Vyhlídka.

Emanuel z Čenkova

Vyhlídka.
Kraj odtud vidět na dvě, na tři míle: pod lesy černými vsi tiché, bílé a silnici jak stuha dlouhá, šedá; vůz po ní jede, prach se v kolech zvedá. Svit slunce podzimní pad’ na topoly, ten stejnoměrný špalír sprahlých polí, v němž tažných ptáků dav teď s křikem sedá. Ni živé duše! Jako po dnech moru. Tam v dálné pláni strom ční na obzoru jak zapomenutá stráž osamělá, jež do lesa se k druhům vrátit měla. Vše jednotvárné, až mdlo mému zraku... A od nádraží slyším dusot vlaku – jak oddech obrův železného těla. [11]