Bez útěchy!

Emanuel z Čenkova

Bez útěchy!
V špitálu, kam jdou denně děti, ženy navštívit otce, muže v nemoci, ve chmurném koutu dělník opuštěný, jak shnilý vrak na břeh kams vyvržený, rozhalen leží z rána do noci. Všem řeholníkům v klidu vzdorovitém útěchy slední povrhuje svitem, ač chvíle žití jsou mu sečteny, ve zraku tajemným cos plá mu kmitem a vlasy smrtným potem smočeny... Co zbývá básníku? – Jen v pyšném vzdoru jak onen bídný trpět v nemoci, pln v duši divných útrap, v srdci moru, nečekat nikdy slitovníkův sboru a hrdě dumat z rána do noci! 106