Nad skývou chleba.

Emanuel z Čenkova

Nad skývou chleba.
Co slz tě smáčívá, ty černý chlebe, co stojíš vzdechů, potu krůpějí, co modliteb si vyprošuje tebe, jež kamenným i srdcem zachvějí! Ať slunce pálí, neb sníh v nohy zebe, chce chudina jen tebe, ó černý chlebe. Jak bíle jemným jsi ty, panský chlebe, jenž po hostině zbudeš na stole, kde jenom ze zvyku jí boháč tebe! Leč v chalupě, kde s hladem zápole o bídné sousto žebrák prosí nebe, tam vídávám jen tebe, ó tmavý chlebe. Já ctím tě, svatý, drahocenný chlebe, ať jsi juž dítkem hrubých mozolů, ať dobrá ruka uděluje tebe, tě zasvěcujíc lásky plápolu! 99 Dá člověk pro tě štěstí, zdraví, sebe a v žití hledá tebe jen, vzácný chlebe. Co na světě jsi zplodil hříchů, chlebe! Ty’s vražd a revolucí příčinou. Co lidí, kteří postrádali tebe, hrob našlo! Tisíce jich pohynou, již marně budou lkáti v chladné nebe, by seslalo jim tebe, ó živný chlebe... 100