Notturno.

Notturno.
Spí všechen dům, ten šedý, trojpatrový, já jediný jen v dusné jizbě bdím; stich’ v bytu ruch, v němž manželé jsou noví, klid chodeb straší temnem hrobovým. Kruh plné luny přimodralým jasem tkví na sklu zaprášeném oken mých, a z dlažby, po níž hýřilec jde časem, zní krok jak echo chrámů gothických. A na stojanu, kde knih zdobné řady ve sboru nejpestřejším svorně dlí, se šklebí lebka, symbol zmaru, zrady, člověka, který dávno umrlý. Jak velkým jevištěm, tak duší stmělou, v níž na chvíli svit upomínky vzplál, jde žití mé; zřím karavanu celou, jež pouští táhlou kráčí dál a dál. 97 Ze hrobu věčna, jenž se nad vším klene, mé lásky, nadějí mých skon a vznik, jdou jako mrtvoly jen oživené, jež klesnou zas a pro než marný vzlyk. A hlava horečkou snů těžká, líná bez vlády do dlaní se chýlí teď, na stole lampa zvolna uhasíná stín můj tak slabě kreslíc v jizby zeď... Jdi též, ty mroucí dne! Co pro mne věstí skon půlnoční tvých teskných v touze chvil? Dnes též jsem polapit chtěl přízrak štěstí, zřít boha, před nímž bych se ponížil. A rád jsem, že den protoulaný v snění, když ke rtům nepodal mi léku číš, aspoň té velké říši zapomnění mdlé tělo pošinul pár hodin blíž... 98