Podzimní duma.

Emanuel z Čenkova

Podzimní duma.
Vždy vídám rád, kdy mlhy volně plynou zašedlým mořem vážně nad krajinou a pak jak opona se zvednou výš a slunce na kraj zamlklý a holý, na zvadlá luka, lány vlhkých polí paprsků vlažných plnou lije číš. Když pozdní záře zbledlým zlatem svítí, tu schnoucí stromy divné kouzlo cítí, jak báji novou starých blaha chvil, a ve mdlém kmitu, který mírně hřeje, se klidně poslední list dolů chvěje, jenž na větvi kdes ještě z léta zbyl... Též duší táhnou mlhy v tichém sboru nad krajem pustým jako po dnech moru, jich těžký příkrov kryje slunnou výš; – leč marně čekám v předsmrtnou tu dobu na slunce svit, než klesnu do tmy hrobu, a na ohnivé lásky plnou číš! 104