Norská ballada.
(Z románu „Amis a Amil“.)
Byla to králova dcera,
na břehu seděla
a česala zlaté vlasy,
a takto zapěla:
„Když zrodila mě matka
při luny zatmění,
skřek ozýval se orlů,
vod svatých šumění.
,Ty kouzelnicí budeš,‘
hlas temný sudic zněl;
,tvé srdce budiž skalou,‘
sbor jejich dále pěl.
,Nepoznáš lásky k muži,‘
tak zazněl jejich hlas;
,tvůj úděl tajná věda,‘
tak pěly dále zas.
,Snuj mocných čárů runy‘,
hlas temný sudic zněl,
,a šlapej lidská srdce,‘
sbor jejich dále pěl.
Činím jak norny pěly,
ctím slovo osudu,
já neznám lásky k muži,
a znát ji nebudu.
174
Tak zpívá králova dcera
své vlasy česajíc,
tu v modré jezera hloubi
to šumí víc a víc.
Vodník se vynoří z tůně,
má řízu stříbrnou,
leknínem, lilií vodní
má hlavu věnčenou.
„Mně teskno jest a smutno
v lasturném jezeře,
a láskou k ženě krásné
v samotě srdce mře;
neznáš-li lásky k muži,
nuž lásku ke mně znej,
mou budeš, hrdá ženo,
v mém domě přebývej!“
Tak volá lesklý vodník
a dívku uchopí,
do jeskyně své modré
se v tůň s ní potopí.
Na lůžku z drahých perel
dlela mu po boku,
v paláci z chladných vlnek
tam žila v hluboku.
Jak bílá růže vodní,
tak kvetla v jezeře,
však v srdci jejím skrytě
jí msta jak oheň vře.
Tři roky žila s mužem,
byly jak hrozný sen,
s úsměvem lhala lásku,
až přišel pomsty den.
175
Tu pravila svému muži:
„Mám prosbu na tebe,
já viděla bílou plachtu
zříc vodou na nebe.
To plula moje sestra,
jest šťastnou nevěstou,
já slyšela její píseň
šumících vlnek hrou.
Jí ráda skytla bych dárek,
přeju jí všechen zdar,
mám perel plnou skříni
a mnohý vzácný dar.
Až vyjde sladká luna
a zdřímne krajina,
tu zlatou postav skříni,
kde tmí se skalina.
Tam postav tu zlatou skříni
pod plané růže keř
a spěchej ke mně nazpět
ve vody tmavou šeř.“
Tak mluví žena lstivě
a spěchá v velkou síň,
kde pod vysokou klenbou
zlatá jí stojí skříň.
A hbitě bílou rukou
ty perly vyhází,
sama se na dno skryje
a víko přirazí.
Když vyšla sladká luna
a zdřímla krajina,
tu vynořil se vodník,
kde tmí se skalina;
176
tam staví zlatou skříni
pod plané růže keř
a spěchá k ženě nazpět
ve vody tmavou šeř...
Jezero dme se bouří,
proklíná vodník lest,
a kvílí, sténá, pláče,
že žel ho slyšet jest.
Však žena jeho tančí
ve záři měsíce
a výsměch její trpký
v pláč jeho mísí se:
„Mně radostí jest pláč tvůj,
tvé zoufání mi smích!
Má pomsta dokonána
a potrestán tvůj pych!“
Odchází hrdá žena,
hlas její z dáli zněl –
a vodník samým žalem
do rána zkameněl.
177