Pomlčka.

Emanuel z Čenkova

Pomlčka.
Ach, proč teď oba chýlíme své hlavy jak zachváceni divným snem, já a vy, diblík stále štěbetavý, proč posloucháme mlčky, bez zábavy kyv líných hodin, jenž jde pokojem? (Před lety, když jsem v žízni rety svými, jsa hošík, prvně zlíbal dívčí pleť, den celý s illusemi kouzelnými jsem bloudil lesy šumně dumavými, byl snivě roztržitý – jako teď!) Můj bože, nač vy asi vzpomínáte, co žert vám zahání a rozmar mate, jste zaujata divným snem? A vážně, pověrčivě povídáte: „To ticho! Anděl letěl pokojem“...pokojem...“ 84