HŘBITOV.

Emanuel z Čenkova

HŘBITOV.
Ó hřbitůvek ten mile klidný jest ostrůvkem kol v moři lesů, polí, jak v zahrádce v něm pobyt vlídný: a přece na něm srdce mne vždy bolí. Tam kostelík s tou bílou věží tak zírá bedlivě jak strážce malý: neb drahý klenot můj tam leží a lásky zlaté poklad neskonalý. Přes zídku rozhled do krajiny, z níž ponenáhlu český hlahol mizí: a teď zas v hloubi tmavé hlíny tu zakopali českou duši ryzí. 34 A já dlít budu za horama, i naše řeč snad vymře tady jednou: však nezůstaneš, matko, sama, mých zpěvů slavíci ti na hrob sednou! 35