STÍN.

Emanuel z Čenkova

STÍN.
V horečně bolném snění kdy tisknu hlavu v podušku, zřím v tužeb divném chvění svou matku – dobrou starušku. V tom čepečku a šatu, jejž dali jsme jí do hrobu, vždy přijde v tichém chvatu, svou živou vezme podobu. A zdá se mi, můj Bože, jí v oku bol se rozhostí, u mého stane lože tak plna dumných starostí. Blíž ke mně hned se sklání, znak lásky věčné na líci, 30 chce dáti požehnání – leč slova nemůž vyříci. A ráda by dát chtěla mně odkaz posledních svých rad, žár zlíbat s mého čela... leč nemůž... musí zas jít spat... 31