Moje ulice.

Moje ulice.
Ty šerá ulice, jsi živou řekou, v níž proudí lid a šumí hovor, smích, kde celý den se těžké vozy vlekou špalírem vážným domů pochmurných! Hned z jitra mlžného, při vlhkém chladu, pod mými okny v pestré směsici tlum pobudův a padlých ženštin řadu strážníci ženou k šedé věznici. A pozděj hemživá směs postav, tváří jak mraveniště ruch se chvěje kol po cestách do dílen a kanceláří, po procházkách a směrem k síním škol. Tu pohřby v smutné slávě chodívají, krok vojska pádný při hudbě tu zní, a časem kočáry, v nichž tváře plají, se svatbou hrčí po tvém dláždění... [29] Ó rodná ulice, jíž kráčím denně a kde zřím shon a chvat a vír a spád, ať vesele, ať v dumách zamyšleně, vždy přejdu starým jevištěm tvým rád! Až kdysi ve mdlobě má hlava zdřímne a zmizím jak stín chvějný v zákmitu, pak nikdo z chodců všech si nepovšimne, má ulice, že jeden schází tu. Nevzhlédne nikdo na dům trojpatrový, jenž svědkem němým byl mých mladých dob, a jizba, v níž dlít bude člověk nový, snů cizích bude kolébka i hrob! 30