POZDNÍ LÍTOSŤ.

Emanuel z Čenkova

POZDNÍ LÍTOSŤ.
Když byla’s živa, matičko má, já málokdy se tobě svěřil, já zhrdal často krbem doma, v dálavě s osudem se měřil. Když přilétaly strastí roje a vítr nepřízně mne honil, já málokdy na srdce tvoje jsem pro útěchu tvář svou sklonil... A teď, když, matko, zmizela jsi, rád bych se svěřil se vším lkavě, tvé posvátné bych líbal vlasy a plakal – plakal usedavě. 42