Poledne.

Emanuel z Čenkova

Poledne.
Zvuk tónů kovových kdy hučí táhle se štíhlých věží vážných kostelů, směs dětí, žen a mužů plní náhle síť ulic vřavou ruchu, ševelu vždy v poledne... Jdou hoši v skotačivém povídání, jak roje hmyzu v letě na poli, a dívky v půvabném svém ostýchání drobnými kroky rádi ze školy vždy v poledne. Jde dělník v režné bluze plné špíny na sousto laciné kams ve shonu i boháč v šatě drahém, tlouštkou líný, ke krmi v nádherném svém salonu vždy v poledne. 32 Pod klenbou kláštera, v síň refektáře, jde vážně k hodu tučných mnichů řad, a dole před fortnou zřít zhublé tváře těch chudých s hrnky, kteří mají hlad, vždy v poledne... A jako písně, které v bídy moru i v boji lidstva planý lkají vzdech, zpěv zvonů rozhoupaných zvučí v sboru nad hlukem chodců, mořem domů, střech vždy v poledne! 33