří... A duše má, jak dělnice, jež mzdu svou měří, teď počítá, co z díla mého odbyto, zda ušel jsem kus cesty v dráze nekonečné, v té věkovité dráze k říši krásy věčné, kde sídlíš ty, ó Umění, má záštito! Zřím oknem... V údolí kol bují všechno jarem, tam slunce západ polévá kraj rudým žárem, 15 krev zlatou lije v němou dumu venkova; a duše má se touhou palnou k dílu nítí, kdy zří, jak z pahorku tam naproti se třpytí ta hvězda míru – kovový kříž hřbitova! 16

PŘEDTUCHY.
Při družném hovoru, při bujném kvasu, při žen všech objetí a lásky polibcích, při slasti, kdy jsem chápal věčnou krásu, při klidu, jejž jsem, přírodo, pil z prsů tvých, vždy přišly jste, jak šedá, náhlá mračna i v pohár duše nalily jste hořký jed, vždy přišly jste, jak supů stáda lačná v mé srdce vtínajíce sterých spárů sled; za jara dnů jste létly bouře spěchem, jež poháněl v taj duše divných větrů vír, – leč v ráz jak čaroděje libým dechem zas nitrem rozklenul se modrý jas a mír. 17 Leč teď v svém létě zřím, jak přicházívá roj předtuch tiše jako černí motýli: – Sbor klidných poslů, že se v duši stmívá, i nekonečná noc že vzejde za chvíli! 18

LOVEC PEREL.
Do víru divně rozladěných citů, do proudu myšlének, do vln všech třpytu, v to celé moře duše vnoř se hluboce, – když v úsměvném plá svitu, když bouře tam hučí a syčí a kypí, když vášeň tam rozžehne blesků svých šípy a úpí divoce! A nedbej lidstva na břehu, jich řečí, a nedbej drsných úskalí a léčí, a nedbej na chlad, vítr, mračen na chmuru, buď roven potápěči a s odvahou ponoř se v duše své moře a vynes pak perlu si na denní zoře, tu perlu krásy – skrytou v písně lasturu! 19

SENOSEČ.
Ó za těch dob já zírám z okna nejraději, kdy června dny se modrem zlaceným tu chvějí, a polem vlnívá se klasů hebký háv, kdy za jitra v luk lány plné rosy se noří osmahlých žen lesklé kosy a do kopek se řadí žatva mrtvých trav! Zde klidno tak... Ten údol, to je tichá tůně, jen plna paprskův a zpěvu, květu, vůně, a samota, to mojí duše snivá druž... zde nikdo z města neruší mne listem; ti, jež jsem rád měl v žáru lásky čistém, jak z očí tak i z mysli pustili mne juž... Zřím v dál... Kol klid, mír, nic mou duši nezakalí! A v moři zeleném naproti hřbitov malý 20 své zídky bílým pruhem kyne na pozdrav, a do řad rozsázeny, bez ozdoby, se zdají kopkami ty prosté hroby, kde složena je z louky žití žatva trav! 21

DVOJÍ ŽEŇ.
Pláň v moři zlatých paprsků se topí, a v kraji táhlém, kam jen zrakem patříš kol, veselá chasa váže těžké snopy a jede v tahu výskavém teď do stodol. Ó co tu shonu, ševelu i ruchu, při práci čilé vesel je čeledi dav, žen milé zpěvy vanou v modrém vzduchu, jenž prosycen jest vábnou vůní bujných trav! Též u nás byla žeň!... však v nočním tichu se krátce odbyla při rmutném zoufání, a místo jásotu při zpěvném smíchu pláč zazněl jen a marné, chabé zalkání. 22 V klid samoty, ach, ku matčinu loži, kde tichý stesk perutí tmavou těžce vál, přistoupil náhle všemocný Žnec boží, v mih podťal stéblo života – i bral se dál!... 23

ZA DNŮ LÁSKY...
Ó matko má, já chtěl se tiše svěřit, že blaho znám, jež nelze umem změřit, že plavec bludný já teď k břehům vesluji; zář mého štěstí padla by v tvou líci, tvá duše jásala by s mojí snící, kdy řek bych nadšeně: Já miluji! Ó matko má, já kojil naděj smělou, že vejdu k tobě s dívkou uzardělou, že pro poklad se vydám k tobě na cestu, pro tvoje drahé, svaté požehnání, a ty že v mile vlídném usmívání jak dceru přivítáš – mou nevěstu. A přijel jsem a zřel – se žlutou lící bez dechu tělo v černé rakvi spící, 24 na čele rozestřen tkvěl hrobu divný chlad, a oči spaly žitím unaveny, však rty tak byly jemně otevřeny, jak chtěly by se mne cos – otázat! 25

PÍSEŇ.
Ó Němec hrobař kopal pro českou matku rov, a kněží modlili se směs divnou cizích slov. Lid odrodilý stál kol, a z hrobu vanul chlad, lid cizí řečí počal „Otče náš“ odříkat, a hroudy z oné země, již Vlasti urvali, ti cizí lidé chvatně na rakev sypali. – – 26 Ó matko moje mrtvá, slyš, jak ti ve hrob zní teď aspoň píseň česká, ta pravá – smuteční! 27

SOUSTRASŤ.
Kdos útrpně mou tiskl ruku, a jiný prohodil pár vlídných slov, když bolu mého uzřel muku při spuštění mé matky v šerý rov. A přátelé mi vyjevili chvatnými listy soustrasť kratičkou, ba, známé ženy slzy lily nad mojí drahou, dobrou matičkou... Leč pranikdo v té těžké době mi nepravil: „Buď cele, navždy mým, tvé lásky poklad, spící v hrobě, já z plna srdce tobě nahradím!“ 28

SLZY.
Ach, já tak dávno neplakal, jsou tomu dlouhá léta, a když přemohl muže žal, já dumal: „Je to sketa!“ Teď, kdy mně Osud matku vzal, ždám ulevit si něčím, a k bolu že Bůh slzy dal, já tiše – blahořečím. 29

STÍN.
V horečně bolném snění kdy tisknu hlavu v podušku, zřím v tužeb divném chvění svou matku – dobrou starušku. V tom čepečku a šatu, jejž dali jsme jí do hrobu, vždy přijde v tichém chvatu, svou živou vezme podobu. A zdá se mi, můj Bože, jí v oku bol se rozhostí, u mého stane lože tak plna dumných starostí. Blíž ke mně hned se sklání, znak lásky věčné na líci, 30 chce dáti požehnání – leč slova nemůž vyříci. A ráda by dát chtěla mně odkaz posledních svých rad, žár zlíbat s mého čela... leč nemůž... musí zas jít spat... 31

PRÁZDNÉ KŘESLO.
U stolu jedno z křesel prázdné zbývá, z nás nikdo neždá si tam usednout, kdy večer z lesů černých v jizbu splývá, a hudba upomínek zadumčivá do duše rozlévá svých tónů proud. V tom křesle dobrá matka sedávala, jíž srdce jemné v hlíně vlhké tlí... Ó družné večery! – Nás radosť zvala k svým hodům bujarým, krev v líci hrála, plál v srdci humor růžně rozkvetlý... Můj Bože! cos jak stín v to křeslo splývá, – z nás každý v duši hloub se pohříží, – neb z křesla lysou hlavou na nás kývá Smrť velká, bledá, tichá, zádumčivá, jež kruh náš prořidlý si prohlíží. 32

MŮJ OTEC.
Když přijde chvíle stínů zádumčivá, i vítr západní v tlum stromů splývá jak vzdech a vzpírá se pak do krovů, můj staruch otec oknem vždy se dívá přes údol, k mlčivému hřbitovu... Ó v jizbě smutno! Žal pod klenbu čela tam vždy se vkrádá v marném dumání, neb Smrti peruť nedávno se chvěla tím pokojem, když matka dotrpěla pouť žití, plnou těžkých strádání. A jak by kohos očekával chtivě z cest dalekých, můj otec starostlivě zrak v myšlénkách upírá k hřbitovu: tak námořník, jenž přestál bouře divě, se dívá s touhou k svému – domovu... 33

HŘBITOV.
Ó hřbitůvek ten mile klidný jest ostrůvkem kol v moři lesů, polí, jak v zahrádce v něm pobyt vlídný: a přece na něm srdce mne vždy bolí. Tam kostelík s tou bílou věží tak zírá bedlivě jak strážce malý: neb drahý klenot můj tam leží a lásky zlaté poklad neskonalý. Přes zídku rozhled do krajiny, z níž ponenáhlu český hlahol mizí: a teď zas v hloubi tmavé hlíny tu zakopali českou duši ryzí. 34 A já dlít budu za horama, i naše řeč snad vymře tady jednou: však nezůstaneš, matko, sama, mých zpěvů slavíci ti na hrob sednou! 35

LETNÍ NEDĚLE.
Ni lístek nehne se... Klid v modrém vůkolí..vůkolí... Jak špalír štíhlých pyramid ční topoly kol šedé silnice, jež vede do daleka; žár slunce tavený se na vše těžko věsí, spí květy v lukách i na horách černé lesy, a tiše bez vln šumu plazí se tu řeka. Dlím u hrobu, – má hlava níž se sklání... i zdá se mi, že slyším oddýchání tam z dola níž, dech ňader svojí matky spící... Nic neruší kol svatý, přetajemný klid, jen občas přijde sedlák prostý, snědolící a hlavu obnaží a jde se pomodlit. Má matka spí... Ta dobrá, svatá žena, mdlá parnem žití, hořko unavena 36 si dřímla teď... Slyš, jak by oddech z dola táh! A já, jenž jindy k mrtvé šeptám vřelá slova, ji zdravím, „s Bohem“ dám – jdu lehce ze hřbitova, bych sen jí nerušil – jdu tiše, po špičkách... 37

RELIKVIERELIKVIE.
Ve chvílích samoty a zadumání, kdy duše nadarmo se bolu brání, kdy bývám šeré tesknoty jen smutný rob, kdy v srdce vzpomínky jak můry tlukou, – tu matky skříň otevru chabou rukou, jak odkrýval bych drahé relikvie hrob! Vše jako dřív: na skříně tvrdé stěny jsou šaty staromodní rozvěšeny, z nich vane vábně lehká vůně pižmová, vše v ladné směsi tak je urovnáno, vše na ni čeká – jak by odestláno jí nebylo ve vlhké hlíně hřbitova! Tu visí vzácné svatební ty šaty, před padesáti lety prvně vzaty, 38 a jiných směs se zdobou květů hedvábných, tam v koutku modlicí je knížka malá, nad níž ve chrámě k Bohu vzdechy slala, by štěstí vedlo mne, bych zdar měl za dnů svých!... Tak čistě složeno vše v oné skříni, jak čekalo by starou hospodyni, jež kroky tichými snad brzo vejde sem: teď drobty sytí drůbeže dav čilý neb v sadu květinovém mešká chvíli,... však přijde vítajíc mne vlídným úsměvem... 39

KNÍŽKY MODLICÍ.
Když bolu dech v mou duši vane jak větru tah do doubrav šumící, když perla stesku z očí kane, – tvé brávám, matko, knížky modlicí. V nich nečtu... Probírám jen plaše směs listů, z kterých jsi se modlila: mně zdá se, že v ty otčenáše tvá duše starostná se vtělilavtělila. Z těch listů žalostně cos vane jak nesplněná touha po štěstí... zřím oči žhavě vyplakané a slyším šepot dávných bolestí. 40

ŠPERK.
Matičko, život tvůj byl tak prostý, v tichu jsi dumala, trpěla, chlubivé fráse a skvělé skvosty neznala, ráda jsi neměla. Nemám též dědictvím lány statků a kopy blýskavých dukátů, nosím jen od tebe na památku prstének se zdobou granátů. Díky mé: ze zlata citů kuji písně své jako kruh prstenu, krůpěje krve své zasazuji na místo rudých těch kamenůkamenů. 41

POZDNÍ LÍTOSŤ.
Když byla’s živa, matičko má, já málokdy se tobě svěřil, já zhrdal často krbem doma, v dálavě s osudem se měřil. Když přilétaly strastí roje a vítr nepřízně mne honil, já málokdy na srdce tvoje jsem pro útěchu tvář svou sklonil... A teď, když, matko, zmizela jsi, rád bych se svěřil se vším lkavě, tvé posvátné bych líbal vlasy a plakal – plakal usedavě. 42

HOŘKÁ EPIŠTOLA.
Mé duše zvonem hrana dumná zvučí, ať kohokoli sobě vzpomenu: zde každý naplnil mé srdce žlučí, neb hodil do cesty pár kamenů! I nejdražší můj soudruh na Parnassu mne uštkl někdy jedovatým rtem, – mou duši rozbouřila v lásky jasu má milá výčitek svých zármutkem... Ó všichni,... všichni lili krůpěj jedu v květ duše mé a otravný svůj smích, a každý ranil občas při pohledu pod maskou jidášskou slov zdvořilých. 43 Tak pročítám-li knihu svého žití, z mé hrudi zavane vždy bolný vzdech, že teprv teď dovedu oceniti tvou lásku, matko, úsměv na tvých rtech! 44

IMMORTELLY.
Za plody zlaté dobrých skutků já odměním se ti jen hudbou slov, – jen černé květy svého smutku zasadím v pláči na tvůj dálný rov... Však písně chvěly se strun citu tak dumavě, jak ty jsi zpívala, když trpěla jsi tiše v skrytu a kams do hor se teskně dívala. – A černé květy vypučely ze srdce mého k tvojí památce jak nevadnoucí immortelly, jež mívala jsi ráda v zahrádce... 45

LÍPALÍPA.
Před oknem jizby, kde máť umírala, spleť větvoví jsi, lípo, rozstírala a balsám lila ve vzduch pelem květů svých; pro úpal dnů ty’s byla hebkou clonou, tak mírně šeravou a libovonnou a těchou pro matku za chvílí posledních. Ó lípo! sterých listí tmavou sítí ty’s matku chorou tajně chtěla skrýti před ledově tím krutým Smrti andělem, ty’s chtěla bránit v žalném listů chvění, by vtisknout nemoh’ zrádné políbení na čelo matčino svým mrtvě chladným rtem. A přece stalo se!... Je dokonáno... zřím oknem pokoje v podzimní ráno, 46 kde mlha dýchá mrazivě už drsný chlad: pláč větru hrá si v listí opadalém, a lípa sténá jako vdova žalem a zoufale rve sobě s těla všechen šat. 47

STESK DOMOVA.
V tom kraji zněmčeném, kde záští zrádná zmije vše ráda uštkne, co jen nese český znak, kde cizák s odrodilcem stejnou píseň vyje, – mně často padne v srdce chmura teskná tak! Mně nevolno... Kruh slunce rudě žlutý splývá tak zvolna za lem vrchů, kamsi do Bavor... Juž zmizel... Šero soumraku se klidně stmívá, jak oběť večerní plá jenom témě hor. Ó chvíle západu! – přec nejmilejší byla v mé jizbě, v rodném domě, v drahém srdci Čech, – v té jizbě, kde má duše prvé verše snila, kde zrak můj denně zřel to moře starých střech. A z dáli hleděli tak vážně v skryt mé cely kamení strážci české slávy, obrany: 48 z Petřína dumných parků Strahov osamělý, palácův sbor a věží, spící Hradčany... Můj Bože, po té jizbě teď se mi tak stýská, – jež byla vzácných reliquií svatyní, snů velkých chrámem byla světnička ta nízká, a Láska nadšenou tam byla bohyní... Až hořko ve stesku... Zde v kraji jen mé tělo jak stroj jde ku předu nuceným krokem dál, a stále cítím, jak by cos se ke mně chvělo, – ten duše pláč, již v domově jsem zanechal. Toť divný stesk!... Tak asi vojínovi bývá, tak bolně lká mu v srdci upomínek roj, když přední stráží je a v černou noc se dívá v předtuše, že juž zítra rozhodný vzplá boj! 49

CYPŘIŠ.
Má píseň je ta cypřiš smuteční, již vsadil jsem ti, matko, na tvém hrobě, ta sloka její šumným šeptem zní, jak vzdychala by sobě... Až bude zima mrazným dechem vát, má píseň, moje dcera žalem sklaná, nad rovem ve dne, v noci bude stát jak cypřiš zadumaná. Kol všude květy mrazem zničeny... Leč cypřiš má, ta bude věčně svěží, neb zapustila pevně kořeny, kde srdce matky leží. 50 A vůkol na hrobech zas v jara dnech ať pestré, lehké květy v barvách planou! – já rád mám, v klidu moudrém po letech, jen cypřiš zadumanou... 51

ZA VICHRU NA SAMOTĚ.
V divokém honu, v úpění, stonu vichr kol letí a pláče a kvílí, hučí jak ohlasy dalekých zvonů, naříká jako duch, který jen šílí a vzpíná se, kvílí v té teskné chvíli. Nocí tou temnou pláče on se mnou, vzpírá se v střechu a samotu naši, tichne v svém vzdechu, hudbou pak jemnou kvil svůj zas počíná; náhle se splaší a kol oken straší tou nocí temnou. Černavou hluší vichřice buší křídloma svýma – až starosť mne jímá, 52 trýzní tak těžce uštvanou duši, zda ten řev matku mi ze spánku vzruší, jež po strastech dřímá – v rakvi své dřímá! 53

HROBY POD SNĚHEM.
Své moře sněhové v dál rozestýlá ta mrazná, němá krajina, jak rubáš na všem leží rouška bílá, kraj celý – hrobu tišina. To jasno,... ledno!... ptačího ni zvuku... odnikud hlahol lidských slov... mne jímá vzpomínka za chabou ruku, já toužím uzřít matčin rov... Jsem u cíle!... Kol hroby zasypány a cesta hustě zaváta, a jenom sněžné kopky narovnány má duše vidí dojata... 54 Tak sám a sám i opuštěn tak všemi já hořko rozplakal se v ráz... pode mnou srdce matky chladlo v zemi a vůkol mne vál sníh a mráz... 55

VEČERNÍ DUMA.
Sníh se věje, věje do pustých kol polí, – a mne steskem divným srdce bolí. Nepotkám tu cestou ani duše živé, jenom havrany zřím zádumčivé... Dumy neveselé táhnou pod mým čelem, a to pusto mrazí duší, tělem. Dumám o své matce, dole pod tou zemí, 56 hledím zachmuřeně ve kraj němý. V mraku slunce hasne, dlouhá noc se blíží, a já zdržím slzu s tíží, – s tíží... 57

DIVOKÉ PTACTVO.
Když padá mráz, a šedem bez ustání jen sníh se chumelí do mrtvých plání, tu k lidským chýžím přijde ptactvo blíž, – to ptactvo divoké z hor, skalních tesů, jež volnosť miluje svých šírých lesů a svobodný let v nedostihlou výš! Zřím z okna... Vichr venku výská, svistí, jak drobně bílých kvítků sdrané listí tam tančí sněžných vloček tisíce, jim hudba větru skočnou píseň duje – a moji samotu teď obletuje hladových ptáků pestrá směsice. Ó ptáci lační! – trudno na vás zříti mně, básníku, jenž dvojí soustrasť cítí, 58 vás vida bázlivé jít k domům blíž: vždyť poetům se přihází to zhusta, že chleba nemají jich zpěvná ústa, že hlad je sráží níž – ač tihnou výš! 59

DOMÁCÍ PLES.
Noc hluboká jak moře temné venku leží a v jeho černý hrob tak neunavně sněží těch bílých květů zimních lehká směs... klid smrti vane kolem – a jen v táhlém šumu jak časů dech kol chvátá vítr; já pak v dumu se duchem ponořil a v náruč snění kles. Je karneval... Kdes v sále ruch zní veselý, při hudbě rozmarné řeč lásky ševelí a vzduchem vane čerstvých růží dech, sta párů taktem tónů vesele se točí, jich líce planou nachem, jiskrou září oči a lesklá síň jen hoří v jasných plamenech... Ó netoužím zde v horách do té vřavy živé, síň plesu pro mne je v té mojí duši snivé: 60 dnes tančí v ní mých upomínek směs, orkestr citů hraje ladných kousků více, v těch tónů taktu krouží moje tanečnice, já v tichém blahu zřím na – domácí svůj ples! 61

ZIMNÍ NOTTURNO.
Ach, bílá země jako ladná, snivá žena tu spočívá tak tiše, klidně rozložena se sněžným rouchem na ňadrech. Hvězd plno – až zář jejich zlatou přízí splývá... a měsíc milenec se toužným okem dívá jak ostýchavý hošík v prvé lásky snech. Klid kolem... Dálný kraj tkví v mlhy lemu šedém, mráz chladem ostře vane, všechno kryto ledem. To ticho!... Ne, přec slyšet zvuk pod ledem, z horské bystřiny tok klokotavý, jenž o jaru a lásce cos ti temně praví, jak v dívčím ňadru nedočkavý srdce tluk! 62

NADARMO.
Ó, pláč mé zraky rosil, však slzy prolity jen nadarmo, – já květy na rov nosil, a bol se nestišil – vše nadarmo! Já písně žalu zpíval, stesk palčivý v jich formu žhavě lil – já darmo srdce zrýval, můj divý žal a bol se nestišil. Pak žití rej mne schvátil, já vsunul šíji práce pod jarmo, v říš lásky jsem se vrátil – leč, Bože, bylo všechno nadarmo! Za dlouhou smutnou dobu, jak s vlastním Osudem jen kletý hráč, 63 jsem stanul zas blíž hrobu a nadarmo jsem zaštkal marný pláč. Po marné řadě roků ach, život nezbaví mne žalu pout – jen Smrť pláč setře v oku, až zašeptne: „Je čas... Jdi ulehnout!“ 64

SKŘIVANI.
Je mráz a všude led a sníh, jak by tu zima vládnout chtěla stále! a přec už z krajů dalekých přilétli skřivani k nám nenadále. Ze slunných lánů sletěli na naši posněženou mrtvou pláni, svou jara píseň zapěli, a nikdo z lidí neslouchal jí ani. Je mráz a všude led a sníh, však pěvec skřivan přijde nenadále i pěje kouzlo písní svých jak poet nadšený – tak sám a stále! 65

CHUDÝ DAR.
Tak dřív než vonné květy vzrostou a vlídně pokryjou té hlíny rov, má matko, přijmi kytku prostou, tu vůni lásky, kytku českých slov! Za oběť tvoji neskonalou, za trapné noci v strastech probdělé, za dnů všech práci pro mne stálou, za tvoje vrásky vryté na čele, za vzpomínky tvé vždy a všudy, za prosby k Bohu, by kvet’ pro mne zdar, za citů bohatství – jen chudý, ó matko, mohu dáti na hrob dar. 66 A ještě zapomínám zcela, že chudý dar ten není darem mým, že píseň, která vypučela v mém srdci – od tebe je dědictvím. 67

TY’S NEUMŘELA!...
Má svatá matko, ty’s mi neumřela, v mém nitru stále žiješ dál a dál, a září tvého zjevu duše celá se chvěje mi, jak jara živný dech by vál... Ty’s byla jarním zřídlem mého žití, v mých žilách proudí tvoje česká krev, jak zora duše tvá se v mojí třpytí, tvých citů jesti ozvěnou můj vřelý zpěv. Svých očí barvu dala’s mému zraku a tváři mé svých rysů podobu, svou mysl vdechla’s mi, jež rovna ptáku ždá letět nad pout zemských všední porobu. Ty za přítelku dala jsi mně práci, ty’s dala vše, co člověk může dát, 68 plam nadšení a klidu resignaci a citů čistých šumně bouřný vodopád. Mé bytosti jsi dala sama sebe, já žiju v tobě a ty ve mně dál, a duše má jest jako modré nebe, jež hostí slunce – zářný, věčný Ideál. 69

ČESKÉMU JIHU.
Ty koutku vlasti urvaný, na jihu při pomezí českém, já poutník žitím uštvaný vzpomínám tebe bolným steskem! Kolébko mojich snův a dum za dnů mé mladosti tak svěží!... tvých lesů v duši nosím šum, celý ten kraj v mém srdci leží. Já miluji jej ze všech sil: v tom kraji spí mé matky hlava, za vlasti kout ten bych se bil s ohnivou láskou do krvava! 70 OBSAH Strana Slovo úvodní. Na samotě5 Moje poustevna8 Odpolední siesta10 Všední den11 Stromy u cesty13 Kříž hřbitova15 Předtuchy17 Lovec perel19 Senoseč20 Dvojí žeň22 Za dnů lásky24 Píseň26 Soustrasť28 Slzy29 Stín30 Prázdné křeslo32 Můj otec33
[71] Strana Hřbitov34 Letní neděle36 Relikvie38 Knížky modlicí40 Šperk41 Pozdní lítosť42 Hořká epištola43 Immortelly45 Lípa46 Stesk domova48 Cypřiš50 Za vichru na samotě52 Hroby pod sněhem54 Večerní duma56 Divoké ptactvo58 Domácí ples60 Zimní notturno62 Nadarmo!63 Skřivani65 Chudý dar66 Ty’s neumřela68 Českému jihu70
E: av; 2004 [72]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 72

Kniha má běžnou pevnou knihovní vazbu. Kartonové desky jsou polepeny papírem s hnědo-žlutým mramorovým vzorem; v levém horním rohu předních desek je nalepen bílý štítek s předtištěným rámečkem a stávající signaturou zapsanou modrým inkoustem, následuje štítek s čárovým kódem. Ve třetině výšky předních desek je umístěn další štítek, s černým razítkem: Tato kniha byla zařazena do konzervačního fondu 19. století. Hřbet svazku a výztuhy rohů desek pokrývá černě barvená kůže. Na hřbetu se zlatým nápisem z Čenkova Rok na samotě jsou vyraženy rovněž čtyři zdvojené linky téže barvy. Ořízku knihy zdobí pavučinový vzor v modré a červené barvě, dnes již téměř neznatelný. Předsádky jsou zhotoveny z tenkého nažloutlého papíru. Uprostřed předního přídeští se nachází knihovnický štítek s natištěným nápisem verzálami C. R. Bibliotheca Prag. a černě vepsanou stávající signaturou; v pravém horním rohu předního přídeští je přípis černým inkoustem a) 59/1895 ve formě zlomku. Původní knižní obálka se nezachovala. Titulní list je vysazen verzálami a zarovnán na osu. V horní polovině strany se nalézá název díla (červenou barvou), pod ním podtitul a jméno autora (černě). Na střed strany je vložena ornamentální zarážka. Vpravo od ornamentu je tužkou přípis: 1/2 kůže. V patě strany je vysazena tiráž (černé verzály). Nad tiráží je otištěno modré kulaté razítko Regiae Biblioth. Acad. Pragen. (opakuje se na s. [72] dole). Strana [2] nese knihovnické záznamy: v pravém horním rohu tužkou číslo 1288018, uprostřed bílý štítek s nápisem Národní knihovna (verzály) a čárovým kódem, pod štítkem tužkou signaturu 54 K 684. Na stranách [3] a [4] je obsažena autorova předmluva. Jednotlivé básně sbírky mají nadpisy provedeny tučnými verzálami, první verš každé skladby uvádí okrasná iniciála, závěrečnou zarážku tvoří krátká rovná linka. V hlavě všech paginovaných stran je vyražena linka, nad níž je na sudých stranách situováno jméno autora (Emanuel ryt. z Čenkova), na stranách lichých je rovněž verzálami tištěn název sbírky. Paginace je vysazena tamtéž, vždy u vnějšího okraje strany. Na straně 67 je u hřbetu vlepen magnetický proužek.

Formát: 142x96 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 K 684

Vlastní jméno autora zní Emanuel Stehlík, rytíř z Čenkova a Treustättu. Text sbírky zarovnáváme k levému okraji strany. Verše přesahující v předloze na nový řádek zatahujeme, umožňujeme tak přesný chod aplikace v nástroji veršové statistiky. V jazyce sbírky ponecháváme v oblasti hláskoslovné kvantitu samohlásek (myšlénkám, šlépěj - šlepěj, neunavně, zadumčivá - zádumčivá, prořidlý), kvalitu souhlásek (skrovnou - skromné, orkestr, jarmo - jařmo), včetně měkkého zakončení substantiv skloňovaných podle vzoru kost (volnosť, lítosť, radosť), i další hláskové alternace (juž - již, prstének), nevokalizované předpony (rozstírala - rozestřen) a vokalizované předložky (ve chrámě, ve kraj). V pravopisu zachováváme psaní i - y (pytvání), -n- ve slově kamení strážci, distribuci s- a z- v předponách (nestišil), zdvojené ss- (ssál) a všechny apostrofy, jež se objevují ve stažených tvarech slovesa být a v příčestí minulém (ty’s, byla’s, dala’s, vdechla’s; nemoh’, kvet’, tisk’); bez apostrofu je však substantivum naděj nebo slovesný tvar nemůž. Neaktualizujeme ani psaní slov přejatých, přesněji: psaní -s-: resignaci, fráse, balsám, zdvojené souhlásky: villy nebo jiné případy: parfumu, reliquií, včetně vlastních jmen: Parnassu. Velké začáteční písmeno ve slovech, na něž je kladen zvláštní důraz nebo vyjadřují úctu, neopravujeme (Vzpomínko, Osud, Umění, Vlasti, Láska, Ideál, Žnec boží). Na rovině tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv genitiv plurálu: pahorkův, paprskův, snův, instrumentál plurálu: křídloma; příklonné -ť: toť; knižní slovesné tvary: otevru, dýšete, tlukou; slova, jež se od dnešního jazyka liší užitím odlišných předpon nebo přípon: neslouchal, duše starostná a básnické výrazy vůbec: rov, rob, máť, plam, tesů, ždám ad. Malé začáteční písmeno ve slově následujícím po vykřičníku neměníme (s. 46, ř. 8: Ó lípo! sterých listí tmavou sítí). Interpunkce nevyžadovala žádný editorský vstup kromě několika doplnění znaménka za nadpisem či na konci verše. Do oddělování komparace uvozené spojkou jak (s. 17, ř. 6: vždy přišly jste, jak šedá, náhlá mračna) nevstupujeme. Respektujeme rovněž více interpunkčních znamének po sobě (s. 43, ř. 4 zdola: Ó všichni,... všichni lili krůpěj jedu).