Poledne.
Zvuk tónů kovových kdy hučí táhle
se štíhlých věží vážných kostelů,
směs dětí, žen a mužů plní náhle
síť ulic vřavou ruchu, ševelu
vždy v poledne...
Jdou hoši v skotačivém povídání,
jak roje hmyzu v letě na poli,
a dívky v půvabném svém ostýchání
drobnými kroky rádi ze školy
vždy v poledne.
Jde dělník v režné bluze plné špíny
na sousto laciné kams ve shonu
i boháč v šatě drahém, tlouštkou líný,
ke krmi v nádherném svém salonu
vždy v poledne.
32
Pod klenbou kláštera, v síň refektáře,
jde vážně k hodu tučných mnichů řad,
a dole před fortnou zřít zhublé tváře
těch chudých s hrnky, kteří mají hlad,
vždy v poledne...
A jako písně, které v bídy moru
i v boji lidstva planý lkají vzdech,
zpěv zvonů rozhoupaných zvučí v sboru
nad hlukem chodců, mořem domů, střech
vždy v poledne!
33