Z mého alba (1889)

Básně, 1884-1888, Emanuel z Čenkova

Diplomatická verze Ediční verze
Z MÉHO ALBA.
BÁSNĚ
EMANUELA RYT. Z ČENKOVA.
(1884–1888.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1889.
[1] Básníku J. S. Macharovi.
[3] Můj drahý,
věnuju Ti malý svazek veršů, kterému jsem dal název: Z mého alba.
Bývá mým zvykem, že z každé cesty přináším si do svého černého alba, jež jest jednou z chudých ozdob mého psacího stolku, obrazy krajin a několik podobizen. Vznikla tudy ve mně myšlénka, bych dosud rozptýlené krajiny, genry a chvíle veselé i smutné, které jsem zobrazil kdysi barvou slov, složil též do takového alba.
A velikou pro mne bude útěchou, řekneš-li: „Příteli, obrazy, jež jsi mi podal, ukazují své předměty v pravém světle denním, v záři sluneční i pod mraky, a nejsou nasyceny barvami strakatých nemožností a nelíčí partie z říše hvězd, přeludův a fantastických výmyslův.“
[5] Pokud a jak moje umělecká snaha po pravdě a skutečnosti se zdařila, nechť – ve veřejnosti – rozhodne povolaná i nepředpojatá kritika!
Tvůj Em. ryt. z Čenkova.
V Praze, 28. února 1889.
[6] NA VENKU A V MĚSTĚ.
[7] I.
[9]
Vyhlídka.
Kraj odtud vidět na dvě, na tři míle: pod lesy černými vsi tiché, bílé a silnici jak stuha dlouhá, šedá; vůz po ní jede, prach se v kolech zvedá. Svit slunce podzimní pad’ na topoly, ten stejnoměrný špalír sprahlých polí, v němž tažných ptáků dav teď s křikem sedá. Ni živé duše! Jako po dnech moru. Tam v dálné pláni strom ční na obzoru jak zapomenutá stráž osamělá, jež do lesa se k druhům vrátit měla. Vše jednotvárné, až mdlo mému zraku... A od nádraží slyším dusot vlaku – jak oddech obrův železného těla. [11]
Český statek.
Blíž cesty, u špalíru topolů zřím klidný statek, bílou stodolu, z níž klepá cepů odměřený ruch; pán cizinec jej koupil, žeň si sklízí; lze slyšet před vraty řeč jeho cizí, jež bodá ostrou dýkou v český sluch. A starý sedlák těžce zadlužen jít musel v dálný kraj z těch rodných stěn, kam vábila dřív touha po zlatu... Pes hnědý zbyl tu; teskně vyje, štěká, když vzejde noc a obíhaje čeká sedláka, ženy, dětí návratu. 12
Silnice.
Jde krajem silnice jak mlatu prouha, kol těžkých rýhy vyryty jsou v ní, ji vroubí štíhlých tyčí řada dlouhá, spojených drátem, který chvějně zní. A tam, kde cesta k městečku se vine, tlum chalup nízkých tvoří její lem, tam hospoda též chodci mdlému kyne se štítem, na němž jelen, nad vchodem. V přístřešku vozy jsou a koně v stáji a večer v jizbě plno sedláků, tam karty ohmatané dopadají na vlhké stoly, v kouři z tabáku. Pak dílna kováře, v níž jiskry rojí při kladiv tluku výheň plamennáplamenná, a u škarpy dál bílý domek stojí, kde bere mýto suchá stařena. 13 V čas pravidelný, celé roky denně, vůz černožlutý po té silnici pár hnědých koní v klusu, odměřeně a hřmotně vleče k dálné stanici. Vždy ve žních, kdy žár slunce mdlobou vane, jdou zapocení ženci od polí, a vozy vrchem snopův obtěžkané se plíží ztěžka v prázdné stodoly. A za mrazů, nad šírým mořem sněhu, modravým vzduchem vran je slyšet skřek, neb temný dusot ořů v prudkém běhu, když letí saně s chřestem rolniček... Jen v neděli se všední tvářnosť mění, tu zmlká trudův lopota i ruch: jdou ze vsí lidé pestře vystrojení, hlaholných zvonů hymnou chví se vzduch. A kdybych tulákův zjev nezřel jíti, jenž v hadrech píseň výská, opilý – ó zcela dobře mohly by se skvíti mé verše v rámci cudné idylly. 14
Mezi lesy.
Silnice dlouhá jak had v lesů moři se ztrácí lehce v modru daleka, kruh slunce nad ní žhavým zlatem hoří, vsi neuzříš, ni chodce člověka. Dvakráte za den poštu zrak tvůj shlédne, tu archu se starými hnědáky; vůz v barev nátěru již valně bledne, prach za ním krouží se jak oblaky. A stařec vozka v dětském rozhovoru je se svým oblíbeným hnědákem... Hle! Dým se vznáší v hloubi tmavých borů: snad cikáni dnes zabloudili sem... Bělásek letí vzduchem plným ticha, les dumá, šeptá cosi v modlení, chlad vane, pryskyřice voní, dýchá. – – Poštovská píseň v dáli teskně zní. 15
Dvorec.
V luk zeleni a žlutém moři polí zříš dvorec bílý; až tě oči bolí, jak nebe žhavé nad krajem se slévá! Na vlídné průčelí se šplhá réva, v třešňové aleji, jež sem se stáčí, s drůbeží čilou krocan vážně kráčí. To byl dřív tichý klášter chmurných mnichů: teď dvůr pln čeledi a řečí, smíchu a šotek veselí tu stálým hostem. Chvílemi zní tu píseň v zpěvu prostém, kohouti kokrhají, pestří pávi křik z hrdel vyrážejí pronikavý. Sem zahrady dech opojivý voní, ze stájů slyšet řehot bujných koní... Poledne. Opouští lid polní práci a potem znaven do statku se vrací. Na střeše korouhví dech nezahraje ni větru nejslabší... Kol všechno zraje. 16
Vesnice.
Kraj v rovině mne vábí přívětivý; v zahradách tmavých v slunci zrají slívy a hrušky zlaté, granát jablek rudý; tam vlídný statek, tam zas domek chudý a leckde oul pln hluku, šumu, ruchu, jak živá nit včel řada v modrém vzduchu. Toť klidný obraz naší české vísky! U zahrad z angreštů plot živý, nízký, na střechách stodol bují netřesk v mechu; tam od jara máj ještě teď se týčí... V kaluži sprahlé návsi husy křičí a dobytka řev duní v táhlém echu. Na večer posekané louky voní, dav kobylek a cvrčků chřestí, zvoní, a v jizbách čeleď modlívá se hlasně... Pak dívka v touze čeká na zahradě a sousedé před statky sedí v radě. – Daleko odtud město. Jak tu krásně! 17
Samota.
Za šedou zdí a v barokovém slohu, střed starých šeříkův a keřů hlohu je zámek malý; teď vrchnosť neobývá jeho stěny a řada komnat, jež jsou uzamčeny, se v ticho halí. Z večera noční můry přijdou tiše vzbuzené září hvězd ze svojí skrýše na květ, jenž voní, a netopýrů roj nad pěšinami, kol soch a nad vyschlými fontanami se vzduchem honí... 18
Ve starém parku.
Toť zbytek tichý zašlé, krásné doby, pln cest ve stínu starých kaštanů! Leč neušetřily ho časů zloby, a dávno voda vyschla z fontanů, a pěšina již travou obrůstá, v niž malé stopy vtiskly nožky paní; na sochách mechovina přehustá, jež jako vetché stařeny se sklání. Ó šeré ticho v klenbě alejí, kde teď jen motýli se zachvějí! Zde mihaly se hlavy pudrované a k sobě klonily se v hovoru – střevíce drahé – šaty premované – i sluhů silhouetty v obzoru... Teď Satyr, jehož tvář se usmívá, jak na vílu by čekal ve sluji, se dívá – pavouci jak nymfám hlavy šedavým, hebkým prachem pudrují. 19
Pod sochou Satyra.
Ó svaté ticho osamělých míst, kdy vzduchem létne jenom zvadlý list s prořídlé klenby starých kaštanů! Já zamyšlen jdu cestou v žlutém písku, sním o době, kdy vzlykot fontanů se mísil s hravým smíchem vodotrysků. Co dřív pod stínem jilmů, javorů se rozpřádalo lásky, hovorů, jichž Satyr kamenný byl svědek němý! Vše slyšel: polibky i dívčí smích, on skrýší psaníček byl růžových a za milenci hleděl alejemi. Teď za dnů chladných v síť babího léta mu šedým vláknem vítr hlavu splétá a ve schůzce jsou podzimek a zima, jich sladká psaníčka jsou zrudlé listí, v němž vítr u nohou mu nyní svistí... On kloní hlavu omšenou a dřímá. 20
Verše večerní.
Spí v nočním klidu vlny mladých klasů, spí cvrček ve pšenice zlatém vlasu a zcmězemě ve snu zvolna dýchá. Jde k zámku alej dlouhým, tmavým řadem, v ní voní staré lípy libým chladem v noc čarovného ticha. Jdou laně k vlhkým Iukám z černých borů, jak lehké stíny duchů v plachém sboru, jdou tiše v toulavém svém tlumu... Tam v dáli v okně světlo: jeho záře se ztrácí ve stříbrné mlhy páře jak sníci divnou dumu... 21
Zřícenina.
Ční na vrchu a hledí na okolí, v Iuk zeleň, na řeku a lány polí, půl věže, omšených pár kamenů; spár žalu do srdce ten pohled vtíná, jak smutně zírá na kraj zřícenina, chatrný pomník slavných kdysi dnů. Kraj celý v záři sluneční se topí, jsou žně; lid váže těžké, zralé snopy a polohlasně píseň k tomu zpívá... Tam výš, jak na tiché by stála stráži, věž zbortěná, v niž úpal plá a praží, ční... Na svůj český lid se v touze dívá. 22
Na české hranici.
Na jihu Čech znám tichý, malý kout, jenž dřímá v lůně hor a věnci lesů; tam z duše chtějí písně vylétnout a jásat ve slavičím, sladkém plesu, být volny, nesepjaty jařmem pout. Však cos mi ladí duši do stesku, když zřím ten kostelíček vetchý, malý, jenž na stříšce má plno netřesku: tu vzpomenu, že v něm se modlívali osmahlí sedláci dřív po česku. 23
Na horách.
Dnes bude letní večer vlažný, tichý, hvězd dálné světy vzplanou na nebi; zřím stíny z lesů vycházet jak mnichy, jdou údolím, jsou plny veleby a tratí se pak v páře mlhy šedé, jež nad krajem své lehké roucho přede. Teď země v chladu oddechne si ráda, pokrytá prachem, žárem vyprahlá; tam na svahu řvou teskně skotu stáda kol hocha, jenž si novou píseň skládá a jehož líc je hnědá, osmahlá. Již ticho... Jenom za černými lesy klekání zvoní v horské vísce kdesi. 24
Šťastné zákoutí.
Ta ves tak ticha jako v době moru ve věčném vláknu jednotvárných dnů – jen když v ni tulák zbloudí, v svorném sboru ho vítá hlučná smečka hafanů. Jsou kolem černé lesy neobsáhlé a v údolí zas Iuka zelená, na kraji obzoru pak v řadě táhlé se pnou Alp hrdých lesklá temena. A v letní večer v zvonků jemném znění jdou pestrá stáda řvouce ke vsi blíž – když na západě v žhavém osvětlení jak ledné zámky plane sněhu říš... Tu novin zprávy ze světského ruchu, zvěsť válek, činů, které páše vrah, tak zřídka, pozdě dojdou k lidí sluchu, v nichž rozčilení nevznítí ni strach. 25 Vždyť budou-li kdy v říši děla hřmíti, sem nedozní ryk velké armády, ti lidé klidně jak dřív budou žíti, jak dřív tu budou zlaté západy. U krbu jenom oči pláčem rudé pohřeší hocha v chýži domova, jenž nevrátí se více v kraje chudé kdes ze smrtného deště olova... Ves ticha bude vždy jak v době moru dny, týdny, roky – věčné vlákno dnů, a když v ni tulák zbloudí, v hlučném sboru se ozve svorná smečka hafanů. 26
II.
[27]
Moje ulice.
Ty šerá ulice, jsi živou řekou, v níž proudí lid a šumí hovor, smích, kde celý den se těžké vozy vlekou špalírem vážným domů pochmurných! Hned z jitra mlžného, při vlhkém chladu, pod mými okny v pestré směsici tlum pobudův a padlých ženštin řadu strážníci ženou k šedé věznici. A pozděj hemživá směs postav, tváří jak mraveniště ruch se chvěje kol po cestách do dílen a kanceláří, po procházkách a směrem k síním škol. Tu pohřby v smutné slávě chodívají, krok vojska pádný při hudbě tu zní, a časem kočáry, v nichž tváře plají, se svatbou hrčí po tvém dláždění... [29] Ó rodná ulice, jíž kráčím denně a kde zřím shon a chvat a vír a spád, ať vesele, ať v dumách zamyšleně, vždy přejdu starým jevištěm tvým rád! Až kdysi ve mdlobě má hlava zdřímne a zmizím jak stín chvějný v zákmitu, pak nikdo z chodců všech si nepovšimne, má ulice, že jeden schází tu. Nevzhlédne nikdo na dům trojpatrový, jenž svědkem němým byl mých mladých dob, a jizba, v níž dlít bude člověk nový, snů cizích bude kolébka i hrob! 30
Jitro v městě.
Jak jitra duch mha po městě se plíží, sklem svítilen zní chvějně větru dech a sporé chodce rozeznáš jen s tíží v hře stínů po vlhnoucích kamenech. Ó znám, znám za časného jitra chůze, jich kroky denně slýchám ulicí; to do továren v osuměléošumělé bluze jdou šerem těžce, chvatně dělníci. – Zda mnohý ohněm zraků nespočine, když pro chléb svůj jde chladnou, ranní tmou, tam v okno, za nímž v loži údy líné pán zhřívá za spuštěnou rolettou? 31
Poledne.
Zvuk tónů kovových kdy hučí táhle se štíhlých věží vážných kostelů, směs dětí, žen a mužů plní náhle síť ulic vřavou ruchu, ševelu vždy v poledne... Jdou hoši v skotačivém povídání, jak roje hmyzu v letě na poli, a dívky v půvabném svém ostýchání drobnými kroky rádi ze školy vždy v poledne. Jde dělník v režné bluze plné špíny na sousto laciné kams ve shonu i boháč v šatě drahém, tlouštkou líný, ke krmi v nádherném svém salonu vždy v poledne. 32 Pod klenbou kláštera, v síň refektáře, jde vážně k hodu tučných mnichů řad, a dole před fortnou zřít zhublé tváře těch chudých s hrnky, kteří mají hlad, vždy v poledne... A jako písně, které v bídy moru i v boji lidstva planý lkají vzdech, zpěv zvonů rozhoupaných zvučí v sboru nad hlukem chodců, mořem domů, střech vždy v poledne! 33
Kolovrátkář.
Vždy přijde denně v dusný dvůr a stmělý, když vzejde podvečerní hodina, a přehraje svých písní program celý, jenž arií tak smutnou počíná. V tom táhle vzdychavém a žalném zvuku čtu celou sudbu trpkou dumavě: stroj pákou urval mu kdys pravou ruku, když jat byl spánkem v noční únavě. Skříň hrací koupil mu pán milostivý, pak dostal povolení úřadu; tak se ženou se toulavě teď živí a zruší mi vždy klidnou náladu. Nedávno ze vsi přišlá služka zpívá na dlažbě vlhké šedých kamenů... Jeť pro ni útěchou ta píseň snivá ve rmutné řadě všedních, dlouhých dnů. 34
Městská idyllaidylla.
U chrámu, blíže zamlklé vždy fary, kde bývával před dávnem hřbitov starý, v kruh šerých domů stísněn park teď jest; tam z jara šeřík modrý, bílý svých květů vonné hrozny chýlí nad mlatem tvrdým točících se cest. A kolem stříbrného vodotrysku tlum bledých dětí popelí se v písku jak drobných trpaslíků hlučný sněm, míč lítá, křik a smích jen zvoní, tu s loutkou hra, tam hoch se honí za zbloudilým až v město běláskem. Hned jak se teplý večer šerem stmívá, pár milenců sem tajně přicházívá, jich slyšet šept i kradmo retů stisk; cos důvěrně si stromy šumí a v jejich záchvěvy a dumy, jak chtěl by uspat, zpívá vodotrysk. 35 Pak chvatně loučí se dva stíny stmělé a hrubé ruce podají si vřele, když z blízkých kasáren vír bubnu zní a městem prázdným všeho ruchu se nese v tichém moři vzduchu jen kolébavka vojska večerní... 36
Dvě sloky.
Na malém jevišti, za noční chvíle, kdes v sále pěje písně rozpustile, v nichž dvojí smysl pln je rozmarů; a piano jak souhlasem by hřmělo a zraky všech se vpíjí v její tělo tak svůdné v kroji modrých husarů... A v ten čas matka vetchá v dusné chýži se modlí růženec: neb smrť se plíží jak mlha podzimní, když krátký den. Tmou polí skučí vichřice jen divá a v jizbě malá sestra, jež se zhřívá, přikládá suché klestí do kamen. 37
Pokoutní kavárna.
Když v křivé uličce dech mlh se tvoří, ta večerní par šedých opona, nad úzkým vchodem v temnu lampa hoří tak pestrá jak zrak rudý démona. Ve starém domě řada oken plane a v síních život tajený se zdvih’, jenž lehce vzdouvá clony malované podivnou směsí krajů tropických. Bez krbův dělníci a povaleči blíž krásek prodajných tam v dusnu dlí a černou kávu při divoké řeči pospolu pijou plavci osmahlí. Ven chvílemi zní polo přitlumeně, jak v dáli chodce lákal by vln vír, zpěv písní, jež se luzou pějí denně, k nimž divý průvod drnčí na klavír. 38 V ráz hudba výská v tonech rozpustile, jak by si hrát dal kdos ve chmurný cit, neb skrytý vrah za noční, teskné chvíle skřek příšer v duši své chtěl přehlušit! 39
Memento mori!
Kdes v ulici, jež těsnatěsna, plna chladu a jíž se hrnou chodců přívaly, je pochmurná skříň umrčího skladu a tam směs rakví urovnaných v řadu jak nocleháře své by čekaly. Hned vedle, při lamp pestrém osvětlení, z hlučného davu šumí vtip a smích – tam prostý lid v radostném udivení zří maškar sklad i masky, jež se cení i smějou, šklebí v rysech pitvorných. V ten divý večer masopustní vřavy, kdy kočárů kol hrčí přívaly, ó z chodců nikdo neobrátí hlavy v sklad zdobných rakví pochmurný a tmavý, jež tiše leží – jak by čekaly! 40
Mrazivý večer.
Je mráz a vichr mraky žene v letu jak poletavý závoj přes tvář měsíce a spoře vidět chodce silhouettu se mihnout posněženou dlažbou ulice. Leč z hospod v přízemí, jež kouře plny, zpod pestrých záclon hučí bouř a křik a jek, z klavíru nových valčíků zní vlny při kluzké písni nalíčených zpěvaček... Ruch řady kočárů v šum větru splývá, v nich za okny, jež halí šedou mlhou dech, se mnohá rozechvěná kráska skrývá, tají se zjevy v pozlátkových kostymech. Ty kolotem a vírem tance divým a příšer a stvůr fantastickou směsicí, jež láká vřavou, ruchem proměnlivým, do rána budou plnit síně zářící... 41 A koho večerní ta toulka těší, ať zajde ještě k domu, jenž je prázden v dny, kde žebrákům a duším bez přístřeší se na noc otvírají vrata – útulny! 42
Špitál.
V té síni těžký vzduch v dnech mlžné zimy i dnes při žhavém letním úpalu; na ložích muži zívají rty mdlými neb zahaleni plášti šedavými se plíží chvějně šerem špitálu. Kdes z rukou slabých karty dopadají, dva dělníci v ně hrají na lůžku; dva starci vzpomínky si povídají a jiní teskně dlouhou chvíli mají tisknouce hlavu v režnou podušku... A venku slunce kruh pln záře, plesu nad domy stojí v jasném úpalu, jak z chmurných čtvrtí lákal by v dech lesů, kdes v chladu sednout na koberec vřesu, pryč z města – obrovského špitálu! 43
Umírající chudina.
Pod klenbu nekmitne zář slunce svěží, vzduch léky čpí a je tu setmělý a v hmotách odporných bys poznal stěží, že lidská těla to, jež bez sil leží kol v řadě číslovaných postelí. Šat černý klášterníka se tu mihámihá, jak tiše tmavý moru duch by šel; na konci síně hrubý kříž se zdvihá a Ježíš chýlí tvářtvář, jak žalu tíha by zmohla jej a on se odvracel... Teď ruka vyhublá se v outěkoutě zvedá, zvuk chropotný zní ve vzduch setmělý; mdlé zraky třeští dělníka líc bledá, jež lekla se, že bílý anděl hledá si novou oběť v řadě postelí. 44
Laciný pohřeb.
Déšť v proudech zakaleným vzduchem splývá, jak skla se střechy lesknou dobou tou; jde pohřeb – spěšněji než zvykem bývá, a živé duše není za truhlou... Snad mrtvý padl o chléb v trpkém boji, do nocí lopotil se horečně a chřadnul ve starostí chmurném roji, až sám, sám zavolal smrť konečně a nečekal, až jako přízrak sama plam žití skrovný zhasne, změní v dým a všedně ukončí to lidské drama rtů lačných políbením jidášským! – – Nač plouží se mou duší citů stíny, nač vzdech a sentimentální můj žal? Před pohřbem smeknu jako leckdo jiný a lhostejně svou cestou půjdu dál. 45
Až na kraj města!...
Je šedou bání nebe dnes a sněží, mhou pnou se tmavé rysy domů, věží, skla chřestí svítilen, v něž vítr vane; teď pohřeb jde: vůz černý, koně vrané. Po vlhké dlažbě kluzká chodcům cesta, ti půjdou za truhlou jen na kraj města, kde odbude se kněžské vykropení; až na hřbitov jít příjemno dnes není! Ten vzdychá po krbu, jenž doma praská, kde v salonku je vůně, mír a láska; ten po své kavárně, kde v teplu sedne, neb nečet,nečet ještě žurnál odpoledne. A jiný čile přeskakuje louži dí, že se pohřeb jako hlemýžď plouží, že lehké botky má již samé bláto; snad zítra katarrh? to by stálo za to! 46 Kýs přítel chtivě na hodinky zírá, by přišel k schůzce s dívkou, ode včíra jež poznala již jeho lásky svízel – a z řady poslední teď chytře zmizel... To zemřel básník; z Parnassu pak druzi ho pomlouvají na poslední chůzi a klejí potichu, že vlhko chladí; kněz vykropil; jsou všichni tomu rádi! – Snad za ním rozpláče se usedavě ta láska, kterou v žití líbal žhavě; ach, ano, dnes! Leč zítra ples je skvělý a na ten těší se již měsíc celý. Až po roce zas v čas, kdy dny se krátí, stesk divné touhy černovlásku schvátí, poslechne vítr, jenž kol oken kvílíkvílí, a vzpomínkou – zažene dlouhou chvíli. 47
Poslední pocta.
Ó pláčem velebným se chvěly zvony a hlaholily táhle s věží všech a lid se tísnil v okna, na balkony, byl na dlažbě i ve vikýřích střech. Ve světle denním plamem slabě žlutým plyn luceren tak teskně v městě plál nad davem zamlklým a nepohnutým, jak moře rozstouplé jenž kolem stál. Pohřební zpěvy zněly v tklivém žalu jak nářek lesů podvečerní mhlou a spolky, kněži v drahém pluvialu šli vážným krokem tiše před truhlou... Leč jak se v město prvé stíny schvěly, touž ulicí vřel divé hudby jek, to z pohřbu vesele se navraceli a luza výskala si popěvek! 48 Blíž hrobu slavného pak v ticho dumné, když rozprchly se lidstva přívaly, splývaly modlitby jen stromů šumné, vrb, thují, jež se větrem kývaly. 49
Západy.
Ty chvíle mívám rád, když nad Hradčany v kraj nebes, jenž je žhavým lemem tkaný, se chýlí velké slunce níž a níž a na tlum palácův a vážných věží, kde dávných staletí prach šedý leží, čistého zlata plnou lije číš. A nad střechy a starých domů štíty se zdvihá velebně dóm obrovitý jak časů trpkých světec kamenný, nad kterým slunce v zářném světlém kole jest podobno mohutné gloriole – nad svatou hlavou oblouk plamenný! * * * Když celý západ žhavou krví hoří a slunce tone v červánkovém moři jak oheň vlitý růžím na květy, tu procitnou zas tiché Hradčany 50 a s čela, na němž děje napsány, jim zmizí spánek, v nějž jsou zaklety. – – V nich život vymřel, síly mají málo; však v rudém obzoru zvěsť možno číst, co kdysi krve české vždy to stálo, než napsán dějů našich jeden list. 51
V nádvoří Pražského hradu.
Znáš pusté nádvoří, vždy mlčící, jež přečkalo juž tolik slávy, zlob, šel’s v něm kdys večer, bouřnou vichřicí, kdy člověk přírody sil slabý rob? Velebné ticho; vlastní slyšet kroky; mech bují v stinných koutech nádvoří, jež víc, než vlasteneckých písní sloky svým mlčením ti k srdci hovoří... 52
Pražské věže.
Mha šerá, podzimní nad městem leží, jak závoj vine se kol četných věží, jež, němé výkřiky, se k nebi pnou; – a já dob vzpomínám, jež přešly dávno, kdy jméno Čechů bylo všude slavno, kdy pyšnili se svojí korunou. A ptám se vlastní duše, zda jsme my to, jichž jméno čestně v desku dějin vryto, zda jest to lůno chrabrých někdy sil, zda ještě Čechy jsme, smeť trpasličí? Leč nezřít věží, jež se k nebi týčí, že stará Praha to, bych nevěřil! 53
Obrazy.
Jsem v kleci pták a města vězeň chorý, jejž nemoc bledou stopou líbá v tváře... Tu často toužím v les a v modré hory, směs pestrou vida v krámku obrazáře. Den co den stavím krok tam podle zvyku, bych půvaby zřel jižních večerů, neb zdivočelou Švýcar romantiku a koupal zraky v snivém jezeru. Jak spadá s duše všední pavučina, když v illusí těch třepetavém roji, z nichž každá sladkým kouzlem srdce spíná, vždy zdá se mi, jak dýchám vůni z chvojí, jak slyším proudem hřmíti vodopád, jak piju zlatý paprsk letní záře a slyším bouř, ledovců cítím chlad – v uličce dusné v krámku obrazáře! 54
Moderní krajina.
Tak pravidelné dělnické ty domky! Zahrádky úzké a tam choré stromky a špinavých pár květů slunečnic – toť příroda zde všechna a nic víc. A stafáží je dělník v modré bluze, jenž koná za den přesně svoje chůze a krok má těžký, ustaranou líc. Zde nuda šklebí se a chodce děsí; on nezří lučiny neb v dáli lesy a nemůž hlavy schýlit do stínu; dým chrlí roury štíhlých komínů, jež pnou se jako věže od továrny, prach sazí černý na všechno se věsí, štěrk pálí pod nohou, vzduch těžký, parný. Při kladiv lomozu, kol, válcův ruchu, jda mořem par a v jedovatém vzduchu 55 si myslím: „Takto půjdu ve svém žití, kol mne boj lidstva o chléb bude hřmíti, mně všedních strastí vrásky zhyzdí líc, nenajdu v suchopáru lásky kvítí a v světě nebudu – než dělník – víc!“ 56
PODOBIZNY.
[57]
Bez masky.
V tom plesu maškar, který sluje žití, kde tančí závisť, nadutosť a lež, ty dívko nezkušená, zvyklá sníti, ty svěží a hezounké kvítí, ty dítě – co v tom karnevalu chceš? Slyš, hudba divoce tu jásá, kvílí, jak vlny moře hučí lidstva rej; v něm chceš-li žít, můj šotku roztomilý, z těch mask, jež po mrtvých tu zbyly, si vyber jednu na svůj obličej. Já básník, jenž tu nejdu v přestrojení a jako ty, co cítím, povím též, tak rád bych vtiskl ještě políbení na tvář, kde posud maska není, ni líčidlo, ni přetvářka, ni lež! [59]
U psacího stolku.
Před lety suchá slečna diktovala jí řadu nudných vět a ona psala a čas jak v poutech z olova se vlek... Na stole čínská pagóda se smála, a s kalamáře luk pjal Amorek. Ve vážné komnatě to snivé dítě vždy nuda splétala v své děsné sítě a rtíky nutila mu k zívnutí, ač učitelka cudná ostražitě hlídala každé těla pohnutí... Se zlatou ořízkou teď lístek píše, jí v mladém srdci divné jaro dýše, ó jaký ples a žár a slasť a vděk! Se stolu pagóda jen kývá tiše, a slova diktuje jí Amorek. 60
V lenošce.
V lenošce vetchý děd tak tesknou chvíli již dávno neměl jako dnes; skla oken chřestí, vítr v krbu kvílí a vnučka, šotek jeho roztomilý, šla večer s matkou na svůj první ples. Co dělat? – Hledí v nudě na tapety, jak počítal by jejich zlaté květy, nemůže usnout, ač by rád, a hvízdá valčík, před mnohými lety jejž jako mladík v plesu slyšel hrát... Jej tehdy tančil s nebožkou svou ženou, – byl zimní večer jako dnes – když v hladkou síň a jasně osvětlenou a dechem čerstvých růží prosycenou tam přišla s matkou na svůj první ples. 61
Alejemi.
Je na podzim; obzor se mlhou stmívá a den tak pochmurný a s mračen splývá déšť hustý v proudech drobných krůpějí, a kromě milenců ni duše živá teď nejde vlhkým pískem alejí. A pod deštníku klenbou přituleni jdou milenci svou vášní opojeni. V mé jizbě teskně hučí krbu žár, déšť bije v okna; do parku zřím v snění a nuda vtíná v duši mou svůj spár. Je venku chladno, vítr listí honí, roj kapek v písku tleská, zvoní; – Ieč milenci na cestě alejí jsou rádi, že, když jejich rty se skloní, polibky zmlknou v šumu krůpějí. 62
Štědrovečerní obrázek.
Dnes štědrý večer mrazivý a tmavý, do oken vítr bije divoce; manželé mladí, stále usměvaví jak šťastné děti tulí k sobě hlavy a slaví spolu první Vánoce. Mráz na sklu oken divné květy kreslíkreslí, jak chtěl by vyzdobiti blaha kout... Proč v jizbě teď dvě hlavy v dumách klesly a do dvou duší jaké sny se snesly, ó dobře mohl bych já uhodnout! Teď jistě blažení ti samotáři, tak náhle zamyšleni hluboce, sní o jakési drobné, dětské tváři, o lesním stromku, hračkách, světel záři – tři pospolu jak slaví Vánoce. 63
Siesta.
V ty žhavé dny, když parno na výsluní, kde rybník dýchá chlad svou tmavou tůní a lípy stín svůj kladou na cestu, tam vrchnosť spita jasmínovou vůní obvyklým spánkem tráví siestu. Bezdětní manželé tak stále sami tu jednotvárně žijí letní dny, smích dětí kolem nezní rolničkami, roj nožek nehoní se pěšinami – nic nezbývá než dlouhé, nudné sny. Když jeden z nich se zbudí, rozmrzelý mdlým zrakem v dumách patří na cestu, jak pomýšlel by na svůj život celý, ten líný, zdlouhavý a neveselý, jak na prospanou jenom siestu. 64
Šotek z hor.
Za chladných večerů, vždy při klekání, rád vídám jít za stádem, vlhkou strání pasačky malé skotačivý zjev, tu lesní vílu leskle hnědých skrání, jíž splývá s retů horských písní zpěv. Vesnice tichá pro ni celým světem, – vždyť neslyšela nikdy hluku měst – víc nežli s lidmi mluví s ptákem, květem, dny žití tak jí plynou klidným letem a duše jako leknín čista jest. Vždy v onen čas, kdy v dáli za horami síť městských ulic vzplane svítilnami a tmavým večerem zní vír a řev, zní jako modlitba zde pod hvězdami v zákoutí horském prosté dívky zpěv... 65
Podobizna neznámé.
Ač nevím, jak v to album zbloudila jsi, přec večer často v dlaň jsem čelo skryl, zřel nahou šíji, rety, oči, vlasy a hrobku duše kouzlem tvojí krásy ve chvílích tesknoty jsem naplnil. V tvých ramen náruči vždy lačně chtěla se utišit mé touhy vichřice, v snech dál jsem kreslil vábné formy těla té, – která z podobizny pohlížela tak cudně, tiše jako světice. Leč kdyby popřáno mně bylo zříti té ženy život, jenž se pro mne kryl, taj myšlének a vášní vlnobití, buď soucit srdcem mým by počal chvíti neb zahořklý jen hnus je naplnil! 66
Vdova.
Ze zvyku denně chodí v alej stmělou, jež vede k lesům lánem luk a niv... Tam nejprv líbával ji, uzardělou, jí tiskl ruku, šeptal řečí vřelou nebožtík manžel, když byl živ. A jak se slunce v purpur žhavý ztratí, obrací k městu drobné kročeje; den ke dnu dřív – vždyť dny se kvapně krátí, se stromů listí brzo větry schvátí a cestu skryjou závěje. Pak časem zapomene ve dnů letu na smutnou alej středem luk a niv... Bezdětna, rovna rozvitému květu, zatouží po novém zas lásky vznětu jak tenkráte, když on byl živ. 67
Snílek.
Za parných dnů v tom dusnu školní síně, pod nudným professorem, při řečtině, blíž okna bledý snílek dumá rád, svým duchem bloudí kdesi ve vidině, kde fantasii pouští volný spád. A v myšlének svých skotačivém roji již těší se na dětskou družku svoji, na diblíka, jenž velké oči má, s níž hraje, honívá se po pokoji a v skrytu líbá ji a objímá. Muž s kathedry přednáší o Heleně, o Parisu a bojích k vůli ženě – slov odměřených jednotvárný spád – a slovu „láska“ v mluvě přeučeně obratem řečnickým se vyhne rád. 68
Patnáctiletá.
Ty řekl bys, že hraje si den celý, svou pannu oblíkne a pochová, že netuší stisk ruky dlouze vřelý a nepozná zrak slastí rozechvělý, ni citů žár, jenž kladen ve slova. Leč samotna – v dlaň rusou hlavu schýlí, ve sladké touze o miláčku sní, své čisté lásky skrývá kvítek bílý a opakuje si hlas jeho milý při tajném věčné lásky vyznání... Ve shluku vášní, v bouřném toku žití, ve světa rozruchu a vlnobití ach, k čemu slouží hra ta bláhová? Vždyť pak, až jinou lásku bude míti, znát bude úlohu svou do slova! 69
Můj přítel.
V kavárně dusné na stůl mramorový, pln nudy spící v oku zatmělém, odkládal klidně každý žurnál nový, pak hladil černý knír, vždy spoře slovy, neb oklepával doutník s popelem. Svou tvář vždy kryje v útaj ledné masky mdlým krokem podvečer šel ulicí, v níž chladně vídal bledé města krásky, jsa mrtvou sopkou bez citu a lásky, kde dávno zhasly ohně bouřící. A přece kdys – při zjevu oné ženy, jež bývala mu v žití zatmělém paprslek blaha vzácně vytoužený – ten jeho úsměv trpce vynucený mi zradil žár, jenž ukryt popelem. 70
Rybářka.
Když zář tkví po rybníku nepohnutém, jak víla, v člunku, s chvějným v ručce prutem, vždy toužně těšívá se na tu hru, až rybku polapí v svém žertu krutém a nazpět v tůň ji hodí z rozmaru. Jsouc dětsky nestálá i skotačivá, za chvíli znavena se tiše dívá v lesk vody, jenž je šerem dubů mdlý, jak obraz její krásy v hloubku splývá a v šatě plaveckém se zrcadlí... Zda tuší, že dnů kdysi vzejde řada, kdy při milostných pletkách kouzel vnada všem srdcím bude léčkou v její hru? Až zraní je, pak za chvíli zas ráda v tůň zoufalství je vrhne z rozmaru. 71
Chorobná láska.
Měl z nocí divokých zrak mdlý a rudý a tajil zívání jsa v poutech nudy, vše zdálo se mu spánkem zakleto, když jel v kraj plný hor a mlh a chudý ni ruky nestisknuv vám, brunetto! Tam v choré duši stal se převrat náhlý: měl rád dům venkovský blíž silnice, kol do kola kraj sněžný, neobsáhlý, kde tichem zněl psů štěkot teskně táhlý neb kohoutů křik někde z vesnice... V ten blaha svit však brzo upír tmavý se zjevil mu, pláč chvěl jím usedavý kdes v lese, vše mu bylo prokleto – půl žití dal by za ruch městské vřavy a za stisk vaší ručky, brunetto! 72
Venuše.
Kdo z pěvců viděl lákavý zjev ženy, jejž dávné báje zovou Venuší, jíž formy těla bílé z lehké pěny na moři šírém byly vykouzleny v Zefyrů vlažných jarním ovzduší?... Nejkrasší ženu zřel jsem v noci divé – po cizích krajinách se toulaje – kdes v restauraci ruchem víru hřmivé, při hudbě smyčcové a skotačivé, ve městě Faiakův blíž Dunaje. A v myšlének svých tajném, skrytém světu jsem nazval moderní ji Venuší, jí valčík chvílemi zněl s kyprých retů, v dvou prstech držela si cigarettu a zrakem bloudila kol v ovzduší. 73
Konec idylly.
Měl osmdesát let; leč byl tak čilýčilý, jak necítil by hrobu blízký chlad, sedával na slunci blíž klidné villyvilly, a když se vnuci k němu batolili, pohádku vážně počal povídat. Vždy denně sklenku uherského vína pozvolna srkal svrasklým, bledým rtem a v altánu, kol něhož alej stinná nad cestu klenbu tmavou rozepíná, spal chvíli s milým v tváři úsměvem. A z jitra na loži ho našli jednou s tím vlídným úsměvemúsměvem, jak smrti chlad by nezastřel zrak clonou neprůhlednou a nedotkl se čela stopou lednou a rty – jak chtěly by cos povídat. 74
Mrzák.
Dva roky ve špitálu očekává, kdy dechem smrti skončí se dnů řad; jej hněte, že mu klášter milosť dává ve chvílích beze sna, když noc je tmavá, v závisti k těm, jež slyší umírat. On zná již dobře černé klášterníky, zná všechny posvátné při smrti zvyky, umrčí komoru zná pochmurnou a mroucích sténání a chropot, vzlyky, ty jeho tupou duší nepohnou. On zná ten rubáš laciný a bílý, zná černou rakev, pohřeb v ranní chvíli, kdy mlha v ulicích a drsný chlad... Za nocí dlouhých, kdy jen vítr kvílí, již napřed ví – jak bude umírat. 75
CHVÍLE VESELÉ A SMUTNÉ.
[77]
Smích. (Připisuji svému bratru Vácslavu.)
Znáš ho? Je malý, drobný človíček, je král, má žezlo plné rolniček, je duch, jenž tajemné má všude spády a pírkem lehtá lidstvo kolem brady, kol úst a prchá na svých perutích... Král Smích! Je všudybylem v chatě, paláci, on celým sálem někdy burácí a jeho kouzlu nikdo neodolá, vždy přijde sám a mrzout marně volá, by k němu slétl na svých perutích král Smích. On lehce šimrá ve snu starouška, cos hezké dívce šeptá do ouška, ba často kaplanovi při kázání a mnichu, jenž se nad brevířem sklání, v úst koutky sedl a se mih’ král Smích. [79] Můj kantor zrakem plným nevole vždy krutě stíhával jej ve škole... Co trestů vždy jsem, duše mladá, zkusil, když v jeho poutech jsem se smáti musil, když ke mně slétl na svých perutích král Smích. Poslání:
Nechť věčně živ! Jsem vděčen velice, že vysmívám se přátel kritice, a komu kouzlem svým je neznámý, ať sešlehá ho svými dutkami, ať slétne k němu na svých perutích král Smích! 80
Kolibri.
Za mořem v kraji tropického žáru, ve vůni květů báječného tvaru svým křídlem kreslil nejsmělejší hry, v paprsků ohni nad palmovým listem plál smaragdem a zlatem, amethystem pták kolibri. Pak v dusně parném vzduchu školní síně vycpaný zvolna blednul za sklem skříně; on, živý drahokam spíš nežli tvor, jenž houpaje se kýval krásným květem, tlel v prachu; přednášíval o něm dětem muž professor. Toť údělem též pěvce, jeho písní, že časem shnije v bibliothek plísni, kam jako v propasť kalnou zapadá, že ten, jenž pedantů je všechněch vzorem, soud nad ním pronáší a s hlupců sborem jej vykládá! 81
Hra v šachy.
Chvěl jsem se vždycky v předtuše a strachu, když hráli šach jsme v tichém salonu, když figurky mé v ruky něžném vzmachu jen sbírala a v dlaní záclonu svou dumnou v přemýšlení skryla hlavu – jak generál kdes v bojujících davu – a při tom ssála šťávu bonbonu. Já tonul v úzkostech a divném blahu, když ptal se poprve zrak tázavý, kdy odhodlám se k obtížnému tahu, šach králi odeženu vtíravý... A náhle nabyv ducha rovnováhu jsem vítězně si klestil vojskem dráhu. Ó žal, můj klid jak motýl prchavý! Tam pod stolem se nožka její hnula a na mé – náhodou snad – spočinula. 82 A v posled, kdy z řas tmavé zálohy vyslala zraky černé, zadumané, byl jsem již v srdci zničen, ubohý, i v polích šachovnice kostkované! 83
Pomlčka.
Ach, proč teď oba chýlíme své hlavy jak zachváceni divným snem, já a vy, diblík stále štěbetavý, proč posloucháme mlčky, bez zábavy kyv líných hodin, jenž jde pokojem? (Před lety, když jsem v žízni rety svými, jsa hošík, prvně zlíbal dívčí pleť, den celý s illusemi kouzelnými jsem bloudil lesy šumně dumavými, byl snivě roztržitý – jako teď!) Můj bože, nač vy asi vzpomínáte, co žert vám zahání a rozmar mate, jste zaujata divným snem? A vážně, pověrčivě povídáte: „To ticho! Anděl letěl pokojem“...pokojem...“ 84
Partie na saních.
Zář slunce na sněhu tkví chabým svitem, vzduch ostrý, průzračný jak modré sklo, rolničky zvoní v tempu koní hbitém. – Ó pohleďte, jak náhle pod kopytem se na křemenu jiskrou zablesklo! Hle, jak se vlní ořů hnědá hříva! Hlas vozky bručivý v jich dusot zní, srp luny bledý s obzoru se dívá, kol nás se mihá alej zádumčivá, jež holé větve skrývá do jíní. Jen těsněji, má drahá, do kožichu, mráz růžemi vám kvete na líci! Nad námi havran pluje v nebes tichu, v křik jeho zvonek jásá v chvějném smíchu a saně letí rovnou silnicí. 85 A tu se zdá mi, po té pláni bílé když jedou saně dlouhou alejí, že podobna jste chladné, zimní víle, jež na mdlou zář sluneční, krátké chvíle vyjela sobě z lesních závějí. 86
V zátiší.
Pruh lesů, koberec luk roztomilý já vidím z pokoje té klidné villy, jež vystavěna slohem rokoka, kde vane chlad za parných léta chvílí a v taktu vln zní šumot potoka. Zde nezřím kotouč dýmu v kalném vzduchu nad městem plným lomozu a ruchu, továrny není v celém okolí, a chodců vřava nedojde tu k sluchu – jen cepů tep od blízké stodoly. A nečtu novin, které jedem dýší, zpráv o vraždách a zvěstí z dálných říší, mně cizím je tu světa vír a chvat. Zřím z okna – mezi tím co verš ten píši – jak jede ke vsi bludný akrobat. 87
Tajemná duše.
Ty vonné, tiché moje ústraní! Jak miluju ten skrytý, vlídný kout, kde těžkou hlavu kladu do dlaní, z níž chystají se sny mé vylétnout, kde čekám v blahu sladké závrati, až slunce paprslek je pozlatí. A divné blaho ještě nepoznané zde rosou se starých lip na mne kane... Ta duše tajná ze snů zlaté příze se dívá do srdce mi velkým okem, přede mnou vstává z listů v mojí knize, jak bílý květ mých citů plyne tokem. Ta duše tajemná, co v divném snění jak silné víno budí rozechvění, jde stromů listovím jak píseň snivá, ta duše tajemná – dech neznámý – jde srdcem mým jak šumot lipami, jak hvězdy třpyt, když nad zemí se stmívá... 88 A chvíle oné, v němé ústraní kdy volným krokem vešla moje noha, – ve hlavě plné snů já v dumání jsem objal to, co nosí název bohaboha. 89
Cizí řeč.
Tu z písní ženců v lánu sprahlých polí a ve vsi z každé chýže, ze stodoly, ach, zevšad, zevšad zní jen cizí řeč; můj sluch, ten nadarmo těm zvukům zvyká, vždyť zdá se mi, že každým slovem vniká v mé nitro ostrý meč! Kol kolem luka kvetou – jaká krása – dech lesů voní, skřivan v poli jásá a blíže k sobě láká mne hor lem... Leč mně je teskno jako za dnů zimy, když muži, ženy, děti hovoří mi tím cizím jazykem... Velebně zvony zvučí od kostela, je jitro nedělní a ves teď celá jde na mši; jak je pestrý děvčat zjev! – Však dobře cítím, ve hlaholu zvonů jak mísí se do varhan mocných tónů podivný cizí zpěv. 90 Za klidných večerů, vždy při klekání pasačky ženou stáda s horských strání, já rád je vídám zvolna domů jít; leč v jejich teskně táhlé, lkavé písni,písni cos pro mne neznámého vždy se tísní, jakýsi cizí cit... Můj bože, tesknotou se hruď mi svírá, mně cizí slovo na rtu brzo zmírázmírá, jak v hrdlo by mi vnikal ostrý meč a mezi cizím lidem, cizím zvukem jen cítím, že mi v srdci každým tlukem zní stále rodná řeč! 91
Palma.
Za tmavých večerů, při lustrů záři, v mdlém vzduchu bálovém, nad směsí tváří jak nad mořem, jímž chvěje větru šum, ční zdobná palma – rovna samotáři, jsouc plna hrdosti a tichých dum. Když pak se teskná noc juž připozdívá a valčíkův a polek hudba snivá mrazivým větrem v dálku němou zní, – vždy zdá se, touhou že se pozachvívá palmových listů jemné třepení. A touží po nesmírné, žhavé pláni, nad níž hvězd klenba modravá se sklání, po noci na poušti, když ani šum, kde pyšně by se pjala v pohrdání – jak člověk samotář, jenž pln je dum! 92
Ozvěna štěstí.
Vždy večer, když se v tichém proudu řítí zas jeden teskný den ve věčna říš, hlas táhlý kláves bílé ruce vznítí ve vonné komnatě o patro níž. Tam salon malý, který tak je vlídný při záři lustru v rudé tapety, dvou šťastných duší útulek je klidný, jež v báji líbánek jsou zaklety. A chvílí v tónů zmlklých náhlém tichu řeč slyším šumět zdola v ševelu, rty zvučně chvít se v lahodícím smíchu, ruch laškovný jak záchvěv pocelu... To v srdci upomínek echo budíbudí, jak listím uvadlým když větry hnou, neb jak by tajná ruka ve mdlé hrudi mně rozvírala ránu bolestnou. 93 Tak v chorobném svém žití, které žiji bez lásky, jež mi byla ztrpčena, jen roztruchlí mne dumnou melodií vždy večer cizí lásky ozvěna. 94
Vzpomínka. (Své matce.)
Noc vlažná v únoru – a člověk cítícítí, jak v jihu blíž se chvěje jara sen, po dešti plochy chodníků se třpytí, v nich tkví pruh záře z řady luceren. A z obou stran do šeré, chmurné výše pne zdi své špalír domů mlčící, kol vše jak v hrobu kamenném je tiše, – jen kočár hrčí kdesi ulicí. Já vím, že v městě širém ženy není, jež s touhou vzpomínek teď na lůžku by snila o mně v hořkém, trapném bdění dumavou hlavu tisknouc v podušku... Však v dáli za horami znám dům bílý, tam táhne lesů dech tak z hluboka, kol ruch, dál z mlýna, splývá noční chvílí v šum proudu pěnivého potoka, 95 a stará matka na svém loži prostém při taktu hodin, pokojem jenž zní, k mé duši kráčí dlouhým dum svých mostem a svrasklými rty šeptá modlení... 96
Notturno.
Spí všechen dům, ten šedý, trojpatrový, já jediný jen v dusné jizbě bdím; stich’ v bytu ruch, v němž manželé jsou noví, klid chodeb straší temnem hrobovým. Kruh plné luny přimodralým jasem tkví na sklu zaprášeném oken mých, a z dlažby, po níž hýřilec jde časem, zní krok jak echo chrámů gothických. A na stojanu, kde knih zdobné řady ve sboru nejpestřejším svorně dlí, se šklebí lebka, symbol zmaru, zrady, člověka, který dávno umrlý. Jak velkým jevištěm, tak duší stmělou, v níž na chvíli svit upomínky vzplál, jde žití mé; zřím karavanu celou, jež pouští táhlou kráčí dál a dál. 97 Ze hrobu věčna, jenž se nad vším klene, mé lásky, nadějí mých skon a vznik, jdou jako mrtvoly jen oživené, jež klesnou zas a pro než marný vzlyk. A hlava horečkou snů těžká, líná bez vlády do dlaní se chýlí teď, na stole lampa zvolna uhasíná stín můj tak slabě kreslíc v jizby zeď... Jdi též, ty mroucí dne! Co pro mne věstí skon půlnoční tvých teskných v touze chvil? Dnes též jsem polapit chtěl přízrak štěstí, zřít boha, před nímž bych se ponížil. A rád jsem, že den protoulaný v snění, když ke rtům nepodal mi léku číš, aspoň té velké říši zapomnění mdlé tělo pošinul pár hodin blíž... 98
Nad skývou chleba.
Co slz tě smáčívá, ty černý chlebe, co stojíš vzdechů, potu krůpějí, co modliteb si vyprošuje tebe, jež kamenným i srdcem zachvějí! Ať slunce pálí, neb sníh v nohy zebe, chce chudina jen tebe, ó černý chlebe. Jak bíle jemným jsi ty, panský chlebe, jenž po hostině zbudeš na stole, kde jenom ze zvyku jí boháč tebe! Leč v chalupě, kde s hladem zápole o bídné sousto žebrák prosí nebe, tam vídávám jen tebe, ó tmavý chlebe. Já ctím tě, svatý, drahocenný chlebe, ať jsi juž dítkem hrubých mozolů, ať dobrá ruka uděluje tebe, tě zasvěcujíc lásky plápolu! 99 Dá člověk pro tě štěstí, zdraví, sebe a v žití hledá tebe jen, vzácný chlebe. Co na světě jsi zplodil hříchů, chlebe! Ty’s vražd a revolucí příčinou. Co lidí, kteří postrádali tebe, hrob našlo! Tisíce jich pohynou, již marně budou lkáti v chladné nebe, by seslalo jim tebe, ó živný chlebe... 100
Měsíčná noc.
Kol kraj mlh šatem průhledným se stmívá a při hvězd kmitu žlutém padá mráz; tvá klenba jasná k šeré zemi splývá tak plna klidu, veleby a krás, měsíčná noci! Mdlou záři táhneš města ulicemi, proud její roníš v horskou šedou ves a šírými se chýlíš perutěmi nad řeky, moře, pole, Iuka, les, měsíčná noci. Nad chrámů kopulemi, domy hříchu, nad krčmami, z nichž písně divé zní, nad kláštery, kde mniši spí v cel tichu, ó kleneš stejně modro jezerní, měsíčná noci! 101 Ty splýváš nad sál hudbou ševelící, v němž hedváb šumí, vane růží dech, i nad hlinitou škarpou při silnici, kde tulák zmrzlý leží ve hadrech, měsíčná noci... Dnes duše láskou prohřátá i snivá zří v blahu čistění hvězd plné krás; leč jiná cítí jen, jak tělo rozechvívá tvůj oddech ledový, tvůj krutý mráz, měsíčná noci! 102
V album dívky.
Ve víru maškar, jenž vře v rozechvěnírozechvění, a v bouři hříchů, jež vše rozbije, u moře žití, kde se vášně pění, jak odoláš, tak tichá ve svém snění, má lilije? Roj potvor, jež zvem’ lidmi, se tu honí, z nich každý smrtným vínem spitý je, v to hudba divoká jen hřmí a zvoní... a na zem zdupána květ bílý kloní v prach lilije. Ó kdybych byl bůh velký, všemohoucí, jenž vzdálen světa kdesi skrytý je, hrom bouří nesměl by kol tebe tlouci, v tvůj květ by snes’ se motýl lásky skvoucí, má lilije! 103
Podzimní duma.
Vždy vídám rád, kdy mlhy volně plynou zašedlým mořem vážně nad krajinou a pak jak opona se zvednou výš a slunce na kraj zamlklý a holý, na zvadlá luka, lány vlhkých polí paprsků vlažných plnou lije číš. Když pozdní záře zbledlým zlatem svítí, tu schnoucí stromy divné kouzlo cítí, jak báji novou starých blaha chvil, a ve mdlém kmitu, který mírně hřeje, se klidně poslední list dolů chvěje, jenž na větvi kdes ještě z léta zbyl... Též duší táhnou mlhy v tichém sboru nad krajem pustým jako po dnech moru, jich těžký příkrov kryje slunnou výš; – leč marně čekám v předsmrtnou tu dobu na slunce svit, než klesnu do tmy hrobu, a na ohnivé lásky plnou číš! 104
Zvony.
Když páry mlžné lehnou v šeré kraje, ach, sladkou hudba, ve zvonech jež hraje, ten hlahol lásky, touhy mír, jak by se velké blaho na svět neslo, jak by se chvělo dobrých duchů heslo ve hříchů pelech, vášní vír. Dnů sklonem též v mém srdci zvony zvučí, leč bouřným jekotem to v nich jen hučí, žal zoufalý a citů svár, tak jak by plakaly nad ztrátou žití a na poplach zas počaly pak hřmíti v mé duše sprahlý suchopársuchopár. 105
Bez útěchy!
V špitálu, kam jdou denně děti, ženy navštívit otce, muže v nemoci, ve chmurném koutu dělník opuštěný, jak shnilý vrak na břeh kams vyvržený, rozhalen leží z rána do noci. Všem řeholníkům v klidu vzdorovitém útěchy slední povrhuje svitem, ač chvíle žití jsou mu sečteny, ve zraku tajemným cos plá mu kmitem a vlasy smrtným potem smočeny... Co zbývá básníku? – Jen v pyšném vzdoru jak onen bídný trpět v nemoci, pln v duši divných útrap, v srdci moru, nečekat nikdy slitovníkův sboru a hrdě dumat z rána do noci! 106
Poslední chvíle.
Za chmurných večerů, kdy větry kvílí, mdlý po práci čtu žurnál den co den, v němž na konec můj zrak se maně schýlí nad tiskem drobným rozmanitých jmen. Tu někdy zadumám se v náhlém žalu, když poznám jméno z davu známých svých ve zprávě z nemocnice, ze špitálu, v tom nudném rejstříku všech umrlých. A myslím na zdlouhavou noc a nudu, kdy hodin kyv jen šerou jizbou zní, – až sám já na posteli ležet budu jsa sláb a v posledním už tažení. Pak údy těla zažloutlé a stuhlé obléknou v černý, plesový můj šat, na dva dny vystaví je v lesklé truhle, kdos ze přátel se přijde podívat. 107 Den třetí veselými ulicemi dvé párů vraných koní s chocholy mě v rakvi odveze ku hnití v zemi na hřbitov za městem, tam u polí... A dřív než velká noc v dum temnu snící nad krajem spřede prvých stínů dech, k svým krbům hosté klidně hovořící odjedou v rachotících kočárech! 108 OBSAH. Strana Na venku a v městě:
I. Vyhlídka11 Český statek12 Silnice13 Mezi lesy15 Dvorec16 Vesnice17 Samota18 Ve starém parku19 Pod sochou Satyra20 Verše večerní21 Zřícenina22 Na české hranici23 Na horách24 Šťastné zákoutí25
II. Moje ulice29 Jitro v městě31
[109] Strana Poledne32 Kolovrátkář34 Městská idylla35 Dvě sloky37 Pokoutní kavárna38 Memento mori!40 Mrazivý večer41 Špitál43 Umírající chudina44 Laciný pohřeb45 Až na kraj města!...46 Poslední pocta48 Západy50 V nádvoří Pražského hradu52 Pražské věže53 Obrazy54 Moderní krajina55
Podobizny:
Bez masky59 U psacího stolku60 V lenošce61 Alejemi62 Štědrovečerní obrázek63
[110] Strana Siesta64 Šotek z hor65 Podobizna neznámé66 Vdova67 Snílek68 Patnáctiletá69 Můj přítel70 Rybářka71 Chorobná láska72 Venuše73 Konec idylly74 Mrzák75
Chvíle veselé a smutné:
Smích79 Kolibri81 Hra v šachy82 Pomlčka84 Partie na saních85 V zátiší87 Tajemná duše88 Cizí řeč90 Palma92 Ozvěna štěstí93
[111] Strana Vzpomínka95 Notturno97 Nad skývou chleba99 Měsíčná noc101 V album dívky103 Podzimní duma104 Zvony105 Bez útěchy!106 Poslední chvíle107
E: av; 2004 [112]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelstvo.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 112

Věnování: Machar, Josef Svatopluk
(Básníku J. S. Macharovi.)