V nádvoří Pražského hradu.

Emanuel z Čenkova

V nádvoří Pražského hradu.
Znáš pusté nádvoří, vždy mlčící, jež přečkalo juž tolik slávy, zlob, šel’s v něm kdys večer, bouřnou vichřicí, kdy člověk přírody sil slabý rob? Velebné ticho; vlastní slyšet kroky; mech bují v stinných koutech nádvoří, jež víc, než vlasteneckých písní sloky svým mlčením ti k srdci hovoří... 52