Dvorec.

Emanuel z Čenkova

Dvorec.
V luk zeleni a žlutém moři polí zříš dvorec bílý; až tě oči bolí, jak nebe žhavé nad krajem se slévá! Na vlídné průčelí se šplhá réva, v třešňové aleji, jež sem se stáčí, s drůbeží čilou krocan vážně kráčí. To byl dřív tichý klášter chmurných mnichů: teď dvůr pln čeledi a řečí, smíchu a šotek veselí tu stálým hostem. Chvílemi zní tu píseň v zpěvu prostém, kohouti kokrhají, pestří pávi křik z hrdel vyrážejí pronikavý. Sem zahrady dech opojivý voní, ze stájů slyšet řehot bujných koní... Poledne. Opouští lid polní práci a potem znaven do statku se vrací. Na střeše korouhví dech nezahraje ni větru nejslabší... Kol všechno zraje. 16