LÍPA.

Emanuel z Čenkova

LÍPALÍPA.
Před oknem jizby, kde máť umírala, spleť větvoví jsi, lípo, rozstírala a balsám lila ve vzduch pelem květů svých; pro úpal dnů ty’s byla hebkou clonou, tak mírně šeravou a libovonnou a těchou pro matku za chvílí posledních. Ó lípo! sterých listí tmavou sítí ty’s matku chorou tajně chtěla skrýti před ledově tím krutým Smrti andělem, ty’s chtěla bránit v žalném listů chvění, by vtisknout nemoh’ zrádné políbení na čelo matčino svým mrtvě chladným rtem. A přece stalo se!... Je dokonáno... zřím oknem pokoje v podzimní ráno, 46 kde mlha dýchá mrazivě už drsný chlad: pláč větru hrá si v listí opadalém, a lípa sténá jako vdova žalem a zoufale rve sobě s těla všechen šat. 47