Tajemná duše.

Emanuel z Čenkova

Tajemná duše.
Ty vonné, tiché moje ústraní! Jak miluju ten skrytý, vlídný kout, kde těžkou hlavu kladu do dlaní, z níž chystají se sny mé vylétnout, kde čekám v blahu sladké závrati, až slunce paprslek je pozlatí. A divné blaho ještě nepoznané zde rosou se starých lip na mne kane... Ta duše tajná ze snů zlaté příze se dívá do srdce mi velkým okem, přede mnou vstává z listů v mojí knize, jak bílý květ mých citů plyne tokem. Ta duše tajemná, co v divném snění jak silné víno budí rozechvění, jde stromů listovím jak píseň snivá, ta duše tajemná – dech neznámý – jde srdcem mým jak šumot lipami, jak hvězdy třpyt, když nad zemí se stmívá... 88 A chvíle oné, v němé ústraní kdy volným krokem vešla moje noha, – ve hlavě plné snů já v dumání jsem objal to, co nosí název bohaboha. 89