báseň bez názvu

Julius Zeyer

HLAVA I.
Jak svatý Brandan na cestu se dal.
Hod vánoční se slavil v klášteře, kde svatý Brandan zvolen opatem; on dlouho zdráhal se, se slzami své bratry prosil, by tu důstojnost ne jemu vnucovali, jinému že lépe slušela by, v pokoře on žít že chtěl a v stínu, v modlitbě, vždyť proto odřekl se nároků na slávu světa, neboť pocházel on z rodu královského v Erině. Však marně prosil, oni násilím jej stanovili přece opatem. Již tomu rok, a svatým příkladem on vedl je po dráze ku blahu, a oni za ním tiše kráčeli jak svatí magové, již z východu kdys světlou hvězdou, Bohem rozžatou, [5] do Betlehema byli vedeni. Dlel svatý Brandan stále v modlitbách, za jiné modlil se, a na sebe si málo zpomínal; však člověkem přes všechnu svoji svatost přec jen byl, a proto v hloubi duše klíčilo mu přání osobní jak tichý květ, a mnohý vzdech mu se rtů mimoděk se dral a mísil v jeho pobožnost. To přání, které tak ho tížilo a často v šero snů ho vábilo, to přání jeho bylo: uvidět svým lidským zrakem onen blahý kraj, kde člověčenstva kdysi býval rájráj, než ďábel svábil naše rodiče; to přání bylo, nivy uvidět ty luzné, jimiž duše blažených se nesou jako letní oblaka, to přání bylo v propast nahlednout na okamžik, a jako letem jen, kde andělé, jež svrhla bezbožná a neskrocená pýcha, v plamenech své žhavé slzy roní v závisti. To přál si svatý Brandan uvidět, by takto zrakem lidským obsáhl ty divy všechny, které stvořil Bůh buď v lásce k tvorům svým, buď sedaje na soudný stolec s váhou odměny. 6 Když nyní štědrý večer nadešel, a hvězdy venku plály nad sněhem, a v refektáři v krbu kamenném strom celý hořel, plně velkou síň svým praskotem a vůní doubravy, když po večeři v svatém veselí kol ohně mniši shromáždili se, a jako děti prosti s úsměvem svá přání jevili a doufali na polo žertem, polo opravdu, že splněna jim budou tuto noc, tu vzplála náhle v duši Brandana ta dávná touha opět, vidět ráj, a mimoděk, ač slovem neoděl svou tichou žádost, Boha poprosil jen povzdechem a bleskem myšlénky, by zjevil mu, jestli to není pych, a jestli podniknout tu plavbu smí do neurčita, v bajné končiny. V tom okamžiku zazněl v chodbách zvon a bratr vrátný spěchal otevřít; když vrátil se, s ním vešel mnichům host. Byl stařec to vysoké postavy, ač nakloněné břemenem svých let, vous bílý spěl mu k pasu, obočí jak mraky slepé oči stínilo, a harfa dávných bardů sloužila 7 mu za berlu, když kráčel síní teď. „Buď vítán,“ pravil Brandan vstávaje a nabízeje hosti křeslo své u zářícího krbu, podal pak mu číši plnou vína, stříbrnou, na jejíž obrubě sbor andělů se pestřil z jemné smalty souladně. Když stařec sed’ a rty své ovlažil, děl Brandan takto s milým úsměvem: „Než promluvíš, již vím, kým, starče, jsi. Tvá harfa mluví za tebe a dí, žes jeden z těch, již vymírají už, žel Bohu, na zeleném Erinu! Tys jeden z pěvců, kteří v doubravách od druidů dávných pět se učili, jsi dědicem pradávných podání! Když víra pravá k břehům Erina na zlatých křídlech přiletěla, hle, tu vítali ji druidi s nadšením. Vždyť zraky jejich dávno hledaly tam vysoko na klenbě nebeské tu spasnou hvězdu, kterou tušili! Když zjevila se, poznali ji hned a v němém zbožňování klekli v prach. Zpěv jejich změnil se, ne k bohům víc, však k jedinému Bohu vznášel se, a všechna touha, všecko tušení 8 o nekonečné lásce vzplanulo jim v hrudi v jasnou píseň poznání. Druid stal se knězem, z úst mu plynula ta stará moudrost s novým významem. Jak zlatý řetěz dřevní podání od posvěcených rtů mu linulo do sluchu žáků, které vyvolil, ten řetěz pojil dnešek s včerejškem, a dávná sláva zpěvu irského se přioděla rouchem posvátným.“ Na tato slova stařec odvětil: „Co pravils, pravdou jesti, opate, však posledním já druidů dědicem. Ten zlatý řetěz zpěvu dávného jest přerván, bezbožný ho přeťal meč. Já stojím nad hrobem, a druidů zpěv do hrobu klesne se mnou. Staniž se! Vše dozná konce. Studnou hlubokou svět stvořený je, z které pije Smrt, ta tvrdá nutnost, matka žalosti! To výrok v šedém věku hlásal juž.“ Tak stařec děl a nořil v dlaně líc, když hlavu pozved’, slzy padaly mu hojně s očí vyhaslých, pak děl: „Ty promineš mi, hostiteli můj, že vánočního svátku ruším klid? 9 Mě schvátil žal. Chci veselým však být, vždyť přišel jsem, bych krátil chvíli vám. Mně Merdok říkají. Jsem stár a chud, však Boha chválím přec. Když zapadá do moře slunce, na práh vycházím své chatrče a zpívám s vlnami o závod psalmodie v únavu. My spolu pláčem též, moře a já, a když nás schvátí divokost a žal, my spolu klneme a k nebesům svá proklínání hřmíme společně. Vždyť on nám oběma tak drahým byl, můj syn, můj syn, než nám ho vyrvali.“ A Merdok zaúpěl a zakryl tvář, a harfa padla s těžkým povzdechem svých praskajících strun. „Buď tobě klid,“ děl Brandan tiše, „duše ubohá! Ó, božích pomni muk a skroť svůj žal!“ „Ach Brandane,“ děl Merdok, „odpusť mi! Sám nechápu, co se mnou děje se. Já kliden byl a vesel celý den, až v okamžik, když vkročil jsem v tu síň. Slyš, Brandane,“ teď šeptal tajemně, „krev cítím v tomto domě, smrt je zde, a černý hřích, a boží prokletí! Ta krev, jež naplňuje síně vzduch, 10 jest krví mého syna! Vrah je zde! Můj slepý zrak ho vidí! Duše má ho tuší, ruce moje svírají se křečovitě, chtějí rdousit jej!“ Tak zvolal hlasem pláčem dušeným a těžce pad’, jak mrtvý u krbu. Hned mniši všickni spěli na pomoc, však jeden z nich, jejž zvali Luciem, bled jak ten stařec sám, a zasmušen se tiše vzdálil z kruhu bratrů svých, a zmizel v stínu dveří dubových. V tom zmatku nikdo z mnichů nevšiml si toho odchodu, jen Brandan sám líc zbledlou jeho zahlíd’ zmatenou. Když Merdok zase nabyl smyslů svých, jal mluvit se o mnoho klidněji: „My žili šťastně tak, já a můj syn, na břehu moře. Ono vidělo jej růst, a bylo jeho kolébkou. Když léta prchala, tu jinocha na modrém hřbetu často nosilo do dáli k ostrovům, na potulkách, jež miloval, a jako přítel vždy mi věrně, bez pohromy vracelo to dobré moře drahý poklad můj. Dar zpěvu poskytl mu štědře Bůh, 11 on zpíval z hloubi duše přečisté, a všude vítaly ho ostrovy, jak mladé slunce z vod se nořící. Když mužem stal se, pojil k sladkosti svých zpěvů sílu, velký nebes dar, a dál a dál se pouštěl v širý svět, a každou plavbou rostla odvaha. A jednou po tři léta neviděl jsem jeho tvář, a kvílel v úzkostech, neb myslil jsem, že v dáli zahynul. Tu vrátil se, a záře linula mu s líce jako snivé světlo s hvězd, a oko jeho bylo blouznivé a stále obráceno k azuru, a hlasem, v kterém cosi chvělo se, jak stříbro zvonu v době klekání, mi pravil tiše, téměř šepotem: „Juž nikdy více odtud nepůjdu, chci s tebou dlít a věčně děkovat za velkou milost Bohu. Otče, věz, já viděl po útrapách plavby své, jak v mlze, v dáli, dávný lidstva ráj, já slyšel kůry pěti andělů, já dýchal vůni květů édenských, jež vánek přinášel mi na moře.“ Tak děl můj syn, a já mu naslouchal po celé večery, když vyprávěl 12 o divech velikých, bez příkladu co na vodách byl cestou uviděl. Tak spolu žili jsme, mír s námi byl a požehnání Hospodinovo. Tu nadešel nám hrůzy plný den a zaplavil nás krví, slzami. My seděli před chatou na večer, když moře vrhlo jako s odporem na irský břeh tři cizí koráby. To Raglan plul z plemene saského, král z divé krve, který ostrovy na blízku držel mocí ukrutnou. On odněkud se vracel s kořistí a s pleníky, s bledými ženami, jež byly přivázány k stožárům, by v zoufalství se s palub nevrhly do klína moře. Lodi přistály a Raglan vystoup’, vrah ten prokletý, a za ním jako draků hemžení lid jeho divoký a krvavý na břeh se valil, píseň skuhraje svým drsným jazykem. Nás zajali a vlekli za sebou v náš tichý kraj, kam vpadli jako vlci hladoví. Kol lehlo všechno rumem, popelem, a na oslavu svého vítězství hod velký slavili, a před kvasem se hvozdy hnali, lovem zuřivým. 13 Psi jejich vyli jako sběsilí a oni křikem přehlušili je. Mech našich lesů zbarven na rudo tou krví srn a hrdých jelenů, jež povraždili v onen temný den; pak zapálili les, by svítil jim při hodech bouřných, při kterých též psi se súčastnili, květy věnčeni na počest démonů, jimž klaněli se jako bohům lovu šťastného. Uprostřed vřavy seděl jejich král, běs Raglan; požár házel šlehy své do plavých jeho vlasů plynoucích mu na ramena, oči svítily mu divoce a vínem, krví zpit, tak ozval se: „Sem oba přiveďte ty pěvce irské, jež jsme zajali, ať harfa jejich zazní, jejich zpěv ať mísí se do pění kouzelnic, jež stojí tam na skále nad lesem. Noc temná jest, ať sbor mých kouzelnic juž zasáhne do kovu mocných strun! Nechť čarným slovem orly svolají ku kvasu velkému, jejž připravil jsem z těl jim v boji padlých nepřátel!“ Tak Raglan velel, hrůzyplný zpěv hned divých žen se ozval; vysoko 14 nad lesem v rudém svitu požáru tu zakroužili orli; křídel šum a divý jejich skřek se zdál nám být jak odpověď na vytí kouzelnic. A s těmi pěť nám bylo o závod, pád bratrů svých jsme měli slaviti, a zneuctiti stříbro irských harf, jež Bohu, andělům a světicím jsme byli posvětili v nadšení! Syn můj se vztyčil, svatou nevolí plál velký jeho zrak, jak bohatýr stál před králem, jak samý archanděl, jenž blesky hněvu ďáblům metá v líc. „Dej zbraň mi, vlku!“ zahřměl na krále, „a postav k boji se, já skolím tě jak šelmu lesa, kterou v pravdě jsi!“ Král zbledl vztekem: „Zpívej chválu mou, ty otroku, ty podlý irský pse!“ Když zahřměl tak, můj syn svou harfu vzal a roztříštil ji vzmachem o skálu. V tom okamžiku král svůj chopil meč, blesk rudou nocí, výkřik, tichý vzdech, a dítě moje, jediný můj syn, u nohou ležel mých, zrak andělský v sloup obrácen, a já byl sir a sám 15 v tom širém světě, na vždy blaha prost! Tu zapomněl jsem všeho křesťanství, a v žalu svém jak poraněná zvěř já touhu měl navzájem raniti, já zuřivosti uzdy popustil, bouř vášní nesla na kraj šílenství mě neblahého; těžká prokletí já metal vrahu v tvář, a prorocký mě schvátil duch, já věštil Raglanu, že trůnu zbaven, bez slávy a chud on zahyne a padne v pekla moc. Zda vyplněno juž mé proroctvíproroctví, já nevím, to však cítím hluboce, že Bůh mi slova kladl na jazyk, že vyplněna budou zajisté. Když dokončil jsem, padla mrákota na smysle moje, a já zničen kles’ na svého syna tělo vychladlé. Já probudil se děsnou bolestí: vrah mého syna kázal vyrvati mi zrak. Já ještě příliš bohat byl po ztrátě jediného dítěte! Tak uvrhl mě v dvojnásobnou tmu. Slep, osiřen, o všecko oloupen, co sladkého jest v žití pozemském, já zůstal živ. Já v chatku vrátil se 16 u velikého moře. Milujem se navzájem... Ó moře těšit zná a konejšit, a plakat soucitně.“ Tak končil Merdok. Mniši seděli kol starce němi, z očí Brandana však slzy tekly jako jarní déšť a padaly na ruku Merdoka, již opat k srdci tisk’. A stařec vstal a vedl ho od krbu opodál a řekl tichým hlasem: „Brandane, na syna svého chovám památku; květ je to svadlý, je to z ráje květ, jejž přinesl mi z oné výpravy ku břehům édenským. Já choval jej co klenot nejdražší, a pravil jsem sám sobě vždy, že nikdy nevydám ho nikomu, leč v smrti hodině. Však nedávno já sen měl podivný. Můj syn, se zdálo mi, že vrátil se z těch mrákav, z kterých není návratu, a hlasem pevným tak že promluvil: „Můj otče, vstaň, od břehu moře jdi tak daleko, až na vánoční hod u kláštera se octneš tichého. Jen vejdi tam, a květ svůj opatu do dlaně vlož, to bude znamením mu dávno ždaným, dlouho kýženým.“ 17 Tři noci tentýž zjevil se mi sen, tu poslechl jsem, hleď, a vánoční když hvězdy vzešly, přivedl můj krok mě k tobě, Brandane. Zde jesti květ, zda tobě znamením, ty rozhodni, či jestli prázdným klamem byl můj sen.“ Po těchto slovech vyňal sladký květ, a celá síň se vůní plnila, a Brandan zvolal, starce líbaje: „Bůh odplať tobě veliký ten dar a lásku tvou! Ó jest mi znamením tak dávno ždaným! Zde jej vezmi zpět!“ A žehnal mu a Bohu děkoval. Pak vyšel ven a chodil v ambitech, kol svatých soch a hleděl na hvězdy, jež běle třpytily se nad sněhem, a jejich jas mu vnikal do duše, a srdce jeho bylo radostí tak naplněno, že mu do zraků ta radost jako světlo stoupala a s hvězdami o závod zářila. Když přišel čas na lůžko ulehnout, šel Brandan opět v síň, a vyvoliv si z mnichů čtrnáct, kteří zdáli se 18 mu nejmoudřejší, ctnostmi zdobeni, před jejich soud klad’ přání duše své, jim pověděl, jak dávno toužil juž se vydat na tu plavbu, pověděl o skrytém vzdechu jim, jejž k nebi byl v ten večer poslal, prose, znamení by Bůh mu dal, a posléz doložil, co Merdok byl mu šeptal, svadlý květ mu vloživ do dlaně. Když dokončil, z úst čtrnáct mnichů zazněl jediný a netajený výkřik radosti. „Bůh dal ti znamení! Brandane, pluj! Však jednu milost prokaž bratrům svým! Ó nech nás s tebou sdílet nebezpeč!“ Tak rozhodli a Brandan svolil jim, by pluli s ním. Pak tiše odešli na lůžka svá, a na druhý hned den všem mnichům opat hlásal novinu, a želeli, že všickni nemohli se vydat s ním na dalekou tu pouť. Pak ustanovil Brandan náměstka za sebe v klášteře a odebral se k břehu moře, v záliv odlehlý, kam boží pudilo ho vnuknutí. Tam kázal bratrům smrky porážet, 19 a vystavěli koráb nevelký a potáhli ho koží hovězí, a vložili tam pokrm stačící na čtyřicet as dnů, pak postará juž Bůh se dál, by nezahynuli ni hladem ani žízní. Anděla by poslal Pán, jenž koráb chránil by, ta byla Brandanova modlitba. Pak pravil tiše: „Bratři, vejděme!“ Když stoupali na lodi palubu, hle, z lesa vyšli tu dva poutníci, a bratří s podivením poznali, že Lucius to byl a jeho druh, jenž jméno Zeno měl; ti poutníci tak s břehu k Brandanovi volali: „Náš opate, hle, ruce spínáme a jménem božím tebe prosíme, ó vezmi s sebou nás, ó neshrdej tou snažnou prosbou, kaž nám vstoupiti!“ A nečekali jeho svolení a vešli v loď, a Brandan zmítán byl tak velkým bolem, že mu bledla líc, neb Bůh mu vnuknul chmurné tušení, že k zlému oběma ta bude pouť. On chtěl je varovat, však šetřit též, a hlavu skloniv k prsoum pokorně, 20 děl chvějícím se hlasem: „Šepce mi hlas mého srdce, z nás že zhynou dva, že jeden pokušení podlehne a druhého že Dathán, ďáblův pán, do síti lapne. Ještě jesti čas se vrátit na břeh.“ Takto pravil jim, a bylo ticho; nikdo nevystoup’. Tu prosil Brandan Boha za ně též, pak pozved’ ruce žehnaje jim všem a loď se hnula v moře šumnou poušť. V tom bílý pták do vzduchu nesl se a bratr Ondřej zvolal radostně: „To šťastným zajisté jest znamením!“ Děl na to Brandan s dobrým úsměvem: „Má naděj’ v Boha jest, ne v jeho zvěř!“ a bratr Ondřej všecek zmaten byl. Pak stáli všickni kolem stožáru pod plachtami, a v srdci každého se ozval vzdech a tklivost loučení. I svatý Brandan slabou chvilku měl. „Ó Erine, smaragde v lůně vod, buď s Bohem!“ zvolal k slzám rozechvěn, a v okamžiku tom jak zázrakem se velký hymnus z klína lesů zved’ a letěl za Brandanem v hukot vln. 21 To byli mniši, kteří zdaleka na zprávu o odjezdu Brandana ku břehům byli přišli se všech stran, by s Bohem dali zbožným poutníkům. Ten svatý zpěv všem klid zas navrátil. Po celý den a celou jasnou noc vždy slaběji a slaběj’ slyšeli ten hymnus na korábě poutníci, jak vítr nesl jej a ozvěna od skal a z lesů v moře za nimi. Pak shasl zpěv jak hvězdy v úsvitě, a břehy irské s mlhou splynuly, a byli sami s Bohem na vodách. 22 HLAVA II.
Jak svatý Brandan Bohem pohostěn.
Po čtrnáct dní jim vítr plachty dmul, a všickni byli mysli veselé, pak ale náhle přišla tišina, ni vánek nejjemnější nezavál nad modrou hladinou, jež skleněná se zdála teď, a mniši počali se strachovat, a klesla odvaha jim úplně. Však Brandan kliden byl. „Když vítr odpočívá,“ pravil jim, „jest řada na nás. Bůh nám ruce dal. Nuž, k veslům sedněme! Hoj, do práce!“ Sám jal se veslovat, a ostatní pak chopili se jeho příkladu, a loď se hnula k předu. Pomalu však tichým mořem, líně nesla se, a měsíc téměř minul v bídě té, [23] a pokrmu juž bylo na mále, ač úzkostlivě hospodařili, a s němou hrůzou mniši viděli, že blíží se ten strašný okamžik, kde chleba dojde jim a nápoj též, a pusté moře nyní zdálo se jim hrobem nesmírným, jenž lakotně se chystal pohltit je v temno své. Den krajné bídy posléz nadešel. Jak stíny bledí, s okem horečným na vody hleděli, a výčitkou se zraky jejich zdály Brandanu. „Jak malá vaše víra!“ káral je. „Proč lekáte se hladu? Žízně proč? Bůh štědrý jest, a hod nám připraví, až libo jemu bude!“ Na to vzal chléb poslední, jenž ještě v lodi zbyl, chléb, který vlastním ústům odepřel, a nadrobil jej rybám do moře. A mniši mlčeli, však pošmurně se dívali na to, co počíná, jen bratr Zeno mlčet nedoved’, byl lakomý, a líto bylo mu těch drobtů pohozených, zmařených. 24 Tak zvolal, hlasem, jenž se hněvem třás’: „To víra není, pane opate, to rouhání je, Boha pokoušíš! Co mluvíš nám o hodech zázračných? Ty vidíš je snad zrakem proroka? Neb hody v ráji míníš, posmrtné?“ A sotva domluvil, tu přiletěl tak svěží vánek, libý, sílící, že dechem božím zdál se, věru, být, ten nadmul plachty, moře rozbrázdil, a koráb letěl nyní jako šíp, a v dáli kynul ostrov zelený, jak luzných plodů slib a studánek. A mniši všichni Boha chválili, a bratr Zeno na kolena pad’ a klopil oči, aby neviděl ten velký, dobrý, plný duše zrak, jenž svítil Brandanovi pod čelem. Teď hleděli jen všickni zemi vstříc a blíž a blíže loď je nesla tam, a při západu slunce viděli teď pevné věže čníti nad stromy, jež stály na skalách. Hrad ohromný jak velikánů sídlo zjevil se jim poznenáhlu v skvělé záplavě. 25 Tam zajisté že vládl mocný král. Les sloupů rostl ze skal k nebesům a nesl pavlany a výklenky, a otevřené chodby bez konce se ztrácely do síní ohromných, a vybíhaly zas ku schodištím, jež od patra do patra nesla se, tak široce a k divu mohutně, že zdálo se, že ze skal svalena pro těžkopádné kroky obrů jsou. A z mramorových, skvělých průčelí sta oken plálo všemi barvami, jež červánky v nich byly vznítily, a všude po chodbách a po schodech se hemžil v nekonečném průvodu sbor za sborem těch skvělých oděnců, již zdáli se, že hrad ten střežili a velikému králi sloužili. Jak duha pestré jejich oděvy, a samé zlato, lesklá jejich zbraň! Vše bylo světlo, plamen, barev hra, a mniši nedočkavě toužili ty divy uviděti na blízku. Však vlny bránily jim přistati, a soumrak vzešel, měnil se již v tmu, a ještě bojovali s vlnami. A z chodeb hradu zatím zmizely 26 ty zlatem skvějící se průvody, a hrad se zdál teď pust a opuštěn, ba pošmurným, když v oknech neplály juž červánky, a tma když halila zdí mohutnost. Tu stal se nový div: Jak stříbro s leskem bledě zeleným hrad zahořel – to měsíc vycházel, a zároveň teď okna zlatila se září světel uvnitř rozžatých ve bludišti zámeckých pokojů. A moře usnulo, loď přistala, a mniši vyšli na břeh ostrova. Teď blížili se hradu po schodech, jež byly tesány až do moře, a všude stály dvéře dokořán, jak by je vítaly, a kráčeli teď chodbami a síní bludištěm, a každý krok jim zjevil nový div. Tu komnata z křišťálu bílého do výše rostla končíc topasem, jenž vyřezán byl v růže podobu a světlo deštil chvějným paprskem. Tu vešli zase v síň, jež stavěna se zdála z bílých květů lilie, a perly kanuly tam se stropu a zvonily o dlažbu z mosaik. 27 Pak vešli v síň, kde číše z jantaru a mísy zlaté byly srovnány ve skupinách až k stropu čnějících, a v prostřed síně proudem mohutným rtuť vytryskala, k stropu letěla a padala do jemu z porfyru, tak velkého jak Brandanova loď. Dům celý tak byl plný zázraků, že dech se tajil v prsou poutníkům, však ani stopy nikde nebylo po lidské duši, marně hledali, a marně putovali budovou ze síně v síň a všemi chodbami. A hlad a žízeň trápily je též, a kurky chleba, krůpěj nápojů po celém hradě nenalézali. Poušť zlatá zdálo se to sídlo jim, jak na posměch ta byla nádhera. Za číši vody, sousto pokrmu ty perly, vzácné kameny a vše, ty zlaté mísy, skvostné poháry by byli dali! Mysl klesala a srdce mřelo jim. Ký kouzelník je v moci měl a z nich si tropil smích? Jan Brandan kliden byl a nereptal: v síň vešli poslední, jež zdála se 28 u porovnání s tím, co viděli, jen prostou být, beze vší nádhery. Uprostřed komnaty stál krytý stůl, se stropu lampa ze skla visela a mírné světlo vycházelo z ní a padalo na malbu na stěně, jež zázrak s chleby v poušti líčila. Tu Brandan usmál se a pravil jim: „Bůh, bratří, hostí nás, nuž sedněme. Stůl pro nás kryt. Buď chválen Hospodin.“ Tak děl a sedl za stůl, ostatní též přisedli, však nikdo nevěřil, že vstane syt, že žízeň ukojí. Zrak klopili a nikdo nemluvil. Kol bylo ticho. Žádný lidský krok se v síni neozval, ni na chodbách. Kde měl se vzíti pokrm, nápoj kde? Tak mniši rozjímali pošmurně. Tu náhle vzplanula síň hvězdami, a jako paprsky dva andělé se dveřmi mihli, tiše, s úsměvem tak líbezným jak jitro, na nivy když vkročí ověnčené červánky, a v očích jeho ráj se zrcadlí. – 29 Z nich každý nesl upletený koš z těch nejvonnějších květů lučiny, pln ovoce a vína, chleba též a plnou konev vody křišťalné, vše uloženo v kytic pestrý klín. Tak blížili se oba Brandanu a podávali z košů. Lámal chléb, a bratrům podával, a naléval, však oni pít, ni jísti nemohli, tak byli oslněni zázrakem. Když ale andělé zas zmizeli, na prahu ještě rukou kynouce, tu všickni vypukli ve chvalozpěv, a po modlitbě rajský měli kvas. Když syti byli, Brandan pravil jim: „Teď Bohu děkujme a pojďme spat. Až vzejde slunce, sednem opět v loď. Jak vidíte, sám Pán náš hostitel, hrad jeho jest, to berte na paměť. Po síních nechoďte a ničeho se nedotýkejte! Na lůžka teď!“ A sotva domluvil, tu shasnula po celém hradě světla, měsíc jen a klidné moře svitem čarovným síň plnily a všechny komnaty. 30 Bez hluku vstali, každý našel si na blízku lůžko, které zdálo se, že na něj čekalo, a sen a klid za krátkou chvilku všude panoval. Žel Bohu, všude ne, neb satanáš, jenž viděl jiskru pláti lakoty u bratra Zena v duši nejhlubší, do ucha jemu šeptal v polosnu a plašil klid mu s víček. Zeno vstal. „Proč spáti mám, když nejsem unaven?“ Tak omlouval tu tichou výčitku, jež vzbouzela se v jeho svědomí. A satan lhal mu v duši: „Pouze chci se obdivovat nádheře, a chci tu nevídanou krásu předmětů těch zázračných si v slabou paměť vrýt, bych někdy doved’ o nich vyprávět.“ A tiše vstal, a všecek rozechvěn se kradl zpět do síně plněné až k stropu mísami a poháry. Tma byla tam, neb měsíc právě stál nad hradem spícím, rovně nad střechou; však Zeno věděl, číš kde z jantaru a ze zlata a smaltem zdobená na římse stála. Div ten umění 31 tak krásný, že mu roveň nebylo, hned poprvé, když v síni spatřil jej, mu v srdci žádost vzbudil lakotnou. Teď blížil se, a ruka chvěla se mu jako v horečce, a srdce též; zrak hořel mu, a na čele stál pot. Teď do oka se kradla slza mu. „Tvůj život posud čist byl,“ pravila mu palčivostí svou. Již obracel se k odchodu a dusil těžký vzlyk, jenž do hrdla se dral mu. Satan však dmul znova v neuhaslý jeho chtíč; ten pohár jako slunce zářil tmou a k sobě lákal ho svou vzácností a nádherou své látky, tvarem svým. Jak pára vína v mozek stoupal mu teď příval neukrotné žádosti, byl slep a hluch, byl jako omámen, a zdálo se mu, jiný a ne on že potmě stál, a ruku povznášel po cizím majetku. „Jen ber, jen ber,“ sám sobě šeptal. Na to jako blesk k té římse rychle přistoupil a v ráz se pohár vnořil v pláště záhyby, a Zeno opět ležel na lůžku, a tiskl poklad k srdci s úsměvem, a hleděl kol, jak všechno pohřbeno 32 se zdálo v sen, a jako vítězství čin jeho zdál se mu, a svědomí mu nedělalo více výčitek, a Zeno ďáblem uspán těžce zdřím’. Však Brandan, ponořen ač v hloubku sna, byl všecko viděl, s pláčem sledoval zrak jeho jasný bratra Zena tam do tmavé síně, k římse, k lůžku zpět; duch boží svítil mu, a netřeba tu svíce bylo z vosku, oleje. On viděl vše a úpěl nad hříchem, rád byl by vykřik’, bratra varoval, však olovem mu tížil tělo sen, a bdící duše jako v žaláři, jen těžké vzdechy k nebi sýlala. Když slunce vyšlo, všickni zbudili se jako udeřením orloje a děkovavše Bohu chtěli pak se klidně bráti k lodi na moře. A Brandan bled a s těžký srdcem děl, na prahu síně zastavuje krok: „My vyjdem jeden, bratří, po druhém, a bratr Zeno bude posledním a zavře dvéře pak. Na paměti má slova mějte, která pronesl 33 jsem včera na večer; nás hostil Bůh, to jeho dům, ať nikdo nevezme ni stébla trávy s sebou do lodi.“ Tak pravil jim, a první vyšel ven, chtěl příležitost skytnout Zenovi, by postavil na místo pohár zas, a z hříchu svého konal pokání. A jeden za druhým vycházel ven a stál na louce, která od hradu se, pestře zkvetlá, k moři klonila. Byl bratr Zeno v síni poslední, a okamžikem v duši kmitlo mu, že zbaviti se hříchu nyní lze. Číš povlovně zpod pláště vytáhl a nevědělnevěděl, co činit nyní má. Zas ruka se mu třásla, srdce též. V tom okamžiku ďábel zasvítil za bratrem ohnivýma očima, a tisíc jisker trysklo z poháru a třpytil se a zářil démantem. Jak blesk, tak rychle Zeno schoval jej zas pod svůj plášť, a klidně vyšel ven a zavřel dvéře, jak mu veleno, a tiskna poklad tajně k prsoum svým vstoup’ v řadu bratrů se lstným úsměvem. 34 Hněv Boží zachvátil tu Brandana, a velkým hlasem zvolal: „Zloděj, hle, je mezi námi! Bůh ať soudí jej!“ A v okamžiku bratr Zeno zbled’ tak příšerně, že všickni s výkřikem od něho prchali, jak rána by se jeho byla dotkla morová. To slovo „zloděj“ bylo jako blesk, jenž hrůzyplně propasť osvětlil, do které satan ho byl zatáhl. On viděl náhle škaredý svůj hřích a zhrozil se své vlastní osoby. Stud nesmírný ho k zemi povalil, on daleko od sebe zahodil, co dříve zdálo se mu pokladem, a co se zjevilo mu, pozdě teď, co mrzká věc... On vlasy sobě rval, o kámen čelo bil, a vzlykaje tak zvolal: „Brandane, měj útrpnost! Mě ďábel lákal! Bůh mě opustil! Jsem zatracen! Já studem zahynu!“ Krev mrazila ho v žilách, oheň pak mu mozek sžíral, křeč jej schvátila a žití jeho z těla prchalo. Zrak jeho hasl. Brandan přistoupil, a slzy útrpnosti chvěly se 35 mu na řasách, a hlasem sladkým tak, že jeho zvuk jak balšám v duši vnik’, všem bratrům, především pak hříšníku, děl: „Bratře Zene, milostiv je Bůh! On časnou smrtí pouze trestá tě! Hřích tvůj je smyt – tvým vřelým pokáním. Co opat tvůj, co kněz, co bratr tvůj, já jménem božím odpouštím ti hřích!“ Tu usmál Zeno se – a dokonal. Hrob vykopali teď u hradu blíž na zkvetlé louce, vonné, klonící se volným svahem k moři šumnému, a pochovali tiše Zena tam. – Pak modlíce se s hlavou skloněnou se brali k lodi. Jasno bylo tam, neb oni andělé, již včera kvas jim byli uchystali na hradě, na břehu stáli slunce zlatější. Ti kladli nyní víno, pokrmy na palubu, po další mnichů pouť. Pak s každé strany jeden Brandana za ruku jal, a vedli na loď jej a mnichům zvučným hlasem pravili: „Vás podivením plnil onen hrad, jejž v prostřed moře Bůh sám vystavěl, 36 a krása jeho oslnila vás? Nad onen hrad je Brandan luznější! On pevné město jest, jež postavil Pán zástupů na horu vysokou a naplnil nesmírným bohatstvím, by zářilo do kraje kol a kol! Jeť Brandan hradem, jehož pánem Bůh! Nuž plujte dále mořem, životem! On záštitou vám buď i příkladem! Strach nemějte, však pevnou důvěru!“ Tak pravili ti světlí andělé a zmizeli, a mniši klaněli se hluboce před svatým Brandanem, on ale ještě hloub se klaněl v prach, a sepjal ruce, prose v pokoře, by před Bohem se pouze klaněli. Stud plál mu s tváře temně nachový, a nevěděl, jestliže radost to či stesk, co tak mu prsa úžilo. Zved’ oči k nebi, klid tu rozhostil se v jeho hrudi, víra nezlomná a svaté nadšení... Tak pluli dál. 37 HLAVA III.
Jak ze tří zbyly pouze břehy dva.
Po celý měsíc klidně neslo je teď moře bez bouře a bez vichru, až jednou z rána objevila se před tváří jejich země veliká, a rozhodli, že k břehu přistanou. Jak byla krásná! Samý les a háj, a modré moře luzně svítilo pod stromy pravěké, a mír a klid na luzích ležel bujně zelených. Háj hluboký se nyní otvíral před zraky jim, a háje na konci, kde duby mohutné se rozstouply, by hledy jejich volně blouditi do dálí mohly, pažit rozkládal se k řadě pahrbků, za kterými [38] zas moře dmulo jasné vlny své, a na louce, a v hloubí lesiny, a na svahu těch mírných pahrbků se stáda pásla ovcí velikých a bílých jako pěna mořských vln. Jak růže zkvétala ta samota, tak milo bylo tam, tak útulno, že Brandan děl: „Zde, bratři, zůstanem pět aspoň dní, zde odpočinem si. Je čtvrtek zelený dnes, onen den, kde Kristus trpěl, blízká velkonoc. Nuž, slavme svátky zde, pak plujme dál.“ A bratr Ondřej k tomu doložil: „Jak moudře jednáš vždy, náš opate! Zde velkonoce slavně konat lze. Hle, na louce beránek připraven pro boží hod! A snadně zajisté tak vhodné místo nenaleznem zas. Snad není břehu kolem na sta mil, a zvláštní pro nás nevynoří Bůh z vod ostrov žádný, neučiní div.“ Děl Brandan na to: „Bratře Ondřeji, co učiní neb neučiní Bůh, to nikdo vědět nikdy nemůže, a proto neužívej marných slov.“ 39 Tak Brandan děl, a vešli v temný háj, by rozjímali zbožně v samotě. Tři dni tak trávili, a v sobotu na večer, hle, tu posel od Boha se náhle vyskyt’, krásný mládenec, a zdravil je, a víno přinášel a z běli chléb, a pravil opatu: „Pluj odsud dál, zde slavit nebudeš hod velkonoční.“ Brandan děkoval, však bratr Ondřej hlavou potřásal, své sklamání nemoha zakryti. Byl Brandan vesel velmi, rozmlouval s tím mládencem po cestě na koráb, a divil se: „Tak ovce veliké já nikdy neviděl a bílé tak.“ „Zde nikdy zima není ani žár,“ mu odpověděl krásný mládenec; „ten kout pln míru, květnou samotu Bůh zvěři dopřál, zvěři trápené tak mezi lidmi! Trpí němá tvář, jak člověk sám; ji vede bolestmi Bůh v život lepší, tak jak vede vás. Co míní s ní, před vámi ukryto.“ A Brandan odpověděl: „Útěchou Tvá slova jsou mi, povždy trápil mě 40 los smutný zvířat, osud záhadný, a v zracích jejich dojímavý stesk.“ Děl mládenec: „To stesk je němoty, jež zápasí, by mohla promluvit. Tvář němá ví, že slovo spásou je, to šero touží zorou zapláti.“ „A dosáhne kdy veliký svůj cíl?“ se Brandan tázal rychle, dychtivě. „Tak věřím pevně,“ pravil mládenec, a Brandan zářil světlou radostí. Po této rozmluvě se loučili, do lodi mniši vešli, celou noc po tichém moři pluli, k ránu pak, když slunce vycházelo, nový břeh se ukázal, a vítr hnal je tam, a přistali, by svátek slavili. Mši svatou opat sloužil pod stromem, pak kázal jim, by připravili hod. Na blízku moře, které svítilo jak nebe modře, na stůl prostřeli, jenž balvanem byl krásně omšeným; pak přivalili menší balvany kol do kola, jež sloužit měly jim za sedadlasedadla, a z květů uvili 41 a z ratolesti vonný baldachin pro opata. On ale takto děl: „Ne pro mě, bratři, tato nebesa, já nesednu, já sloužit budu vám. Pod baldachin dvě stavme sedadla: to první buď pro svatou Brigitu, jež nad Erinem v bílých závojích se vznáší, chráníc drahý ostrov náš. Jest ona mezi lidmi zajisté co mezi ptáky tichá hrdlička, co mezi stromy zlatý vína keř, co jasné slunce mezi hvězdami! To druhé sedadlo stůj na počest všem drahému svatému Patriku! Tak vykonáme starodávný zvyk, jenž vládl v Erinu, jak vládl kdys u národa, jejž Bůh si vyvolil, kde při hodech pro Eliáše též se přistavěla k stolům sedadla. Vlast naši sladkou, Erin zelený, luh otcovský si připomenem tak uprostřed spousty valících se vln.“ Tak pravil jim a všickni slzeli, tak tklivo bylo jim při slovech těch, jak v zlaté mlze stála sladká vlast jim před zrakem, a byla jako sen, 42 jejž byli dávno snili... Sedali, a Brandan lámal chléb a naléval, a kalichy když ke rtům zvedali, vzduch začal chvět se zvukem podivným, tak sladkým, svatým, nadpozemským tak, že myslili: „To pějí andělé tam v modru nebes v hloubi nesmírné.“ Zvuk ale rostl, blíže přicházel a mohutněl, i rozeznali teď, že zvony vyzvání – ó nebesa! To byly zvony jejich kláštera! Ta hudba divem zněla z Erina, vlast sladká, na niž byli zpomněli, jim pozdrav posýlala do moře! Tak dobrý byl k nim Bůh, pln milosti! Co sladkých prolévali bratří slz, jak slavnostní byl tento boží hod! Jak padali si v náruč s jásotem! Po celý kvas ty zvony hučely a plnily jim srdce radostí. Když pojedli a víno vypilivypili, pod stromy sedali, a dřímota jim na víčka se lehce snášela. Tu pojednou, ó velké leknutí, se počal ostrov třásti, kolíbat a klonit na stranu a nořit též 43 se počal jedním koncem do moře. Strach nesmírný, ba úzkost smrtelná se mnichů zmocnila, a křik a pláč se nesl jako bouře do vzduchu, a prchali jak smyslů zbaveni na všechny strany, nevědělinevěděli, kam je nohy nesou v zmatku ohromném. Tu Brandan povznes’ hlas, a pravil tak: „Ó hanba vám! Ó buďte muži přec! Ku lodi spějte, nářku zanechte! Klid s vámi buď a Boha vzývejte!“ Ta slova utišila poněkud ten divý jejich zmatek, běželi teď všickni k lodi, k svatým modlíce se rtoma strachem chvějícíma se. Jen Brandan klidně kráčel ku lodi, on věděl, zahynout že nemůženemůže, i kdyby tělo v moři zapadlo. Šel za nimi, když na palubě byl, hned chopili se vesel, od břehu se hnali chvatně, hrůza dávala jim dvojnásobných sil, a zírali na ostrov stále, jak by čekali, že za nimi se pustí jako zvěř. 44 A skutečně se zatočil teď břeh kol sebe třikrát as, a plout se jal, a sluncem ozářen, jak ze zlata se třpytil na obzoru, zvedal teď se částí k nebi, jak by zírat chtěl na modrou báň, a pak se ponořil, a prázdné byly vody kol a kol. A mniši bez dechu se dívali, však Brandan pozved’ zraky k nebesům a pravil jim: „Ó bratři, jaký div! To nebyl žádný břeh! My slavili hod boží velkonoční na rybě! Z ryb mořských ze všech onu ohromnou Bůh nejdřív stvořil, leviathana. Z vod propastí se k světlu vynesla, by hřbetem svým nám posloužila dnes!“ Tak Brandan děl, a zraky náhodou se jeho nesly na tvář Ondřeje, a tento, pamětliv svých lichých slov o divech božích, hlavu naklonil, a růměnec mu tváří přeletěl, a kajicně se v prsa udeřil. Teď byla plavba další radostná. Dnů slunných dlouhá řada nastala, a zdálo se, že i ten moře luh, ten modrý, neúrodný, bez květů, byl zlatým čarem vesny proniknut. 45 Klid souladný se jevil v šumné hře vln laškujících s vánkem šepotným, a tisíc ryb, tu zlatých, stříbrných, tu temně modrých, hnědých, šedivých se stále hnalo podél korábu a divní ptáci tvarů nezvyklých ve dlouhých řadách němí, nesli se, jak živá oblaka nad stožárem. V den zasvěcený Janu Křtiteli krok zastavilo slunce na nebi, a celou noc se jeho zlatá tvář na sklonku nebes ukazovala, zář purpurovou majíc nad sebou z těch nejkrásnějších letních červánků, jež od počátku světa rděly se nad zemí boží; dole v lůně vod, jak v tůni zlaté, v tisíc obdobách se luzný jeho obraz zrcadlil, a modro nebes, širý, volný vzduch byl snivým světlem protkán přesladkým. Na druhý den se ponořilo v hloub, však zora plála dál, až změnila se v mlhu stříbrnou, v šer hvězdnatý. Na krátko jen. Hned zase vrátilo se slunce vítězně, jak Kristus Pán, když z hrobu vznes’ se lidstvu ku spáse. 46 A teď, když opět svítil jasný den, hle, před divoucím zrakem objevil se mnichům zázrak, ze všech nejkrasší, jež byli zřeli posud na vodách. Jak deset věží vysoký stál strom na skalách modrých z lapis lazuli a bílý byl jak z jíní, mramoru, a světlo dne své zlaté paprsky ve chvějících se listech lámalo, jak v rose růžově, a od vršku, jenž v nebe sahal, dolů do moře, kam jeho dlouhé větve visely, a vůni šířily a chlad a stín, byl pokryt ptáky, zářícími tak, že mnichům zrak přecházel, rukama že brániti se lesku musili. Loď vjela sama v záliv azurný, stín luzný mírnil lesk a pozvedli teď hlavy vzhůru; uviděli pak, že níže k zemi ptáci hnízdili per duhotřpytných, zlatých, stříbrných, však nahoře, ve stromu koruně, co znamenalo tam to víření, jak bledých hvězd se šumem perutí? Ten soulad světla, hudby, bělosti víc nežli labutí, co znamenal? Tak bratří s udivením ptali se, 47 a svatý Brandan v duši zašeptal: „Ó Bože, rado má, je libo ti, bych vnikl v smysl toho zázraku? Pak osvěť mě, bych zvěděl, kde že jsem, a význam ukaž mi té záhady!“ Tak modlil se, a jako v odpověď na jeho vzdech, hle, z hloubi koruny část toho světla oddělila se; jak hvězda jasně, nyvě, pomalu, jak bílý květ, jejž tiše uroní za jasné noci zdřímlý růže keř, a pohybem jak ladná vlašťovka, tvor jakýs tajeplný v let se dal, a šerem nes’ se větví kvetoucích, a stoje před Brandanem rozložil své perutě, a nyní viděli, že tvor ten ptákem nebyl dokonce. Snem rajské krásy byl, jenž oděl se do tvarů lidských údů, spanilý ten jinoch byl jak vesny vlahý den, jak narcisa vykvetlá u vody, a jeho úsměv jako vůně byl. Ve vlasech temných kvetly violky, zrak jeho hluboký měl jas a zář hvězd putujících nočním blankytem, pleť jeho byla jako z mramoru, jejž pronik’ pablesk rána růžový, 48 a křídla jeho lesklá, široká, jak opál byla, jenž se květem stal. Sám jako květ stál nyní před mnichem, jenž pravil mu: „Ve jménu božím mluv! Kým jsi, jenž krásný tak jak máje den, svým zrakem svítíš hvězdně zářícím? Co děláš zde, a jak se zove zem, jež jako růže luzně vyrůstá z vln mořských hlubokého šumění?“ A odpověděl jinoch Brandanu: „Jsme andělé, kdys blízko stáli jsme u trůnu Boha. V slastech nesmírných my žili v empyrea hlubinách. My dokonalí byli. Lucifer byl mistrem naším, naším sluncem byl. Kol jeho velebnosti kroužili jsmejsme, jako luna zemi obíhá. On světlem naším byl. My oddali se jemu slepě – a to byl náš hřích. Když stalo se, že pýcha stoupala mu jako opojení do mozku, my stále ještě jemu věřili. Tak od světla my odvrátili tvář a slunili se klamem blyštícím. Lež byla naším bohem, pravda ne. 49 A stalo se, co stát se musilo. My padli s výše pravdy. Samoděk my určili si osud. Měli jsme na snadě volbu: zůstati buď tím, čím Bůh si myslil nás, když vznik nám dal, co znamenalo velkost v prostotě, neb oddati se duše pohodlí a kráčeti, jak ved’ nás Lucifer, a stát se tím, čím on si myslil nás, co znamenalo malost ješitnou. Tak padli jsme. To spasilo nás však, že nezhrdli jsme jako mistr náš. My nestrádáme zoufale jak on, my netrpíme bolest. Majestát však boží odňat našim zrakům jest. My více nezíráme v jeho tvář, my ztratili svou krásu úplnou. Tak stát se musilo, když ideál, jenž kořenem byl naší bytosti, jsme vyměnili za lesk, který byl přec ničím víc než pouhou všedností, jež v nachu chodila. Ó žel, ó žel!... Bouř nesrazila nás však s nebe v dol. Pád náš byl bolný sic, však bez hanby. Jak na podzim, když slunce usíná 50 na loži z azuru a z bílých par, les svadlé listy lije do mechu, jak v dřímotě, pomalu, truchlící nad ztrátou svou, tak svatý nebes strom nás ronil k zemi, nerad, se smutkem. My zastřeli si tváře křídloma... Bol sladký hnízdí nyní v prsou nám, nás táhne touha k nebi veliká, my neseme se v svatém nadšení až k prahům světla, unaveni pak zas padáme vždy nazpět ku zemi. My dokonalí nejsme jako dřív, však láska k Bohu, pokora a tesk po dávné výši, padat nedají nám ještě níž... Teď, mnichu, víš, kým jsem... A ostrov ten, kde žijem, vyhnanci, se zove „rájem ptáků“.“ Dokončiv svá křídla rozložil a nes’ se výš, až zmizel ve víření bělostném na vršku stromu, odkud přiletěl. Byl Brandan útrpností naplněn, slov nenašel. Do trávy usedl a všickni kolem něho v tichosti se nořili v dumání hluboké. 51 Když den se klonil k spánku, povstali a zazpívali svaté nešpory u šumícího moře. Andělé jim sborem sladkým odpovídali a ptáci šveholili v ozvěnu. Tak zpívali, až jasná vzešla noc, a písně mnichů, chory andělů, šum moře, klokot ptáků ve větvích, van vlahých větrů, stromů šustění se pojily v zpěv velký, jediný, jenž růstal, míjel, zmíral, stoupal zas, a byl tak sladkým, zlatá oblaka že na západě zastavila se a naslouchala, luny luzná tvář že z vod se vynořila, s podivem a dolů zřela, bledá dojmutím. Ta velká psalmodie trvala až do půlnoci. Zmíral ptáků hlas, pak v dřímotě, a z dálí zněly jen už zpěvy andělů, již výš a výš se nesli k hvězdám, sen pak přiletěl a sypal mlhu mnichům do očí, až jeden po druhém do trávy kles’ a duši Kristu poručil a spal, jak spějí ti, již ušlí nalezli své měkké lůžko v koutu bezpečném. 52 Tak bylo ticho. Moře mlčelo, a boží dech jen vanul na vodách. *** Když vyšla zora, vzbudili se zas, a ejhle, anděl seděl na větvi, ten samý, který včera vyprávěl svůj truchlý pád, teď pravil Brandanu: „Jdi na loď, bratře, Bůh tě provází. Věř, jak jsi věřil, blaze bude ti! Rok plujete již. Mnohá nebezpeč vás ještě čeká. V kruzích ohromných proud moře točí se. Do širších vždy a cíli tedy blíž se dostaneš. Vy rok co rok na rybě budete své velkonoce slavit, z dálí též vždy mlhavěji strom náš uzříte, vír poslední až koráb donese pod samé brány sadů édenských.“ Šel Brandan poslušně na koráb svůj, a anděl zatřás’ větví, do lodě déšť zlatých plodů ihned padal jim, a děkovali za ně s paluby. Loď letěla jak šíp, když daleko juž v moři byla, bělotřpytný strom 53 když zdál se přízrakem, tu přiletěl zpěv sladký za nimi; tak ptáků sbor a chóry andělů se loučily a sýlaly jim pozdrav na cestu, tak sladký, tklivý, že jim vlhl zrak, a Brandan zvolal plný nadšení: „Víc, bratři, věřte, miluje nás Bůh, než zasloužiti, hříšní, dovedem!“ 54 HLAVA IV.
Jak nová touha vzešla v Brandanu.
Loď plula dlouho mořem pustým teď, a žádný ostrov, ba ni skalisko se neukázalo, a pražilo jak výheň slunce; také mnohou bouř na divých vodách v strachu přestáli. Den svítil konečně, kde opět zem se objevila v dáli; vítali ji jako dobrotivé matky tvář. Skal strmé hradby dlouho bránily jim přistati, až třetí posléz den loď vjela v záliv tichý, vroubený kol kolem hájem starých jasanů. Mech byl tam měkký, stříbro studánky se lilo v zeleň jeho bující, šer háje plníc libým bubláním. [55] Pít chtělo se jim, rychle k pramenu se řítili jak stádo jelenů, jež dlouho hledá vodu v lesinách. Však Brandan radil: „V zemi neznámé jsme, bratři; kdož to ví, co studánka za vlastnost tají? Ještě čekejte, až zvíme, kde to jsme.“ Než domluvil, hle, stařec, oděn v roucho řeholní, pod stromy ukázal se, z daleka je vítal svatým kříže znamením. Tu pravil Brandan: „Bratři, pijte jen, zde bezpečně!“ A sám ret ovlažil. Za chvilku stál ten stařec před nimi. Tvář jeho velkou úctu jevila, všem klonil se, a před opatem klek’. Té velké pocty Brandan se až lek’, tisk starce k srdci, líbal jeho líc a potom ptal se: „Otče, rci, kde jsme!“ Ten ale mlčel, jal ho za ruku a vedl jej a kyvl ostatním, by s nimi šli; a všickni mlčeli. Šum jasanů byl zvukem jediným, jenž vzduchem chvěl se rána snivého. Háj dumavý když posléz rozevřel svou šerou hloub, na louce octli se, 56 a opatství jak štíhlých sloupů les před nimi strmělo, a kovová se otevřela vrata s rachotem a při hlaholu zvonů mohutných, z nich vyšel průvod mnichů s opatem, jak holub sivým v čele; v rukou měl z těch mnichů každý harfu, zpívali ku slávě boží zpěvy posvátné, a zasáhali v struny mistrně. Rouch svatých krása byla úchvatná; lesk stříbra, perel, jemných kamenů byl s barev žárem v plném souladě, a kříže z amethystů, z topasů, skříň s ostatky ze zlata vzácného, že Arabie nemá podobné, a oblaka z vlajících praporů na žerdích z ebenu a sloniny, by byly oslnily bleskem zrak, dým kadidla však siným závojem třpyt zastřel přílišný a mírnil jej. Tak vyšel průvod Brandanovi vstříc. Teď líbali se mniši navzájem a všickni do opatství brali se. Dřív vešli do kostela, nový div chrám zdál se být, z bílého mramoru. Sloup nesl sloup do výše ohromné, 57 kde zlatý strop jak z ohně svítil báň, jíž v tlupách vznášeli se andělé, a tisíc svíček z vosku vonného kol hořelo v kostele bělostném, jak by tam květy rostly ohnivé, v tom divuplném háji z mramoru. Po modlitbě do velké síně šli, jež otvírala krásné sloupení do kraje širého. Les dole stál, a v dáli přes vrcholky viděli, jak moře dmulo se, a oblaka jak z klína stoupala mu, labutí jak stáda ohromných, jak spěchala do nedozírných krajin na západ. V té síni sedli. Opat kláštera, jak holub sivý, jal se mluviti: „Chceš vědět, Brandane, kdo založil zde posvátný náš dům a útulek. Já povím ti, jak vzniklo opatství, však nežádej, bych muže jmenoval, jenž vystavěl je v této samotě. On prosil Boha, aby prospěloprospělo, co jeho duchem povstalo, však chtěl, by jeho jméno vlastní ztratilo se z lidských úst a z lidí pamětí. 58 Nuž, tedy slyš běh jeho života. Rod jeho pyšný byl a bohatý a jinoch bez myšlénky trávil čas, svým chtíčům oddán, v měkké rozkoši. Lov miloval a dlouhé potulky po lesích, taktéž cesty po lodi do zemí neznámých pro kratochvil. Tak stalo se, že jednou doplavil se k ostrovu, kde žili pohané. Háj zasvěcený slunci rostl tam kol nádherného chrámu. Jezero u paty jeho tiše šplounalo a lidu král, jsa knězem zároveň, na prámu květy krytém při hudbě harf sterých v době jarní plaval tam, by slavně slunci pálil ofěry. Byl jinoch udiven tím obřadem a zvědavost jej často lákala do hloubi háje, na břeh jezera. A jednou v noci, sen když minul jej a nechtěl přiletět mu na víčka, vstal jinoch s lůžka, a nevěda sám jak stalo se, u chrámu octnul se. Noc byla lunná, vlahá; dýchala vším kouzlem jara, voda zářila 59 a les byl plný vzdechů tajemných. Po mechu náhle dupot ozval se, a ze stínu se jelen vynořil, a letem větru k břehu nesl se, a s podivem teď jinoch uviděl, že na hřbetu nes’ bílou postavu, tak spanilou, že zjevem zdála se z těch končin nadzemských, kam obraznost se naše utíká z údolí slz. Tím divem vzrušen jinoch vykřikl, a plachý jelen dal se na útěk. Teď nastal lunošerým lesem hon. Za jelenem se jinoch pustil v běh a volal, prosil dívku bez dechu, by neprchala. Ta však zděšena, své věrné zvíře hnala k útěku. Čím rázněj’ jinoch státi kázal jí, tím rychlej’ lesem letěla jak sen, čím divější ten její útěk byl, tím více vášeň jeho zrůstala. On zvyklým byl mít povždy vůli svou, a odpor působil v něm šílenství. „Stůj!“ zvolal posléz k smrti unaven, „sic při sám Bůh, že budeš litovat!“ Stál o strom opřen, téměř klesaje. 60 Co odpověď zněl výkřik vítězství z úst dívky, myslící se spasenu. Jen okamžik a jelen unes’ ji tak daleko, že v šeru zmizela. Tu neznal jinoch více rozvahy. Šíp rychle vzal a na luk položil, jen krátce měřil k srdci jelenu, on, který slynul střelcem slaveným, a vystřelil. Šíp ostře zafičel, pak zazněl tichý výkřik. Jinoch spěl teď vítězně do stínu doubravy; tam jelen stál bez pohromy a zdráv, však dívka v mechu ležela a šíp jí trčel v prsou. Jinoch zkameněl, vzdech těžký vyšel z chvějících se úst: „Ó matko boží, matko bolestná!“ Tu zvedla dívka hlavu, pravila: „Tys křesťanem, ó rychle odpověz!“ On hlavou kýv’, a ona zvolala: „Já odpouštím ti, Bůh ti odpusť též! Ó jinochu, o ráj mě připravils, mě neblahou! Já dcera krále jsem, jenž vládne tímto ostrovem. Já zvěst o Kristu slyšela a prahla jsem jej poznat, vejít v stádo věřících, jež pase on. Jsou děti života, 61 jež poznaly jej... Starý poustevník zde v lesích žije. K němu jela jsem, on křtít mě chtěl...“ Tu těžká mrákota ji schvátila, a jinoch zoufaje ji k sobě tisk, a volal ku Kristu, by zachránil ji. Ona pozvedla zas hlavu spanilou a pravila: „Jak bolí mě tvá divá zoufalost!“ A slzy v jejím oku třásly se a svítily jak hvězdy z démantu. „Jsem zatracen! Ó Bože, trestej mě!“ vzkřik’ jinoch zoufale a o skálu se čelem bil. A ona šeptala: „Slyš, bublá nedaleko studánka. Než zemru, pokřti mě!“ Tu vzešlo mu cos jako velké světlo v temnotách. Byl náhle kliden, spěchal k pramenu, a noc a luna, hvozdy hluboké se staly svědky toho pokřtění. Klek’ vedle ní, a ona vložila mu šťastná, klidná, hlavu na prsa a pravila mu: „Bratře milený, ty bezděky jsi časný život vzal můj bezcenný, však věčný za to dals 62 mi na výměnu, ó jak štědrým jsi! Já umírám, však sejdeme se zas.“ Vtisk’ polibek jí svatý na čelo, a ona s úsměvem šla na věčnost. Pod stromem vykopal jí jinoch hrob a plnil nářkem tichou lunnou noc. Pak odešel. Byl novým člověkem. Břeh otcovský když dosáh’, rozdělil své jmění mezi chudé, chudý sám sed’ na loď zas, a domov hledaje si nový v dálce, v prostřed pustiny, pod plachtou lodě zpíval smuteční a boluplné žalmy... Přistal zde na tomto ostrově, chud, svatě žil, a sláva jeho řadou dlouhých let tak mocně rostla navzdor samotě, do které pohřbil se, že lákala nás k němu sem. My jeden po druhém sem připluli. My z rodu knížat jsme i z rodu žebráků... My zvolili jej opatem a vystavěli dům, jejž obýváme posud... Dlouho žil náš milovaný otec. Velkým byl v své lásce nesmírné, v svém nadšení. Bůh velkou dal mu milost. Světlý stín té dívky neblahé šťastné přec 63 se občas zjevil mu, a pobádal jej k horlivosti, takto mluvil mu: „Na prahu ráje čekám přítele! Já nevejdu až s tebou. Nedej mi tam příliš dlouho čekat, truchlivé. Až dokonalým budeš, povolá tě k sobě Pán. Ó přijdi brzy přec!“ Tak vzdychala. Já sám ji vidíval, když z pěny mořských vln se vznášela za lunných nocí, k divu spanilá. Hlas její tklivý byl jak šumění vln zmírajících tiše na břehu. Když přišel kýžený ten okamžik pro duši jeho, na věčnost když šel, tu boží milost jako dědictví nám po něm zůstala. My žijem zde tak šťastně, bez bolu a starosti o život vezdejší. My každým dnem svůj pokrm připravený najdeme; a v našich lampách olej hoří vždy a svíce v svícnech nikdy neshasnem, jak viděli jste plát je v kostele, tak bez přestání svítí ve slávě. Že přijedete, to jsme věděli, Bůh zásobil pro vzácné hosty dům. Nuž, pojďte k stolu, pokryt čeká vás.“ 64 Ved’ v druhou síň je, stinnou, útulnou, tam sedli za stůl; víno jako med se třpytilo v pohárech z křišťálu, a bílý chléb a vonné ovoce na mísách z mědi bylo srovnáno. Když pojedli a Bohu vzdali dík, ved’ opat hosti v luznou zahradu, jež plna stínů, plna šumných vod se mírným svahem k moři klonila. Na mysu šedém, mechem porostlém, dub ohromný své větve rozpínal, tam usedli a opat pravil jim: „Za oněch dob, když drahý mistr náš zde ještě žil, a stín když zjevoval se na vodách té dívky neblahé, za oněch dob se často stávalo, když luna stříbrem posněžila dub ten prastarý, pod kterým sedíme, že ptáci bílí jako přízraky na jeho větvích rozložili se ve tlupách hustých jako oblaka. To zvláštní byly tvory; každý z nich měl skvrnu krvavou buď na hlavě, buď na křídlech anebo na prsou. To krutost lidská vryla znamení jim šípy v útlá těla spanilá, 65 a v lunné noci hlasy sladkými a k pláči tklivými svůj bol a žal zde k nebi sýlali, a píseň ta tak krásná v truchlivosti bývala, že velké moře zamlčelo se, by naslouchalo... Mistr konejšil je šepotáním tajeplných slov, v jichž smysl nikdo nemoh’ vniknout z nás. Teď nepřichází více, do ráje za sebou snad je volá zemřelý.“ Tak opat vyprávěl; a za chvilku hle, bílý měsíc vyšel na nebi, a starý dub jak stříbrem posypán byl světlem jeho. Všickni mlčeli, tak slavno bylo jim, tak velký klid se u velkého moře uhostil do hloubí jejich duší... K domu zpět se posléz brali, zase pojedli a po večeři opat pravil jim: „Zvyk starý jest to u nás v klášteře, že před spaním buď píseň zapějem, buď starou zvěst neb svaté podání že někdo vypravuje ostatním. Nuž, bratře Serafine, nechceš nám dnes něco podat ze své zásoby?“ 66 Ten, jehož bratrem Serafinem zval, byl onen starec, jenž je přivítal na břehu moře ráno pod stromy. Vždy zadumán a mlčelivým byl, jen krásné jeho oko mluvilo tak neskonale snivým způsobem o hvězdné říši, v které těkal duch. Na pokyn opata se poklonil, a hlasem sladkým, jenž jak hudba zněl přes jeho stáří, tak jim vypravěl: * Bled’, v kráse své jak ulomený květ, král Abgar, který Armenií vlád’, na lůžku ležel v Římě, daleko od hor svých rodných. Bylo na večer, Řím koupán nachem, zlatem západu u nohou jeho ležel, největší sen nádhery a krásy, který snil od prvních věků člověk doposud. Pych jeho budov směle k nebi čněl, a daleko, až k patám modrých hor se moře chrámů, hojných paláců, a sloupů z porfyrů a bílých soch do hájů lilo z temných pinií a do kouzelných zahrad. 67 Abgar však tvář unylou odvrátil s povzdechem od mohutného toho pohledu a hlava jeho jako v dřímotě na polštář klesla zpět. Vzruch opojný a luznost sídla římských césarů se duše jeho nedotýkaly, a César August, jehož hostem byl po třetí rok, a jenž ho miloval a moudrost jeho ctil a jemný cit, teď k lůžku jeho přistoup’ na pavlan a pravil mu: „Ó králi Abgare, kdy pomine ten smutný úsměv přec s tvé drahé tváře? Zdá se výčitkou! Co činit mám, bys veselejším byl? Má divadla, mé hony, zápasy tě nebaví, a chladně díváš se na divy světa! Proč jsi truchlým tak? Jsi králem slavné země, mladým jsi a krásným jako Apoll! Luzných žen však marně planou oči pro tebe! Led zdá se tvoje krev! Ó rci mi přecpřec, co blažilo by tě? Já světa pán tvé přání vyplniti přísahám!“ Tak August děl, král Abgar pravil mu: „Což vím to sám? Já v srdci hluboko tak velkou touhu cítím, nesmírnou 68 po něčem neznámém, že steskem mru! Od dětství juž já býval zadumán, a roky moje touha rostla též. Na kraji hrobu stál jsem. Matka má tu pravila: „Ó drahé dítědítě, slyš! Řím středem světa je a Augustus je Říma světlo. V jeho město spěj. Tam ukojíš snad žízeň duše své. Snad ctižádostí vzplaneš velikou? Ta křídla dá ti. Jdi, a vrať se zdráv!“ Tak radila, já poslech’ a jsem zde. Ty činils vše, co činit může kdo, dar tvého přátelství já cenit znám, já vidím jasně velkost vlády tvé, Řím divem jest – a přece, pane můj, jsem nezhojen! Mé duše výkřiky vše přehlušují. Bolem, touhou mru! Ó slyš mou prosbu: „Dej mi odejít do rodné země K matce půjdu zpět.“ Vzdech hluboký ta slova přerušil a darmo prosil césar Augustus, by déle v Římě dlel. Pak povolil a loučil se, a Abgar k matce své dva posly vypravil, již nesli jí vzkaz toho obsahu: „Já vracím se – 69 tak smuten, jak jsem šel z arménských hor. Síň stinnou připrav mi, kam slunce zář na večer pouze vniká na chvilku, jakoby říci chtěla: Za mnou pojď!“ Ti posli spěli rychle; pomalu za nimi bral se mladý Abgar král přes šíré luhy, hory vysoké a řeky modré jako nebes báň. A hory arménské když dosáhl a město své, vstříc matka přišla mu, své slzy potlačila, úsměv jen, jenž zastřít měl je, o nich vyprávěl. „Pojď, drahé dítě, doma vítán buď!“ mu šeptala, pak vedla Abgara v tu jeho připravenou, tichou síň, kam právě slunce zmírající zář se drala temnou stěnou cypřiší. Uprostřed lůžko stálo ze sloni a kolem na podlaze z mosaik se pestřily koberce z Persie, a harfa vedle dveří visela a v koutech síně v mísách ze zlata se rděla jablka a granáty. Král Abgar vědělvěděl, co to znamená. Dle víry jeho lidu andělé 70 se vznáší do komůrek nemocných a čekajíčekají, až smrti, žití pán dá znamení, by duše odlétla, neb dále dlela v těle zhojeném. Ty koberce jsou pro ně prostřeny, by odpočívali, to ovoce svou vůní má je sílit, harfa pak tam visí, aby každý příchozí, jenž chorého chce slovem potěšit neb rukou stisknutím neb úsměvemúsměvem, do sladkých zasáh’ strun pro zábavu a jako na pozdrav a vítání těm čistým duchům. Abgar věděl to a tklivě na matku se pousmál, do harfy zasáh’ sám, pak položil do klína té, která jej zrodila, svou unavenou hlavu. Ona však, by silnou zdála se, se vztyčila a vzdechy tlumíc, duše dusíc pláč, se jala laškovat a pravila: „Řím tedy každé srdce nezhojí? Já na to myslila, a mezi tím co moje dítě marně hledalo, čím ukojiti choré duše tesk, já našla snad, co spásou bude tvou!“ 71 On maně pozved’ hlavu tázavě a matka takto děla s úsměvem: „Ty neuhodneš! Však já vysvětlím. Ty mladým jsi, a marně bránit jest se lásce, dítě, věř... Já dumala do noci, dlouho tak, až zjevila se pravda mi. Ta touha, která vře ti v duši, není nic než lásky žal. Jen nalézt tu, která by dotknula se uzavřené tvojí duše tak, že všechny květy v hloubi ukryté, jak čaromocí k světlu vzešly by! Já mezi tím cos v dálí, v Římě dlel, po zemích všech své posly vyslala, by nejkrásnější ženy štětcem svým na plátno vkouzlili. Nuž, uvidíš! Před zraky tvými vzejdou zázraky!“ Po těchto slovech rukou kynula, a otrok rychle clonu rozevřel a zástup malířů se zjevil tam, a každý nesl obraz půvabný děv nejkrásnějších z krajin dalekých. Král Abgar zarděl se a odvrátil tvář nevrle, na prosbu matky jen na obrazy se díval, chladně však, a v oku matky hasla naděje, 72 jež na okamžik byla vzešla jí. Když všickni odešli, tu viděla máť králova, že jeden z malířů bez obrazu u dveří síně stál, bled jak sám král a s okem zníceným a zahalený těsně v temný plášť. „Kde obraz tvůj?“ se ptala královna. On mlčky plášť rozhalil, paprsky tu naplnily náhle celou síň, jak leskem hvězd, a zář ta linula z řas složeného šátku bílého. Král Abgar vzrušen byl jak tušením. „Ty neseš zvěst mi?“ pravil. „MužiMuži, mluv!“ A malíř přikročil, a jeho řeč tak divně zněla, snivě, zdaleka jak větvemi by cypřiš vanula, když takto králi tiše vyprávěl: „Na rozkaz matky tvé já vyšel v kraj, kde Jordan teče. Krása judských žen mě oslnila. Každá zdála se mi nejkrásnější. Mluvilo se však o jedné zvlášť. Zvali ji hříšnicí, a děli mi, že setkala se kdes prý s mužem podivným, jenž učinil 73 z ní světici jediným pohledem. Já zvědav byl a dal se na cestu do sídla králů judských, žena ta kde právě dlela. Dále čím jsem šel, tím více mluvilo se o muži, jejž jedni svatým zvali, druzí pak jej ďáblem nazývali... Přišel jsem až v Jerusalem. Zaujata tak má mysl byla mužem podivným, že zapomněl jsem hledat hříšnici, o jejíž kráse mluvil celý kraj... Ó králi! Shléd’ jsem Krista Ježíše – ach, jeden jeho pohled pravil vícvíc, než slovem lidským vyjádřiti lze. Já před ním klek’ a prosil v pokoře, by dovolil, bych jasnou jeho líc směl malovat, a drahý obraz ten pak do Arménie nést co památku tu největší! On snivě usmál se, a já se pracovati jal. Však žel, má ruka třásla se, a do očí mi slzy stoupaly, a srdce tak mi tlouklo tesknotou a radostí, že byl jsem slep a práce neschopen. Já třikrát začal rysy tváře té na plátně značit, třikrát nezdar můj mě plnil zoufalstvím, a nešťasten 74 já s pláčem líc svou zastřel. Kristus pak když viděl bol můj, ke mně přistoupil a pravil tiše: „Zanech smutek svůj, já pomohu ti!“ Na to bílý šat vzal z rukou matky své a vnořil tvář tu svatou v měkké z vlny předivo. V tu samou chvíli, velký zázraku, na bílém šatě jeho podoba tak jasně jako hvězdy zářila, a svatý obraz, hle, je v rukou mých!“ Po těchto slovech šátek rozložil, a Abgar, spatřiv snivou Krista líc, kles’ na kolena. Radost nesmírná jej schvátila a svaté nadšení, a s jásotem a s pláčem horoval: „Jest duše moje nyní zhojena!“ Pak líbal svaté čelo Kristovo a sepjal ruce, prose malíře, by o něm mluvil mu. Tu vyprávěl mu onen vše, o velkém poslání, o svatém životě, o zázracích, o víc než lidské Krista dobrotě, o božím království, o záhubě, jež hrozí v Judsku synu člověka. Noc uplynula tak, a unaven král Abgar klesl v mdloby, ráno však své matce pravil: „Vyprav posly hned 75 do země Kanaan, napíšu list, ať Kristu doručí mé poslání!“ Vzal pergamen a zlatem napsal tak: „Ó spasiteli, synu člověka, já uslyšel o působení tvém a zvěděl jsem, jak brojí v slepotě lid vlastní proti tobětobě, Kriste, slyš: Mám město krásné, snící v zahradách, a palác zlatý; stojí dokořán ti město mé a slavných králů dům. Přijď ke mně! Duše moje touhou mře!“ To psaní nesli posli v Kanaan, a přišli tam, když Kristus na kříži svou duši právě v ruce Bohu dal. A smutně vraceli se, loudavě jak ti, již vědí, s nimi zármutek že vejde k tomu, který drahý jim. Po celý čas, co takto na cestách se obmeškali, ležel Abgar král na lůžku v zápase jak smrtelném. „Ó kéž by přišel!“ Stále matce děl, jež nad ním skloněna jak truchlící nad hrobem vrba stála... Přišli sléz ti posli v palác s nocí zároveň 76 a smutnou zvěst svou tiše šeptali do ucha královně. A Abgar spal a necítil, jak slzy horoucí na hlavu jeho padaly a jak je šedinami svými královna bez dechu utírala... Náhle však své zraky chorý otevřel, a hle, síň byla plna bílých paprsků, a ten, jenž hostem Abgara měl být, ve slávě planoucí se objevil a hlasem sladkým, plným snivosti děl Abgaru: „Hle, v dům tvůj přišel jsem, bych přání tvému skutkem vyhověl. Tvé město krásné, snící v zahradách, však krásnější nad tvé jest město mé. Pojď se mnou! Zdráva bude duše tvá!“ A mezi tím, co matka v úzkostech to slabé tělo k srdci vinulavinula, šla duše za Kristem... Byl Abgar z těch, jichž z toho světa není království. * Tak skončil Serafin, a hluboké po jeho slovech bylo mlčení, a mysl všech se v dumu nořila o tom, co slyšeli; pak opat vstal 77 na noc se louče, za ním všickni šli, by ulehli na lůžko. Brandan však spát nemoh’; vstal a vyšel z cely své. Co slyšel o té tváři nebeské, jež svatým kouzlem v šátku utkělautkvěla, mu vniklo v srdce jako ostrý šíp, a jak tu stál ve chodě křížové ven zíraje v tu tichou, hvězdnou noc, na zdřímlé stromy, bílý vodotrysk, jenž neustal se k nebi zdvihati, do duše jeho jako Abgaru se touha vkradla, žhavá, nesmírná – v zrak Kristův zřít... Pak lek’ se myšlénky své jako hříchu. Bože, nebyl pych to neskrotný? Milosti takové což hoden byl? Jak trpce zaplakal! Po celou noc pak klečel v modlitbách, a prosil o velký dar pokory. Když svítalo pak, všickni povstali, a opat ke korábu vedl je a pravil Brandanu: „Ó bratře můj, po čem tvá duše touží, uvidíš, pak v zem se vrátíš, kde jsi zrozen byl, a zemřeš v kliduklidu, čas až dojde tvůj.“ 78 Tvář Brandanova zbledla radostí, neb srdcem jeho šlehla myšlénka, že opat zvěstuje mu, v Krista líc že patřit bude zrakem smrtelným. Hned ale schýlil hlavu kajicně a trpce sobě pýchu vyčítal, jež opět se mu v srdci ozvala. A všickni viděli to pohnutí, však nikdo neptal se po příčině. Tak rozloučil se opat s opatem, a vhodný vítr v plachty lodi dul, a opět pluli mniši v modrou dál. 79 HLAVA V.
Jak svatý Brandan v smutek ponořen.
Za krátký čas se v mlhy změnila a v deště pohoda; pak ulehl na dobro vítr, moře změnilo se v mrtvý močál, stála tiše loď a týdny, měsíce jim míjely, a s místa jenom málo hnuli se. A přišla zima, hlad se dostavil, a Brandan velkou, těžkou práci měl, by víru jejich v lepší budoucnost a v pomoc boží živou udržel. Na mále bylo jí, a hrozila, že zhasne úplně. Tu poslal Bůh jim silnou bouři, moře oživlo a valilo se prudce, stříkalo až k oblakům, a hromy hučely, a vítr zbuzen řádil zuřivě [80] na řvoucích vodách; loď se házela a lítala a v hloubku padala, a zase vyhozena hnala se jak ustrašena, divě ve vlnách. Ač měli strach, přec bouři vítali co spásu svou a nemýlili se. Když vyjasnilo se, hle, před nimi se ostrov zelenal, a hladina jen vánkem sčeřená je donesla ku břehu mírně klonícímu se. Na blízku stála dubů skupina a v jejich stínech pramen třpytil se ze země líně, žlutě tekoucí, a mniši velkou žízní trápeni se vrhli na vodu a nedbali slov Brandanových, jenž je varoval, by nepili. Ni jeden neposlech’, a za okamžik všickni cítili, že výstraha ta lichá nebyla. Do mozku jejich páry stoupaly, vše bralo divnou tvářnost na sebe i nebe, moře, stromy, celý kraj. Jak vínem opojeni nejprudčím se smáli, výskali, neb plakali dle povah svých, a z mlhy mámící 81 je tisícerým tvarem, zbudoval se před jich zrakem palác ohromný uprostřed luzných sadů; na sto bran do vnitřku jeho vedlo; hnali se jak zběsilí do klamných otvorů, a Brandan střízliv ze všech jediný hru prázdných bludů viděl před sebou, jak jim se jevila, a podivné teď spatřil divadlo. Co nejhlouběj’ z nich každý v duši kryl, a co si přál, tam v zámku bludů skutkem zdálo se a vyplněným přáním. Jeden mnil, že v klášteře byl zpět, a vyprávěl, jak celý podnik Brandanův byl snem až k smíchu smělým! Druhý ve sklepě se klášterním u sudu vína snil a pil a pil, a onen pravil zas, jak šťastným je, že může zase spát v své komůrce, byť třeba také ráj, ten dlouho hledaný byl neviděl, a každá malá slabost vyšla tak na světlo dne, a Brandan ubránit se nemoh’ úsměvu, ač smuten byl nad mělkostí těch duší bez křídel. Však jeden z nich jej k smrti poděsil – to Lucius byl. Jako pouště lev tak zařval divoce, a ku bráně 82 spěl nejvyšší, nad jejíž obloukem štít zlatý visel, s jehož hladiny tvář dívky plála rajským půvabem. Do síně velké brána vedla ta, kde strměl trůn, kde zlaté koruny a zbraně na pilířích visely, sto mečů, štítů, z kovu brnění tam leželo, a jásal Lucius, svá roucha trhal s těla řeholní a do nachu se halil, korunu si postavil na čelo, vztýčil se, vstoup’ na trůn, hleděl kolem, vášní bled, a hlasem hromovým se mluvit jal: „Tak přišel posléz velký okamžik, o kterém duše snila v úzkostech a v bolu shroužená! Zas třímám zbraň, a mani moji stojí kolem mne a kloní poslušně se! Opate, věz, kým že jsem a koho v klášteře jsi hostil po léta! Jsem Raglan, král, ten samý, o kterém ti Mardoch děl, že zraku dal jej zbavit, zabiv mu dřív syna jeho. Spáchal jsem ten čin a nelituji! Proč se protivil? Nám saským bohatýrům patří svět 83 a plémě tvoje proto stvořeno, by sloužilo nám... A já v pokoře v tvém žil jsem klášteře, když vzpoura mě z mé země vyhnala! Však byla lží ta moje pokora! Teď svítí zas mé oko světlem svým a nesklopí se k zemi víc! Mé vojsko kolem mne se řadí s jásotem, a koráby mě čekají na moři dychtivě, bych kořistí je plnil ostrovů a zemí, v kterých kleté plémě tvé z mé dýše milosti! Věz, klášter tvůj že lehne popelem, bych skvrnu tak smyl s paměti, že mrzce poslušen jsem léta žil v tvé, mnichu, porobě! O věrni moji, v pouta jímejte hned toho kněze! A teď královnu mi toho města před tvář přiveďte! Já viděl obraz její nad branou, cos v oku jejím vře, co mocně krev mi v srdci bouří, zdá se hrdou býtbýt, a proto kleknouti má přede mnou!“ Tak zvolal Raglan krutou pýchou zpit, a marně Brandan z bludů vyvésti se snažil jej, on ani neslyšel a domníval se, Brandan ku sloupu že přivázán jej prosí o milost. 84 „Proč nepřichází moje zajatá?“ Teď Raglan zvolal s čelem pošmurným, a bledým, vášní chvějícím se rtem. Ta slova sotva dozněla, když, hle, na konci síně zlatá záclona se rozhrnula. Ze smaragdů trůn tam stál, a žena na něm seděla jak mramor bledá, luzná, truchlivá. Jí z čela kvetla z hlohu koruna, a vlasy její jako paprsky se zlatě linuly, a závoje jak sněhy bílé, tenké jako vzduch jí kolem těla hustě plynuly. To nebyl přelud jak ten palác z mhy, ó Brandan poznával to jasně hned, že ona jediná v své truchlosti a bledé kráse žitím dýchala uprostřed bludů prázdných, míhavých. Však tvorem lidským přece nebyla! Ó jakou byla tedy záhadou? Však Raglan jal se opět mluviti: „Hned sestup s trůnu!“ zvolal, „klekni zde pod majestátem mým! V mé moci jsi!“ Bez hnutí luzná žena seděla na trůnu ze smaragdů, v oku jen cos jako vláha zatřpytilo se. 85 A Raglan rozzuřil se divoce: „Mou vládu neuznáváš? Odpověz!“ A ona mlčela, a velký zrak byl smuten k smrti. Oči pomalu se obracely k nebi. Raglan však až k šílenosti zpupný, chopil meč – jak modrý blesk ten síní zamih’ se, a zbraň, jež posud byla vidinou, se náhle proměnila v skutečnost. Do boku ženy pohroužila se, a tato, mlčky, krví zbrocena tvář zahalila bílým závojem a klesla mrtva k zemi... Děsná bouř v tom přikvačila temná od moře, blesk stíhal blesk, a vítr burácel, a za okamžik v nic se rozplynul z mlh zbudovaný palác klamivý. A mniši mžikem byli střízlivi, a každý viděl jasně omyl svůj, a hanbou rděli se. Však brzy strach se zmocnil jich, a zapomněli vše, jen na to myslíce, jak zachránit svůj život, neboť se všech nyní stran se bouře valily, a černá noc vše kryla kolem, moře zuřilo 86 a břehy lámalo, a pevná zem se třásla silně tak, že zdálo se, den soudný že již počal; s kvílením se rozprchali mniši, ve zmatku hlas Brandanův, k modlitbě zvoucí je, ve vřavě zanik’. Takto celou noc se hnali po ostrově, šílenci, svých vlastních stínů lekajíce se, a zvuků vlastních hlasů. Brandan sám ku břehu tedy šel, on zpomněl si, že ráno v skalách velkou viděl sluj, tam rozdělat chtěl oheň veliký, by sloužil bratrům po tmě bloudícím za maják. Doubravou se nyní bral, kde vítr méně burácel a déšť, a sbíral suché větve. Doubrava jej vedla k moři, v temných roklí klín. Déšť přestával a vítr ulehal a moře počalo se konejšit. Mrak rozstoupil se, měsíc zasvítil, a Brandan viděl mezi skalami na písku mořském, s velkým úžasem, tu luznou ženu ležet na břehu. Jak bledá byla mrtvá její líc! Meč v boku trčel jí, a na hlavě ta z hlohu koruna jí zářila 87 svým něžným květem. Brandan bolem jat stál vedle ní. Jak měl jí pomoci? Chtěl učiniti krok, však náhle stál jak v kámen proměněn. Stín ohromný, tak temný jako zosobnělá noc, stál mezi ním a ní, bez tvaru byl a přece osobou, bez očí byl a zíral přec, bez hlasu byl a, slyš, cos jako mluva šlo z té temnoty a padalo do duše Brandana jak tíha skal, neb toto uslyšel: „Ne žena leží v krvi před tebou, však neodvratné vidíš proroctví. To Erin je a osud budoucí, jenž čeká smaragd moře neblahý. Meč v srdci, pouta, smrti rovný sen!“ Tu padl Brandan k zemi, přemožen tak velkým žalem, že se zdálo mu, že umírá. A k nebi nesl zrak a sepjal ruce v němé bolesti. Hlas z temna stínu zase vycházel: „Hleď, Brandane, jak z květů koruna se luzně skví! Jak z hvězd je uvitá! To nesmrtelnosti je znamení. 88 Věz, k nové slávě Erin povstane, a utrpení bude glorií.“ Jak balšám tato slova kanula do duše raněné. A temný stín se rozplynul, a tiše bylo kol, jen moře šeptalo, a v lůně skal ta koruna na čele Erinu jak mléčná dráha svatě hořela, a luznější nad všechny vidiny ta truchlá, sladce snivá byla tvář. Slz vřelý proud Brandanu ulehčil, pak bylo mu, jakoby tichý hlas mu velel, aby šel a ponechal tu mučednici věků v lůně skal, jež jímaly ji, rakev kamenná. Vstal tedy Brandan tiše se země a s hlavou skloněnou se vzdaloval. Sluj našel posléz, oheň rozdělal a zadumal se, znova vypuk’ v pláč a celou noc tak truchlil nad vlastívlastí, jež předrahou mu byla rodičkou. A bratři zatím vatrou vedeni se sbírali, a v kruhu širokém kol něho sedali, a viděli 89 pláč jeho hořký, nikdo neptal se však po příčině. Mlčky dumali až do východu slunce. Jeho zář když v oči Brandana se vedrala, jej probudila z bolu, pozvedl teď teprv tvář, a bratry teprv zřel. Ti ale v zmatku hlavy svěsili, stud hořel na tvářích jim, čekali, že Brandan učiní jim výčitek. On ale pouze pravil: „Modlem se, by Bůh nám odpustil a vedl nás po dráze své.“ A zraky zastavil na bledé líci krále Raglana. Ten zíral chmurně v zem, a jediný ku Bohu hlasu svého nepozved’. Po modlitbě je Brandan k lodi ved’ a bylo blaze jim, když od břehu je vítr hnal. Jen Brandan smuten byl,byl. Jej bolelo, že Raglan zatvrzen; pak bledý příznak viděl Erina na břehu ležet, mečem proklaný. Však ani slovem bratrům nesdělil svou vidinu. Sám nesl pro sebe ten těžký bol... 90 Tak pluli tedy dál, až zase bílá byla sobota, a ryba opět vynořila se, a na ní opět hody slavili. A kotel, který v strachu před rokem tam byli zapomněli, nalezli na tomtéž místě. Byli veselí; a v kruhu širším nesl teď je vír zas kolem „ráje ptáků“. Viděli strom bílý v mlze jako ze stříbra, a na mohutných větvích zpívali tam ptáci střídavě a andělé, a moře přinášelo sladký zvuk těch zpěvů zdaleka jak ozvěnu, a bratři slyšíce, jak vítají je andělé, až k slzám pohnutí jim naslouchali, zpěv až zanikl a strom až zmizel z jejich obzoru. 91 HLAVA VI.
Jak Brandan slavně zpíval na moři.
S dnem Petra svatého se setkali na pustém moři; břehu nebylo ni zdálí vidět, bezdno modralo se do černa pod nimi, průhledné jak sklo, a jevilo jim tajemství svá veliká, až mnichům ježily se hrůzou vlasy, stvůry viděli jak věže trčící, neb svinuté jak dračí plémě. Rtem se chvějícím se modlili, by Bůh ty potvory ze sna nezbudil, v kterém shrouženy se zdály tam pod vodou hluboce. Dech tajili, a nikdo nemluvil. V tom velkém tichu Brandan ozval se: „Dnes velký svátek jest, zazpívám mši, vy se mnou slavte slávu toho dne.“ [92] A mezi tím co všickni mlčelimlčeli, svá roucha mešní, zlatem zářící na sebe vzal, a hlasem jako zvon mši svatou čísti počal. Bratří tu se velkým strachem déle neznali a tlumeným mluvili šepotem: „Pro Boha živého, ne nahlas tak mši svatou zpívej, otče blažený! Chceš v smrt nás uvrhnout? Což nevidíš, jak v hloubi toho moře nestvůry nad všecko děsnějšíděsnější, co peklo má, dík Bohu, spát se zdají? Probudit chceš hromným hlasem havěť obrovskou a k vzteku roznítit?“ Tak prosili. On ale usmál se, pak káral je a pravil přísně: „Žádná nebezpeč tak velkou není, abych ze strachu se zamlčel, když Boha chválit chci! Ó styďte se a čiňte pokání! Vy Boha zapíráte, zbabělci!“ A ještě hlasitěj’ se zpívat jal, a jeho hlas se stal tak velikým, že moře přehlušil, a kol a kol ty stvůry ze sna probouzely se, a pomalu se ze dna nořily 93 na boží den, a byly ohromné jak skály; pomalu se nesla loď kol jejich těl, a Brandan nepřestal ve zpěvu svém. A stvůry podiv jal; bez hnutí, tiše naslouchaly mu, čar vládl jimi, hlavy klonily své obrovské jakoby v pokoře. A opat zpíval celý boží den; když slunce kleslo v moře, unaven se zamlčel. A stvůry bezedna, tak tiše, jak se vynořily dřív, se opět nyní v tůně vracely, jak balvany, jež tíhnou do hloubí. Když zmizely, tu bratři teprve zas volně dýchali. Však strachem tak juž byli zmořeni, že vidiny těch nestvůr stále ještě v temnosti je strašily, a noc se zdála jim tak černá jako nikdy ještě dřív. „Ó Brandane,“ zvolali, „zhyneme! Líp bylo ještě, když jsme patřili na dračí havěť, která kolem nás teď v černu slídí snad! Ó Brandane, Bůh miluje tě! Oroduj za nás!“ Byl Brandan k smrti smuten, pravil jim: „VšeVše, co Bůh učinil po celý čas 94 té naší plavby, ještě nestačínestačí, by pevnou víru ve vás zbudilo? Ó Bože můj, rač světlo vrhnouti v ty šeru plné duše slabochů!“ V tom obrátila loď se k severu a horu spatřili tam vysokou, jež náhle svítala a průhlednou se stala jako led. A z temena jí náhle jako pták vylétlo v noc – div nevídaný – slunce růžové, nad mořem stálo chvíli, rozlilo se jako zora pak, a za chvíli se slunce druhé z hory zvedalo jak blankyt modré, bílé přišlo pak, a dál a dál po celou dlouhou noc ta hora nová slunce soptila, až bratrům zrak přecházel slzící, a světlo velikého poznání v tu noc jim v duši vzešlo konečně, a na kolenou, v plesu radosti „Dík, Bože, tobě!“ k nebi zvolali, kde tisíc plálo duh. „Ó pane náš, rač zkoušet nás, my silni budeme!“ A vespolek se všickni líbali. Jen Raglan pořád v chmurách, bez hnutí na přídě stál. On neměl podílu ni v jejich strachu ani radosti. 95 Bled, zamyšlen se díval do moře a dýmem vše mu bylo kolkolem. Nadarmo Brandan slova přesladká mu v ucho šeptal, slova otcovská, on neslyšel, v dum hloubí ponořen. 96 HLAVA VII.
Jak Brandan slzu místo kletby dal.
Slib Bohu daný bratři drželi, juž víra jejich živou zůstala, a snášeli juž jako Brandan sám, tak klidně svízele, jež čekaly je na pouti teď další po moři. A svízele ty byly veliké. Po dlouhém bloudění, po útrapách všech druhů do pásma je zanes’ proud, kde místo vzduchu kouř byl, valil dým se na smrdutých vodách hnijících, mha dusná s mraky zápasila tam o vládu potmě, z jejíž hlubiny hluk dutý, neurčitý vycházel, jenž děsil je. Nadarmo snažili se obrátiti loď a prchati, [97] hnal vítr hloub a hloub je v temnotu, vyl při tom hrozně, a kouř dusil je. Děl Brandan: „Bratři, blízko pekel jsme!“ To slovo padlo, těžké břemeno, na jejich duši; Brandan nad nimi kříž udělal, a byli pevni zas. Z vln šlehaly teď sírné plameny, a blesky jako zmije míhaly se čerností, a šerem příšerným tvář démonů se ob čas zjevila. Na přídě, jako stádo při bouři se mniši shlukli kolem opata (jen Raglan stranou seděl zasmušen), a Brandan ruce vznášel k modlitbě, a bratři bledi sic, však důstojni na hrůzy hleděli. Tak po dva dni tou mlhou pekel jeli mrákotnou. Den třetí se však jasnit počalo, a proti nim cos plulo jako loď, když blíže přišli, rozeznali pak, že skála jakás to, již házelo jak hračku moře do výšky, by pak ji hluboko do bezdna hroužilo, a zas do výše neslo závratné. 98 A na tom křišťálovém balvanu jak z nečistého ledu, držel se vší silou křečovitě nahý muž na znaku ležící, a ze sto ran, jež při zápasu s živly utržil, se krev mu lila v slané peřeje, již tvrdošijně, dravci hladoví, jej shltit chtěly. Závoj tvář mu kryl, a unavený, zmírající hlas tak kvílel v žalosti: „Což neslyšíš, ó králi Ježíši? Jsi něm i hluch? o slitování volám! Ustrň se!“ Na hlavě všem se vlasy ježily, a Brandan pozved’ ruce žehnaje, a vítr mlčel, moře ustalo v své kruté hře, a v tichu příšerném, jež nastalo, ku skále plující se Brandan obrátil a útrpně na nešťastného hleděl člověka, a zvolal takto pojat soucitem: „Rci, bolestný, proč snášíš muka ta? Ve jménu Krista, k němuž volal jsi, mi odpověz!“ Dál nemoh’ mluviti, neb lítostí byl všecek rozechvěn. Hlas, který nyní odpovídal mu, byl utrpením slabý, znavený, 99 byl věčným pláčem všecek chrapotný a někdy zněl jak zubů skřípání. „Jsemť Jidáš,“ pravil, „jsem ten prokletý, jenž Krista zradil, mrzkým polibkem jej v ruce vrahů vydal v zahradě za oné vlahé noci, poslední, již bez muk viděl jsem. Jak její klid, hvězd kmitání a tichý stromů šum mi v upomínce živě utkvěly! Jak sen o vodě, žízeň prahnoucích až k zuřivosti vznítí zběsilé, tak hvězdný její přízrak nový pláč vždy ze zraku mi láká v temnotách a v nepokoji věčně rostoucím. Po zradě mé, ó jaká prohlubeň se prázdna v duši mojí odkryla! Byl Kristus vším, a zbaven všeho, já stál tváří v tvář s tímtím, co mi horší jest než peklo – s vlastním nic!... Když sebevrah já život odhodil co hnusnou věc, tu nebylo to v kajicnosti, věz! Já neplakal, když Krista vraždili. Co na něm záleželo mi! Já chtěl jen uniknouti tomu svému nic. Smrt smála se a peklo s chechtotem mě přijalo, neb úžas, zděšení! 100 Své nic a nic a věčně prázdné nic za prahem pozemským já našel zas!“ Po těchto slovech Jidáš zaplakal a moře počalo se bouřiti, však Brandan opět vody konejšil a pravil: „Jidáši, ach bez konce ty strádáš bolestný?“ A zrádce děl: „Na vánoce a svátky Marjanské mě ušetřují larvy, démoni, ne uvnitř však můj vztek... Dnes Marjanský as svátek jest, neb ďábel neštve mě. Však zítra počnou opět muka má.“ Tvář Brandanova bolem blednula, však dále ptal se: „Závoj kryjící líc tvoji hustě, ten co znamená?“ A Jidáš na to s těžkým povzdechem: „Já málo dobrých činů vykonal, když na zemi jsem žil. Však stalo se, že jednou na podzimpodzim, když stmívalo se v dešti, ke mně přišel nahý muž a prosil o almužnu. Bledý byl a zimou třásl se. Ten jeho zrak mi jaksi v duši vnik’, byl horoucí. Já hodil mu kus plátna. Závoj ten, 101 jenž tvář mou kryje, onen jesti cár. Bez něho nevýslovně trpěl bych, neb vlny moře by mě dusily. Věz, Brandane, že smrti úzkosti já vezdy trpím, ač již zemřel jsem. Smrt nová v nové bezdno prázdnoty, snad ještě hlubší by mě uvrhla. Tak jediný čin dobrý chrání mě od velkých útrap. Více netaž se.“ Hlas jeho zmíral v silném šumění zas dmoucího se moře, z propasti roj běsů hnal se jako útokem na Jidášovu skálu zmítanou a mniši s hrůzou odvraceli tvář a šeptali: „Trp, zrádce, hříchů trest!“ A ďábel řval: „Své vrzte prokletí na jeho hlavu!“ „Klet buď!“ šeptali. Však Brandan pozved’ kříž svůj opatský a zvolal proti ďáblům: „Ustupte! Do pekel zmizte! Zpátky, poroučím!“ A slza útrpná mu skanula do moře, které ihned utichlo, a šklebící se běsi couvali, 102 a zapadli do vod pomalu, však jeden z nich děl s krutým úsměvem: „Tím hůře bude pozděj’, Jidáši!“ Děl Brandan klidně: „Hůře nebudenebude, než soudil Bůh!“ A ďábel mlčky šel. Noc nastala teď plná velkých hrůz, neb démoni se s temnem vraceli a řítili se jako dravá zvěř vždy znova k zmítanému Jidáši. Po celou noc však Brandan bojoval ve slzách, v modlitbě, a vítězně, a chránil Jidáše. Při úsvitu když k smrti znaven, polo v mrákotě kles’ bratrům do náruče, mezi loď a balvan Jidášův se příval vlil, a prostor mezi nimi rost’ a rost’ až balvan v mlze zmizel... Vítr nes’ je v slunnější teď kraj, a zpívali zpěv díku za přestálou nebezpeč. Tu pozved’ Brandan hlavu v úzkosti a hleděl kolem sebe: „Zdá se mi, že někdo schází z nás!“ Tak zašeptal, a mniši rychle počítali se, 103 a jeden zvolal: „Jeden schází z nás!“ a druhý dodal: „Kde je Lucius?“ A všickni zbledli. „Otče,“ zvolali, „co činit máme? Co se stalo s ním?“ Vzdech těžký zachvěl bledým opatem: „Soud našel svůj, Bůh buď mu milostiv!“ Tak řekl krátce, všickni poklekli a za mrtvého pomodlili se. Jak zahynul a kdy, to zůstalo jim na vždy nevyzpytným tajemstvím. Když pluli dále, za den přijeli ku skále vysoké, z vln čnějící jak sloup, a s vrcholu se lila jí jak topas žlutá voda, padala jak zlatý dešť do moře s šumotem. Děl Brandan: „Sám chci dříve prozkoumat kraj tento podivný a pramen též, než dovolím vám přistat.“ Zpomněli na zámek bludů, hlavy svěsili a mlčky veslovali ku břehu. Tam Brandan vystoup’. Stezku uviděl, ta vedla v hluboké hor údolí; 104 dub ohromný tam šuměl, ve stínu se k němu malá chata tulila, a jako zlato potok třpytil se, jenž z oné vody byl, jež zbudila svou barvou podezření Brandana. Na trávě seděl starý poustevník; vstal, shlídnuv opata. Vous jeho spěl mu bíle jako sníh na kolena, rouch neměl žádných, za plášť sloužily mu vlasy jeho, stříbrem halily jak závoj celou jeho postavu. Byl velký, neshrbený, mohutný, a oči jeho byly andělské, jak blankyt jasné, zlato měly hvězd. „Buď vítán, Brandane! Já tebe znám, co hledáš, vím. Vše zjevil dnes mi sen.“ Tak oslovil jej, pak se líbali navzájem, ruku v ruce k břehu šli, a mnichům kázali, by přistali. Ti v úctě klonili se, k chatě blíž je stařec ved’, a Brandan prosil jej: „Je libo ti, pak pověz nám, kým jsi.“ On na to děl: „Jsem Pavel poustevník. Let kolik žiju, spočíst neumím. 105 Dub, který dnes nám šumí nad hlavou, já viděl jej, když ještě žaludem na trávě ležel zde, kde vyrostl. Ten pramen živí mě. Kdo napije se z jeho vod, je syt pro celý rok. Nuž, dosti o sobě já mluvil teď, a raděj’ povím vám, co čeká vás. Vy na kraj nejširšího kruhu teď jste připluli, na prahu cíle jste. Za krátko jen a uvidíte ráj. Já řídit budu vaše kormidlo. Dnů mých je míra plna. Nevrátím se více sem.“ A slzy radosti mu tekly po tváři. Pak tiše vstal a pohledem se loučil s chatrčí a s dubem svým a celým údolím. Slez pravil. „Pijte. Čas, abychom šli.“ Ku pramenu se všichni nahnuli a pili z žlutých vod. Od toho dne až k jejich do kláštera návratu pít nemusili více ani jíst. 106 HLAVA VIII.
Jak nevýslovně Brandan blažen byl.
Pouť jejich neznala víc nebezpeč: hod velkonoční opět slavili na rybě bez pohromy, naposled, a ptáků ráj jak hvězdu viděli mhou zakmitnout se v třpytu slunečním. Pak vjeli v bílý oblak, ploužící se hustě po vodách. Tři celé dni tvář neviděli slunce, zlatěji tím zdála se jim pak, když vyjeli na světlo opět. Moře bylo teď jak z azuru, a stříbrem prochvělé. Den svítit nepřestal, a z jasných vln se bez přestání výspy nořily, a každá z nich se zdála rájem být. Hor ohnivých viděli temena, jež hořely jak lampy oltářní, [107] jak svíce velkonoční v svatyních, a kathedrály stály na skalách ve samotách z křišťálu stavěné a průhledné, a hvězdy svítily v nich místo lamp, a jako nástroje, jak zvony ohromné, ty budovy zvuk slavný vydávaly ze sebe, jenž mořem nesl se a vracel se co ozvěna, a s větrem zmíral pak, by jako z mrtvých opět k žití vstal. Tou bujně krásnou jeli samotou, až posléz bílou uviděli zeď jak ze sněhu a hustě posetou, jak květem luh, drahými kameny; z ní chrysopras a smaragd hořely, a jiskry sršel beryl, amethyst, a rubín rděl se sluncem krvavým. Uprostřed zdí se brána klenula jak hora vysoká, a pod klenbouklenbou, již jacint tvořil, topas, chalcedon, loď jejich vjela v moře svítící, jak safír tekutý, a z mramoru nad jíní bělejší se řada hor do výše pnula; hory z ryzího pak zlata vyčnívaly ještě výš a třpytily se širým obzorem. 108 Tím horstvem choboty se točily, po jejichž hloubce k předu jela loď, až připlula zas ke zdi vysoké: ta byla celá z květů stavěna a krásnější než vševše, co po cestě své byli viděli; z ní vůně šla a rosou celá byla skropena. To byla zeď samého ráje již. Jak bušilo jim srdce radostí! Však ještě jednou strach teď naposled se zmocnil jich: dva draci střežili vchod ráje; děsný na ně pohled byl, a břitký meč nad branou klátil se a hrozil spadnout každý okamžik. Když v nejistotě stáli na lodi a nevěděli, jak se přiblížit ku břehům blaženým, tu zjevilo se dítě krásné jako červánky, a vítalo je z brány, s úsměvem. „Jen vstupte!“ pravilo, a každého z nich jménem jmenoval. Tu přistáli a z lodi vyšli ven, a pachole je líbalo. Hned draci ustoupli jak krotcí psi, a vzalo pachole 109 meč, který jako péro na zem pad’, a pravilo: „Jen tomu ublíží, jenž nevěří. Vchod nyní volný jest.“ Tak tedy vstoupl Brandan do ráje, na hoře stál a zíral do kraje, jejž Hospodin byl slíbil svatým svým. Byl oslněn tím světlem přesladkým, a anděla hlas k němu přicházel a tiše šeptal mu: „Ó bratře můj, ráj ten by patřil ještě člověku, bez hříchu kdyby byl! Zde světlem jest sám Kristus Pán, tak proto sladké jest.“ A Brandanovi slzy vyhrkly, nad člověčenstvem plakal veškerým, jež snáší útrapy, jež ztratilo ten blaha věčně luzný příbytek! Slz jeho déšť když posléz pominul, do zraků svých ssál rozkoš nebeskou těch údolí, jež jeden byla květ, těch zlatých hor a jezer safirných, jež nikdy chmura nezastínila, kde zima neznámá, i žízeň, hlad, zlo neznámé kde slovo. K nebesům pak oko pozved’, Bohu děkuje za milost nesmírnou. A blankytem 110 teď růžová a zlatá oblaka se vznášela, a blíž když připlula, tu poznal BrandanBrandan, že to zástupy jsou blahých duchů. V těla z lesklých par se byli oděli, ten červánkem se rděl, a onen svítil růží zas, jak hvězda ze stříbra se jiný zdál, a některý jak blankyt proniklý tak mnohým zlatotřpytným paprskem, co třeba bylo, aby modré nic tvar na se vzalo přeluzného sna. Zář vůní byla, vůně barvou zas a obě hudbou, divem všechny tři tak nevyzpytným, jako krása jest a její zákony a podstata. Kol hory tumán duchů zavířil, jak velká radost duší zabouří, a Brandan sám, a všickni bratři s ním na kraji mdloby byli; nesnese tak velké blaho člověk nadzemské. Hlas vůdce anděla teď zašeptal: „Dál, Brandane, tě nepovedu dnes,dnes. Ráj uzřel jsi, tvé přání splnil Bůh. Ty bez těla se brzy vrátíš sem, pak vnikneš v nejsvětější tajemství, a sneseš nejsvětější nadšení. 111 Do doby té ti bude útěchou cos nevýslovně svatě sladkého, co brzy uvidíš, co naplní tvou duši září, která neshasne už nikdy, ani v hloubí věčnosti.“ Víc neřek’ anděl, Brandan poklekl a všickni kolem něho; beze slov, jen jediným a dlouhým pohledem, jenž tužbou byl a velkou modlitbou, se rozloučili s rájem. Pachole je vedlo k lodi zpět, a nalezli na břehu poustevníka Pavla. Spal, sen věčný však, a duch již v ráji byl. Do písku stříbrného vložili schráň jeho smrtelnou, pak odpluli, a rychle jako vidin mihnutí jim zmizel ráj i z květů jeho zeď, jen v duších jejich zářit nepřestal. Loď nesla se teď mořem čarovným, směs ostrovů, z nichž každý o sobě se květem zdál, ten růží, lilií, ten violou, a jiný planoucí z vln modrých levkojí, se po pět dní před zrakem jejich záříc míhala, 112 a odlesk ráje padal na vody a nedal vzejít noci. Umdleni tím dlouhým dnem a vůní s ostrovů, v sna náruč zapadli, a hluboký je spánek ovládl, jen Brandan bděl, a hlídal loď, a řídil kormidlo. Noc vzešla posléz, hvězdná, stříbrná, a vánkem, který z klína moře dul, hlas tichý, známý začal šeptati mu do ucha, hlas toho anděla, jenž vůdcem byl mu v ráji. Zachvěl se a zvednuv hlavu, která bezděky na prsa byla klesla znavena, kol sebe hleděl, neklame-li sen mu smysly. Z moře před ním rostl háj nad věže vyšších bílých lotosů, a v nekonečnou klenbu splétaly se vonné jejich koruny a loď jak labuť tam se nesla; kormidlo se hnulo rukou, kterou neviděl, a Brandan věděl, tam kdo řídí loď. U skály nad lotosy čnějící se zastavila, safír jediný 113 ta hora byla. Pravil tichý hlas: „Vstaň, bratře, za mnou pojď,“ a zdálo se, že ruka jala ho. Přivázal loď, kde bratři spali posud hluboce, a šel. Dům svítící na skále stál, byl jako z ohně; brána z démantů se tiše otevřela. Vstoupl v síň, jež kostelem se zdála z křišťálu, na dlažbě z chalcedonu oltář stál, tma rudá, plná jisker, hlásala, že z granátů byl celý zbudován, a místo lampy na řetězu z hvězd sám měsíc visel tam... A Brandan klek’ a chvěl se jakýms velkým tušením. Hlas šeptal zas: „Jdi, zvedni záslonu!“ Ta visela utkaná z purpuru na konci síně. Jala Brandana na cestě hrůza svatá, poslechl však anděla, zved’ záslonu a šel, kam nevidná ho ruka pudila. Síň druhá stála před ním, nevelká bez všeho lesku. Strop byl dřevěný a stěny bílé. Uprostřed stál stůl, 114 byl na něm ubrus hrubý, domácí to bylo předivo, a kytice jen z polních květů byla v nádobě jen prostě z rudé hlíny pálené. Když zraky jeho šeru přivykly, jež panovalo tam, tu uviděl, že nebyl sám, že muži seděli kol dřevěného stolu... Vykřikl a na kolena pad’ a klonil se až do prachu – to apoštolové kol stolu seděli; a pojednou síň celá světlem sladkým zářila hvězd nejbělejších, vánočních jak hvězd, a Kristus sám, náš Pán a Spasitel, v rouch bílých sněhu, v středu síně stál, a jeho nevýslovně sladká tvář, tím okem hlubokým a dojemným, jež slzy láká v zraky zároveňzároveň, co v duši radost jásá, nadšení, na Brandana se tiše dívala, a svatý úsměv na něj zazářil. Tu Brandan mnil, že zemře blaženstvím. Jak ve snu viděl jen, že Kristus šel ku stolu zpět, že číši s vínem vzal, že apoštolům ke rtům klonil ji, že lámal bílý chléb a podával. 115 Pak bylo mu, jakoby moře hvězd mu v duši stoupalo – neb Kristus pán i k němu přistoupil a podal chléb, číš ke rtům jeho klonil... Blaženost ta příliš mocná byla, do mrákot jak samé smrti Brandan těžce kles’. Když opět smyslů nabyl, šeptal hlas: „Jen kolem sebe hleď, vše zmizelo!“ Na skále ze safíru zase byl. Pod ním kvet’ v šeru lotosový háj, kde loď se houpala... Však onen dům, jenž jako z ohně zbudován se zdál, byl zmizel. Andělův hlas šeptal teď: „Rok celý trval onen okamžik, v němž na ráj zírali jste. Velkonoc ty slavils s apoštoly, s Kristem dnes. Tvou duši prošel bílý jeho zjev, neb čistá jest co oheň nebeský. On duši tvoji prošel! Jeden z nás ty budeš v brzku! Pokud na zemi živ budeš, nápoje a pokrmu ti třeba nebude, on sytil tě. Co více jest, ten jeho svatý zrak z tvých zraků nepomine nikdy víc, zář ona hvězdná plá tam na věky! 116 To pouti tvé jest velké ovoce, že stát se mohlo tak, to děkuješ těm květům zázračným, jež trhal jsi po cestě k ráji; dobře rozuměj, ty květy zázračné jsou víra tvá, tvé slitování velké, bez mezí, jež ke všem tvorům cítíš trpícím!“ Byl Brandan něm, a sám nevědělnevěděl, co jej k zemi sladce kruší, před zrakem tvář Kristova se stále vznášela, a duše jeho byla plna tak, že přetékala svatým nadšením. A anděl řekl: „Na loď nyní pojď“pojď.“ a vedl jej. Sen ještě držel tam všech bratrů duši. Vítr zvedl se a nesl v dáli loď... A Brandan stál pod jasným nebem, vzhůru ku hvězdám zrak obracel, však slova nenalez’... Za krátko Erina uzřeli břeh ti z dálí poutníci, a odevšad se lidé hrnuli, by viděli ty, jejichž zraky ráje uzřely, a po více než po čtyřicet dní z rouch jejich vůně šla, jež prosákla je v ráji pozemském tam za mořem. Z rouch jejich časem vytratila se, 117 ne z duší však, tam na vždy zůstala, a všickni žili svatým životem. A přišel čas, a Brandan loučil se a k Bohu šel, ó třikrát blažený, jenž uzřel ráj a sladkou Krista tvář, jenž touhu ukojil, tu, která všem nám silněj’ nebo slaběj’ plápolá na duše dně, a která v našich dnech po ideálu žízní zove se! E: dp + sf; 2002 118

Kniha Kronika o svatém Brandanu (1886)
Autor Julius Zeyer