Vzpomínka.

Vzpomínka. (Své matce.)
Noc vlažná v únoru – a člověk cítícítí, jak v jihu blíž se chvěje jara sen, po dešti plochy chodníků se třpytí, v nich tkví pruh záře z řady luceren. A z obou stran do šeré, chmurné výše pne zdi své špalír domů mlčící, kol vše jak v hrobu kamenném je tiše, – jen kočár hrčí kdesi ulicí. Já vím, že v městě širém ženy není, jež s touhou vzpomínek teď na lůžku by snila o mně v hořkém, trapném bdění dumavou hlavu tisknouc v podušku... Však v dáli za horami znám dům bílý, tam táhne lesů dech tak z hluboka, kol ruch, dál z mlýna, splývá noční chvílí v šum proudu pěnivého potoka, 95 a stará matka na svém loži prostém při taktu hodin, pokojem jenž zní, k mé duši kráčí dlouhým dum svých mostem a svrasklými rty šeptá modlení... 96