Pod sochou Satyra.

Emanuel z Čenkova

Pod sochou Satyra.
Ó svaté ticho osamělých míst, kdy vzduchem létne jenom zvadlý list s prořídlé klenby starých kaštanů! Já zamyšlen jdu cestou v žlutém písku, sním o době, kdy vzlykot fontanů se mísil s hravým smíchem vodotrysků. Co dřív pod stínem jilmů, javorů se rozpřádalo lásky, hovorů, jichž Satyr kamenný byl svědek němý! Vše slyšel: polibky i dívčí smích, on skrýší psaníček byl růžových a za milenci hleděl alejemi. Teď za dnů chladných v síť babího léta mu šedým vláknem vítr hlavu splétá a ve schůzce jsou podzimek a zima, jich sladká psaníčka jsou zrudlé listí, v němž vítr u nohou mu nyní svistí... On kloní hlavu omšenou a dřímá. 20