Hra v šachy.

Emanuel z Čenkova

Hra v šachy.
Chvěl jsem se vždycky v předtuše a strachu, když hráli šach jsme v tichém salonu, když figurky mé v ruky něžném vzmachu jen sbírala a v dlaní záclonu svou dumnou v přemýšlení skryla hlavu – jak generál kdes v bojujících davu – a při tom ssála šťávu bonbonu. Já tonul v úzkostech a divném blahu, když ptal se poprve zrak tázavý, kdy odhodlám se k obtížnému tahu, šach králi odeženu vtíravý... A náhle nabyv ducha rovnováhu jsem vítězně si klestil vojskem dráhu. Ó žal, můj klid jak motýl prchavý! Tam pod stolem se nožka její hnula a na mé – náhodou snad – spočinula. 82 A v posled, kdy z řas tmavé zálohy vyslala zraky černé, zadumané, byl jsem již v srdci zničen, ubohý, i v polích šachovnice kostkované! 83