Vzpomínka.
(Své matce.)
Noc vlažná v únoru – a člověk cítícítí,
jak v jihu blíž se chvěje jara sen,
po dešti plochy chodníků se třpytí,
v nich tkví pruh záře z řady luceren.
A z obou stran do šeré, chmurné výše
pne zdi své špalír domů mlčící,
kol vše jak v hrobu kamenném je tiše, –
jen kočár hrčí kdesi ulicí.
Já vím, že v městě širém ženy není,
jež s touhou vzpomínek teď na lůžku
by snila o mně v hořkém, trapném bdění
dumavou hlavu tisknouc v podušku...
Však v dáli za horami znám dům bílý,
tam táhne lesů dech tak z hluboka,
kol ruch, dál z mlýna, splývá noční chvílí
v šum proudu pěnivého potoka,
95
a stará matka na svém loži prostém
při taktu hodin, pokojem jenž zní,
k mé duši kráčí dlouhým dum svých mostem
a svrasklými rty šeptá modlení...
96