Vdova.

Emanuel z Čenkova

Vdova.
Ze zvyku denně chodí v alej stmělou, jež vede k lesům lánem luk a niv... Tam nejprv líbával ji, uzardělou, jí tiskl ruku, šeptal řečí vřelou nebožtík manžel, když byl živ. A jak se slunce v purpur žhavý ztratí, obrací k městu drobné kročeje; den ke dnu dřív – vždyť dny se kvapně krátí, se stromů listí brzo větry schvátí a cestu skryjou závěje. Pak časem zapomene ve dnů letu na smutnou alej středem luk a niv... Bezdětna, rovna rozvitému květu, zatouží po novém zas lásky vznětu jak tenkráte, když on byl živ. 67