Městská idylla.

Emanuel z Čenkova

Městská idyllaidylla.
U chrámu, blíže zamlklé vždy fary, kde bývával před dávnem hřbitov starý, v kruh šerých domů stísněn park teď jest; tam z jara šeřík modrý, bílý svých květů vonné hrozny chýlí nad mlatem tvrdým točících se cest. A kolem stříbrného vodotrysku tlum bledých dětí popelí se v písku jak drobných trpaslíků hlučný sněm, míč lítá, křik a smích jen zvoní, tu s loutkou hra, tam hoch se honí za zbloudilým až v město běláskem. Hned jak se teplý večer šerem stmívá, pár milenců sem tajně přicházívá, jich slyšet šept i kradmo retů stisk; cos důvěrně si stromy šumí a v jejich záchvěvy a dumy, jak chtěl by uspat, zpívá vodotrysk. 35 Pak chvatně loučí se dva stíny stmělé a hrubé ruce podají si vřele, když z blízkých kasáren vír bubnu zní a městem prázdným všeho ruchu se nese v tichém moři vzduchu jen kolébavka vojska večerní... 36