Dvorec.
V luk zeleni a žlutém moři polí
zříš dvorec bílý; až tě oči bolí,
jak nebe žhavé nad krajem se slévá!
Na vlídné průčelí se šplhá réva,
v třešňové aleji, jež sem se stáčí,
s drůbeží čilou krocan vážně kráčí.
To byl dřív tichý klášter chmurných mnichů:
teď dvůr pln čeledi a řečí, smíchu
a šotek veselí tu stálým hostem.
Chvílemi zní tu píseň v zpěvu prostém,
kohouti kokrhají, pestří pávi
křik z hrdel vyrážejí pronikavý.
Sem zahrady dech opojivý voní,
ze stájů slyšet řehot bujných koní...
Poledne. Opouští lid polní práci
a potem znaven do statku se vrací.
Na střeše korouhví dech nezahraje
ni větru nejslabší... Kol všechno zraje.
16