Poslední pocta.

Emanuel z Čenkova

Poslední pocta.
Ó pláčem velebným se chvěly zvony a hlaholily táhle s věží všech a lid se tísnil v okna, na balkony, byl na dlažbě i ve vikýřích střech. Ve světle denním plamem slabě žlutým plyn luceren tak teskně v městě plál nad davem zamlklým a nepohnutým, jak moře rozstouplé jenž kolem stál. Pohřební zpěvy zněly v tklivém žalu jak nářek lesů podvečerní mhlou a spolky, kněži v drahém pluvialu šli vážným krokem tiše před truhlou... Leč jak se v město prvé stíny schvěly, touž ulicí vřel divé hudby jek, to z pohřbu vesele se navraceli a luza výskala si popěvek! 48 Blíž hrobu slavného pak v ticho dumné, když rozprchly se lidstva přívaly, splývaly modlitby jen stromů šumné, vrb, thují, jež se větrem kývaly. 49