Silnice.
Jde krajem silnice jak mlatu prouha,
kol těžkých rýhy vyryty jsou v ní,
ji vroubí štíhlých tyčí řada dlouhá,
spojených drátem, který chvějně zní.
A tam, kde cesta k městečku se vine,
tlum chalup nízkých tvoří její lem,
tam hospoda též chodci mdlému kyne
se štítem, na němž jelen, nad vchodem.
V přístřešku vozy jsou a koně v stáji
a večer v jizbě plno sedláků,
tam karty ohmatané dopadají
na vlhké stoly, v kouři z tabáku.
Pak dílna kováře, v níž jiskry rojí
při kladiv tluku výheň plamennáplamenná,
a u škarpy dál bílý domek stojí,
kde bere mýto suchá stařena.
13
V čas pravidelný, celé roky denně,
vůz černožlutý po té silnici
pár hnědých koní v klusu, odměřeně
a hřmotně vleče k dálné stanici.
Vždy ve žních, kdy žár slunce mdlobou vane,
jdou zapocení ženci od polí,
a vozy vrchem snopův obtěžkané
se plíží ztěžka v prázdné stodoly.
A za mrazů, nad šírým mořem sněhu,
modravým vzduchem vran je slyšet skřek,
neb temný dusot ořů v prudkém běhu,
když letí saně s chřestem rolniček...
Jen v neděli se všední tvářnosť mění,
tu zmlká trudův lopota i ruch:
jdou ze vsí lidé pestře vystrojení,
hlaholných zvonů hymnou chví se vzduch.
A kdybych tulákův zjev nezřel jíti,
jenž v hadrech píseň výská, opilý –
ó zcela dobře mohly by se skvíti
mé verše v rámci cudné idylly.
14