DVOJÍ ŽEŇ.

Emanuel z Čenkova

DVOJÍ ŽEŇ.
Pláň v moři zlatých paprsků se topí, a v kraji táhlém, kam jen zrakem patříš kol, veselá chasa váže těžké snopy a jede v tahu výskavém teď do stodol. Ó co tu shonu, ševelu i ruchu, při práci čilé vesel je čeledi dav, žen milé zpěvy vanou v modrém vzduchu, jenž prosycen jest vábnou vůní bujných trav! Též u nás byla žeň!... však v nočním tichu se krátce odbyla při rmutném zoufání, a místo jásotu při zpěvném smíchu pláč zazněl jen a marné, chabé zalkání. 22 V klid samoty, ach, ku matčinu loži, kde tichý stesk perutí tmavou těžce vál, přistoupil náhle všemocný Žnec boží, v mih podťal stéblo života – i bral se dál!... 23