Notturno.
Spí všechen dům, ten šedý, trojpatrový,
já jediný jen v dusné jizbě bdím;
stich’ v bytu ruch, v němž manželé jsou noví,
klid chodeb straší temnem hrobovým.
Kruh plné luny přimodralým jasem
tkví na sklu zaprášeném oken mých,
a z dlažby, po níž hýřilec jde časem,
zní krok jak echo chrámů gothických.
A na stojanu, kde knih zdobné řady
ve sboru nejpestřejším svorně dlí,
se šklebí lebka, symbol zmaru, zrady,
člověka, který dávno umrlý.
Jak velkým jevištěm, tak duší stmělou,
v níž na chvíli svit upomínky vzplál,
jde žití mé; zřím karavanu celou,
jež pouští táhlou kráčí dál a dál.
97
Ze hrobu věčna, jenž se nad vším klene,
mé lásky, nadějí mých skon a vznik,
jdou jako mrtvoly jen oživené,
jež klesnou zas a pro než marný vzlyk.
A hlava horečkou snů těžká, líná
bez vlády do dlaní se chýlí teď,
na stole lampa zvolna uhasíná
stín můj tak slabě kreslíc v jizby zeď...
Jdi též, ty mroucí dne! Co pro mne věstí
skon půlnoční tvých teskných v touze chvil?
Dnes též jsem polapit chtěl přízrak štěstí,
zřít boha, před nímž bych se ponížil.
A rád jsem, že den protoulaný v snění,
když ke rtům nepodal mi léku číš,
aspoň té velké říši zapomnění
mdlé tělo pošinul pár hodin blíž...
98