Západy.

Emanuel z Čenkova

Západy.
Ty chvíle mívám rád, když nad Hradčany v kraj nebes, jenž je žhavým lemem tkaný, se chýlí velké slunce níž a níž a na tlum palácův a vážných věží, kde dávných staletí prach šedý leží, čistého zlata plnou lije číš. A nad střechy a starých domů štíty se zdvihá velebně dóm obrovitý jak časů trpkých světec kamenný, nad kterým slunce v zářném světlém kole jest podobno mohutné gloriole nad svatou hlavou oblouk plamenný! * * * Když celý západ žhavou krví hoří a slunce tone v červánkovém moři jak oheň vlitý růžím na květy, tu procitnou zas tiché Hradčany 50 a s čela, na němž děje napsány, jim zmizí spánek, v nějž jsou zaklety. – – V nich život vymřel, síly mají málo; však v rudém obzoru zvěsť možno číst, co kdysi krve české vždy to stálo, než napsán dějů našich jeden list. 51