RAMONDO LULLO.
ANT. CHITTUSSIMU.
[1] Laudato sia mio signore per sor nostra morto corporale. Sv. Frant. z Assisi.
I. I.
Ráno budí don Ramonda ze snů těžkých, ze snů sladkých. „Je to možné,“ zvolá, „Bože, květina že taká roste pod tvým nebem, na tvé zemi? Koně sem! Chci na kraj světa, v hloubi pekel chci se pustit, zaklepat na brány ráje, hledat chci, až posléz najdu ženu, kterou sen mi zjevil!“ Přivedli mu koně, cválal z domu jako opojený parou vína cyperského. Ticho vládne na ulici, neděle je Páně svatá, v modlitbách dlí město Palma, růžové je světlo koupá, zvony stříbrem vyzvánějí. Zbožný lid juž v chrámě zpívá [3] slávu Boha nejvyššího, všechen lid juž na mši mešká; jedna jen se opozdila žena mladá, žena krásná. Rychle vyjde nyní z domu, spěšným krokem míří k chrámu, na náměstí ale náhle v cestu vkročí jí Ramondo. Vzpřímený na bílém koni sochou zdál se mramorovou, neboť bleskem dotknut zbledl, bleskem, který náhle vyšleh’ z nyjícího oka ženy. Smělý muž se třás’ jak děcko, mluvil hlasem zmírajícím: „Jako zde vás bdící vidím, zjevil sen vás dnes mé duši, přede mnou jste takto stála v sněžné říze, se závojem, bílá, úchvatná a krásná! Tak z vás vůně vycházela, vůně, která jasem jesti! Přede mnou jste hrdá stála jako teď s tím temným zrakem! Tak v mém snu vám vlasy plály jako rozžhavené zlato! Mojí jste! Já po vás práhnu, jak bych měl po svaté krvi práhnout spasitele lidstva!“ Domluvil a vztáhnul ruku. Doňa v sochu obrácena dychá těžce, němá, bledá, slova hledá pro nevoli, kterou krev se její bouří. Slova hledá, nenalezne, pojednou se ale vzchopí, nesmírným jak zachvácena strachem, jako v lese laňka; 4 krokem lehkým jako vítr pustila se v útěk divý, letí v stinnou kathedrálu, padne na tvář před oltářem, „Bože, chraň mne!“ zašeptala. Don Ramondo trhl uzdou, bodl koně, vzkřikl divě: „Marně utíkáš se k bohu, odvleču tě od oltáře, bohem tvým se sám chci státi!“ Nedořek‘ a juž byl s koněm v prostřed chrámu jako bouře, jisker déšť vytryskl z dlažby, klenba dómu zachvěla se nesvatým dupotem oře, obrazy a sochy svatých zdály se jak v podivení, výkřik hrůzy, poděšení zazněl z úst všech shromážděných. Přerušena svatá obět: odkládá kněz tělo Krista, které právě pozdvih’ k nebi, za to pozdvihuje ruce nyní, aby těžkou kletbu metal na smělcovu hlavu, který vzpřímen s koně hledí, bledý vášní, zrakem žhoucím k oltáři, před kterým klečí v zoufalosti mladá žena. První slovo těžké kletby vyšlo právě ze rtů kněze, rychle se tu žena vzchopí, spěchá k němu, pokloní se, líbá jeho zlaté roucho, vzpřímí se pak, stojí v dýmu kadidla jak anděl Páně, praví pevně s klidem velkým: 5 „Neklň, otče, šílenému, uzdrav Bůh mu choré srdce, jasnou mysl dejž mu naše přesladká a svatá Paní!“ Obrátí se po těch slovech k rytíři a praví přísně: „S koně dolů! Pokořte se před Bohem a jeho knězem! Bijte čelem tvrdou dlažbu, kajicně ji slzou kropte!“ Měkčím hlasem dodala pak: „Spěšte odsud! Pohanění, kterým jste mě k smrti ranil, bude skvrnou jmena mého, budu mnohým zdát se vinnou. Don Gonzalo de Castello mužem mým jest, k němu jděte, povězte mu, zdali jsem vám právo dala se mnou jednat, jak jste jednal! Nechť nás soudí.“ Ambrosia de Castello kývla rukou, odcházela hlavu kloníc, těžkým krokem. Valil lid se z kathedrály, odváděli z chrámu oře, ale don Ramondo klečel dlouho ještě před oltářem, dotýkal se čelem dlažby, slzy padaly mu z očí. II. II.
Dokončila Ambrosia vyprávěti svému muži dobrodružství s don Ramondem, bledá byla ale klidná, 6 klečela u jeho nohou, s důvěrou mu zřela v oči jako dcera svému otci. Don Gonzalo de Castello sedě v pozlaceném křesle zdvíhl ženu k svému srdci, políbil jí bílé čelo, s úsměvem pak odpovídal: „Netruďte se, Ambrosio! Jednal rytíř pošetile, vaše ale není vina, čistá jste jak samo slunce. Podivem mi věru není, zázračná že vaše krása k šílenství jej roznítila. Byly časy, kdy bych též byl podobně jak on snad jednal, šediny když moje byly ještě černější než havran, chladná nyní krev když lávou proudila mi ještě tělem. Lituje-li don Ramondo, odpouštím mu jeho vinu, jest-li vy že odpustíte.“ Sotva dozněla ta slova, veřeje se otevřely, mezi nimi stál Ramondo, poklonil se Gonzalovi, poklekl před krásnou paní. Dříve než moh’ promluviti, pravil stařec rytířovi: „Cokoli mi říci chcete, marné je, já nejsem soudcem. Žehnal Bůh mi, mému stáří svěřil andělskou tu duši, korunou je mého žití! 7 Důkaz, jak se před ní kořím, moudrost její jak znám ctíti, ctnosti její jak si vážím, budiž ten, že o samotě zůstavím vás, ona sudiž vinu vaši, pře jest její. Svého jmena čest a slávu v čistou její ruku kladu.“ Odcházel a úsměv míru pohrával mu kolem retů. Hlavu pozdvih’ don Ramondo, ale zůstal na kolenou, sepjal ruce a pak mluvil hlasem jako před světicí: „Anděl z nebe kdyby stál zde, matka sama Spasitele, nemohl bych s větší úctou mluvit k nim, než mluvím s vámi. Posvátná jest.čest mi vaše, kořím se před chotěm vaším, neboť dala jste mu srdce! Přece ale vyslyšte mne, slova má nechť neuráží cudný sluch váš, Ambrosio. Mládí moje bouří bylo, žízeň lásky ukojil jsem v divé vášni, v opojení znova žízniv, znova práhna pokaždé, kdy napil jsem se! Náhle stal se zázrak se mnou: Uviděl jsem vás dnes ve snu, potkal ráno na ulici, zjevem vaším nový život vzešel v pusté mojí duši! Minulost má – černé bezdno, budoucnost však světlým rájem! Obraz váš v mém srdci žije, 8 nevyhyne z něho více! Láska, kterou pro vás cítím, veliká jest jak sám osud, zázračná a víc než lidská. Nehoden jsem smilování, ale chci se takým státi, že ve vaší světlé duši ozve se hlas slitování. Obětí buď celý život, pokáním a odříkáním; velkých činů celá řada smaže paměť pohanění, které na vás dneska padlo. Rcete mi, ó Ambrosio, kleknout před vás smím pak opět, opět mluvit o své lásce, nehynoucí, víc než lidské?“ Ambrosia de Castello praví sladce, praví snivě: „Stačilo by celé žití nadlidskou pro tuto lásku? Zemskou věčnost utvořiti bylo by snad pro ni třeba! Sejdem se, až nesmrtelnost plným douškem pít nám bude, sejdem se, až věčné žití v poháru mi přinesete! S Bohem buďte do té doby! Odpuštění moje máte, miluji vás po křesťansku; tímto pře jest ukončena. Buďte s Bohem, don Ramondo, nemluvte mi o své lásce, nechte povinnost mě konat k muži, k Bohu, k vlastní spáse. Zapomeňte, co se stalo, 9 a jestli mě na ulici potkáte, pak neznejte mne.“ Domluvila, vyšla z síně, tiše za ní clona padla jako oblak, který halí bílou hvězdu, přihnán větrem. III. III.
Zmizel světu don Ramondo, žádné oko nevidělo v Palmě více jej na koni, v drahém rouše, v záři krásy. Vrata zavřela se za ním těžká otcovského domu v onen den, když jako bleskem láskou vzplanul k Ambrosii, v onen den, když pravila mu: „Neznejte mne, don Ramondo!“ Zavřela se vrata domu, nepřekročil více práh svůj, aby vyšel na ulici. Poustevníkem stal se rytíř, v knihách bádal dnem i nocí, vědám oddán celou duší. Zapomínal na vše kolem, přátel neznal víc ni druhů. V celé Palmě vyprávěli, tajné vědy jak Ramondo v duši ssaje, jak tu duši zaprodal knížeti pekel. Plni strachu pozdvihali k jeho oknům plaché zraky – ale nikdy tam Ramondo nezjevil se... Třicet roků uplynulo a jen dvakrát zřeli jej tam na okamžik 10 za tu celou dlouhou dobu: Jednou, když po celém městě zvony temně zahučely, průvod pohřební když kolem jeho domu bral se slavný s tělem dona de Castello. Po druhé, když s velkým pláčem chudí města provázeli Ambrosii, bledou, krásnou, k branám Palmy. Odcházela v pustý hrad na břehu moře, aby více nevkročila v Palmu, rozdavši své jmění mezi chudé, velká v lásce. Tenkrát don Ramondo zbledl, jak by smrt se dotknula ho, ruce vztáhnout chtěl a vzkřiknout, oči své když Ambrosia k oknu jeho vlhké zvedla. Ale nekýv’ ani hlavou, násilím potlačil výkřik, neboť v duši jeho zněla slova, která promluvila: „Neznejte mne, don Ramondo!“ Tedy mlčel, hleděl za ní jak za hvězdou, která mizí, s kterou hasne náhle světlo, jediné na pustém nebi. Zlomen jako větrem třtina, dotknut jako ranou dýky, potácel se v prázdno síně, vrátil se do tmavé kobky mezi knihy, alambiky. Ambrosia tiše vzdychla, slza padla v bílá ňadra, 11 s úsměvem pak sladkým kývla chudým, nešťastným a bídným, kterým přítelkyní byla; duše její prosvítala tváří truchlou jako luna oblakem labutím v letě, duše jejím zrakem plála – plna touhy, plna něhy. Sladko bylo na ni zříti, teskno též však, k smrti teskno..teskno... Jela tiše teď svou cestou v pustý hrad ku břehům moře sama, v černém vdovím rouše, s hlavou skloněnou na prsa, někdy ale pozvedla ji s úsměvem k hvězdnému nebi, s úsměvem tak tklivým, sladkým, že se zdál být odpovědí tichým hvězdám na útěchu, kterou kanuly jí v duši. jela tiše tak svou cestou v pustý hrad, ku břehům moře. Tráva rostla na té cestě bujně, divě, neboť nikdy nešlapala po ní noha. Tráva rostla na té cestě, tráva rostla též před domem, v kterém don Ramondo stárnul. IV. IV.
Třicet let, co don Ramondo v domě starce de Castello slyšel slova Ambrosina, kterými ho odmítala naději mu odnímajíc. Třicet let, co v knihách bádal! 12 V pustém hradě poblíž moře v soumraku a o samotě Ambrosia zadumána právě hleděla na cestu, která vedla k vratům domu. Duše její plna klidu, plna byla odříkání, hudba moře stoupala jí tiše v sluch a vláha v oči. Náhle ale podivení zračilo se v její tváři, neboť na cestě, kde tráva vysoká vším květem kvetla, vyskyt’ poutník se a spěchal přímo k hradu, vrávoraje. Divila se Ambrosia, v její pustinu kdo kráčí, dvéře v tom se rozletěly, sluha starý, udivený vkročil v síň a pravil paní: „Stojí venku don Ramondo, z přeslavné rodiny Lullo, s paní promluvit si žádá.“ Ambrosia kývla hlavou, v bílém hrdle hlas jí vázl, sluha šel a v síň teď vstoupil stařec s vousem šedým, dlouhým, s tváří bledou, s temným zrakem, v kterém mocně oheň sálal. Ohlížel se, pravil tiše: „Hledám paní toho hradu, Ambrosii de Castello, srdce buší nedočkavě, nevidím jí v této síni.“ Ambrosia usmála se smutně, sladce, snivým hlasem 13 ozvala se: „Don Ramondo, poznejte mě, jsemť to sama!“ Jako bleskem dotknut zvolal: „Ambrosio, hudba hlasu budí dávnou upomínku! Ambrosio, poznávám vás v temném stínu této síně, celá moje duše letí v ústrety vám, padá k nohám! Řekla jste mi v Palmě kdysi: „Sejdem se, až nesmrtelnost plným douškem pít nám bude, sejdem se, až věčné žití v poháru mi přinesete!“ Ambrosio de Castello, chtěla jste mi tenkrát říci: ,Nikdy víc se nesejdeme‘? Ambrosio de Castello, světlo očí mých, mé duše, rozuměl jsem jinak slovům. Co jste řekla, vyplněno: v poháru vám věčné žití nesu, píte plným douškem!“ Udiveně zvolá doňa: „Nechápu, co říci chcete. Záhadná jsouť vaše slova. Přišel jste mě zavražditi? Chcete moji duši vrhnout jako v propasť, do věčnosti? Vzpřímil se a s líce jeho plála zář jak s nebes kleny. „Slyšte mě,“ tak pravil slavně, „slyšte mě a užasněte! Nezemřete, Ambrosio, věčně živa zůstanete. Vězte, vypátral jsem zákon, 14 kterým zrodily se světy, kterým žijou andělové, který podkladem jest věkův. Přinutil jsem silou věd svých k odpovědi mocné duchy, kteří étherem se nesou vzhůru k slunci, v hloubi moře! Přinutil jsem hvězdy věčné, které nekonečnem krouží, v kterých duše věčná žije jako v nás, a jež je žene po drahách ve hloubi modra, nutil jsem je, by svým světlem vnikly v tmu bádavé myslí. Vznášel jsem se nad propastmi, šílenství a smrt mne stále jako šelmy lesa hnaly. Zvítězil jsem! Má je věčnost, sláva má je, zlatokřídlá, nesmrtelnost, opojení! Vím, jak hlínu měnit v zlato, celá horstva v diamanty, královnou budete země! Znám však víc. Prasvětlo, shluklé v tvaru zlata tekutého, znám z nadzemských zřídel svádět v pohár jako víno bohů, smrti nezná, kdo je pije! Ambrosio de Castello, nesu v poháru vám věčnost podle slov, která kdys v Palmě vrhla jste v nadšenou duši. Zázrak ten se z lásky zrodil!“ Zvolal tak a ze záhybu svého roucha vyňal křišťál naplněný divnou září, celá síň hned zaplanula 15 jako zorou na severu. Ambrosia de Castello dlouho dívala se na něj, obdiv zářil s její líce, posléz ale rozhostil se smutek sni jí na tváři. Pravila: „Ó don Ramondo, život věčný přinášíte? Mýlíte se, věčné stáří kryje v dutině své křišťál. Uprchla nám naše mladost, mezi tím co božské sny vám kolem čela aureólu démantovou rozpřádaly!“ Podala mu modlitby své v deskách z hlazeného stříbra, v ploše desky jasnotřpytné, ozářené hvězdným leskem životního elixiru, uzřel don Ramondo tvář svou poprvé za třicet roků. Uviděl, jak starcem stal se, probudil se jako ze sna, uštkala ho bolest krutá jako zmije v samém srdci, zavířilo mu to v hlavě, lítost nesmírná ho jala. „Moje mladost! Ó mé mládí! V hrobě ležíš, bez naděje!“ Více říci nedovedl, z očí však mu slzy tekly bohaté jak když na jaře sněhy tajou na Sierrách. Ambrosia zatím závoj spustila si s hlavy k nohám, stříbrnou vytáhla jehlu, která držela jí vlasy, 16 lavinou tu v proudu vonném bílé, lesklé k patám spěly, halily ji jako příkrov. Krásná byla i v svém stáří, s čela majestát jí svítil, výsost plála z jejích očí, nevýslovný půvab něhy nadpozemské vycházel z ní jako vůně z lilie čisté. Položila na rameno alchymisty plačícího ruku svou jak matka jemně, promluvila hlasem k němu, který podobal se hudbě konejšivé, plné tužby po nebi a sladkém ráji: „Poslyšte mě, don Ramondo, jako já vám naslouchala, tiše s dušiduší plné klidu. Přinesl jste nápoj čarný, kterým uniknout lze smrti – ani krůpěj nevypiju. Třicet let já vroucně, věrně miluji vás, don Ramondo, miluji vás nade všecko. Třicet let juž po vás nyju; k vůli vám já vyšla z Palmy, utekla se do samoty, k vůli vám zde žiju v poušti, beze přátel, bez radostí, žiju pro váš obraz drahý. Beze přátel pravila jsem? Dva jsem měla na zřeteli neustále, ve dne, v noci. Přátelé ti Bůh a smrt jsou. Bůh, jenž věčný život dá mi, smrt, která mne vysvobodí z úzkých mezí toho žití! 17 Jako vy, však beze vědy, srdcem prostým, duší vroucí našla jsem též cestu jistou, kterou unikneme prachu. Nadchla jsem se láskou velkou, nekonečnou k vám, tak silně, nehynoucí že se stala! Nový rozkvět čeká na ni krásnější a vznešenější v lůně bezdném věku věkův. V jakémkoli tvaru opět žíti budu u věčnosti, beze ní juž nezrodím se, ona bude mojím blahem, ona bude mojí slávou, očistěna, povznešena bude mojí aureolou. To jsem říci chtěla v Palmě, naznačiti svými slovy, povinnost když kázala mi skrývat lásku v hloubi duše. Bláhový, nač nápoj čarný? Věčný život že nám podá? Jaký omyl! Věčná smrt jest brániti se přerodění! Uvězniti duši v hmotě? Bylo by jak v rakev věčnou uzavřít mě ještě živou. Nechci nápoj váš a nechci, aby sám jste pil svou zkázu, věčné pro nás rozloučení!“ Domluvila. Don Ramondo pozdvih’ hlavu, odpověděl: „Ambrosio de Castello, odplať Bůh vám vaši lásku, je-li věčnost jeho dosti bohatá, by odměnila oběť vaši bezpříkladnou. 18 Obraťte na mě své zraky: budova mých nejpyšnějších výmyslů jest v zříceninách, sesula se vaším slovem, z něhož ryzá pravda vane. Omylem já duši živil, bludy byly sny mé krásné, stínem jesti všechna věda, věčným světlem jesti láska. Slávou zlatou chtěl jsem věnčit hlavu svou, by na vás padla záře její nevídaná. Hleďte, v desky ze smaragdů vyryl jsem své práce plody, zlato jak lze vyráběti, naučit se mělo lidstvo. Zde to psáno do podrobna. Chudý dar a chudá sláva!“ Zvolal tak a svrhl s okna smaragdové desky, které o skálu se roztříštily. Vrátil se pak k Ambrosii, pokračoval tak v své řeči: „Hleďte, světlo mého žití, snaha lidská jak jest ničím! Geniem já mohl slouti velikým a nesmrtelným v ústech lidstva potomního, výskum snah mých kdyby seznal velký dav, jenž slávu dává, Geniem! Teď bláznem pouze slouti budu, podvodníkem. Vidím teď, jak sláva bídná, sláva, která stojí, padá davem, kterým pohrdávám!“ Smíchem jeho divým, trpkým zachvěla se stará klenba, zasmušil se a pak dodal: 19 „Těžší bol, ó Ambrosie, kruší srdce mé, ach vězte, napil jsem se elixiru, budu věčně živ na zemi; rozloučeni jsme na věky, neboť vy vždy výš a výše vznášeti se v nové ráje budete na křídlech touhy svaté, která k Bohu vede, mezitím co v smutku, v bídě máčet budu slzou hroudu!“ Touto těžkou ranou tknuta klesla k zemi Ambrosie zsinalá a tlukot srdce zastavil se na okamžik. Náhle ale vzpřímila se, vztáhla ruku po fióle. „Podej!“ zvolá, „napiju se, s tebou chci pro tebe žíti, s tebou věčně bídu snášet, stáří, únavu a smutek! Přináším ti v oběť smrt svou, která zdála se mi lékem, spásu svou a naděj v ráje! Podej křišťál, rychle, práhnu napiti se elixiru, který na věky nás spojí!“ Ale mžikem vzal Ramondo dutý křišťál, mrštil z okna fiólu, jež rozbila se v tisíc kusů. Zlaté světlo linulo z ní v šumné moře. „Sprosťuju tě,“ pravil klidně, „toho žití pozemského. Nesmrtelnost tobě kyne, snášet sám chci, rozejdem se!“ 20 Schýlí hlavu v tichém pláči. „Rozejdem se!“ opakuje, zírá na ni, která stojí jako v kámen proměněna. Zatím vzplálo celé moře, jakby zora růže svoje nořila mu v temné lůno. Hořelo, jak myriady bílých hvězd by z něho tryskly, celý vzduch až k nebes klenbě zářil démantovým leskem, starý hrad se plnil září, jakby luna na návštěvu s večernicí byla vešla portikem pod vetché klenby. Nejvíc ale jiskřila se velká síň, kde Ambrosie beze slova, podepřena stojí o sloup, v těžkém žalu. Pojednou však usmívá se, všechny stopy smutku, stáří zmizely, jak lilie skvetla, zářila jak svatá hvězda. „Můj Ramondo,“ zašeptala, „umírám! Ó, na shledanou! Silnější než elixir tvůj Boží jesti smilování. Hledej, hledej bez únavy život věčný, však ten vnitřní, jak jsi hledal uniknutí sladké smrti, spasitelky! Miluju tě, můj Ramondo! Na shledanou! Na shledanou!“ Klesla k zemi, tiše, tiše jako květ, jenž s větve skane, skonala, jak plamen shasne, který hořel před oltářem. 21 Schýlen klečel don Ramondo, roucha lem přitlačil ke rtům, přehodil jí závoj bílý, rozloučil se s ní, nevěřil, opět že se sejde v ráji s Ambrosií de Castello. Věda jeho šeptala mu, elixiru mocnou sílu zrušiti že nelze více. Naděj byla Ambrosie, zdála se jak prorokyně, slitování hlásající Boha, stvořitele světa – jistotou však byla věda! Shasla záře nad vodami, temné bylo širé nebe, z hradu kráčel don Ramondo vrávoravě, těžkým krokem; smutně sténal vítr v trávě, která bujela na cestě. V. V.
Vyšed z hradu bloudil krajem, každým krokem, který činil, zdálo břemeno se těžší toho žití pozemského. Prázdnou pouští byl mu svět teď. K čemu žíti, k čemu strádat? Beznadějnost! Beznadějnost! Vlasy rval si ve zoufalství, volal k Bohu, o smrt prosil. Náhle stanul na pokraji bezdna v skalném lůně horstva, bledla noc už, úsvit šedý rozlíval se po nebesích, zavál vítr od východu, 22 zlatem zahořely mraky, slunce v celé slávě vyšlo, dole v bezdnu svět se zbouzel: nekonečné moře dmulo vlny své, šuměly lesy odpověď na hukot vody. Zabědoval don Ramondo: „Všude život, velký Bože! Smrti, mluv, ó kde se skrýváš?“ Náhle ale radoval se. „Spása moje,“ zvolal, „leží přede mnou! Závratná hloubi, hrobem buď mi! Vezmi tělo, které po zničení touží! Roztříštím-li schránku tělo, duše uvolněna bude!“ Letěl střemhlav do propasti, zdálo se mu, celý prostor nesmírný a nekonečný vírem že se kolem točí, že se boří, padá, suje. Nevýslovná hrůza jala duši jeho v spáry kruté, smysle jeho mizely mu. Dopad’ kamsi. Šílená mu bolest vnikla do všech údů, probudila z mrákot smrti. Zdálo se mu, že se loučí duše jeho s bídným tělem, rozkrušeným, rozedraným. Úzkost těch, již skonávají, smáčela mu potem čelo, tlukot srdce zastavil se, oči tma juž pokrývala... zrakem duše již již viděl otvírat se brány nebes, 23 viděl kůry archandělů, vířili jak metelice v ústrety mu, vztahovali ruce po něm... Náhle ale cítil, vše jak v mlze mizí, citil zas, jak srdce tluče v prsou mu, jak obživuje, cítil, jak jej země drží, k sobě táhne, volnost béře jeho duši, která k letu marně rozkládá svá křídla... Cítil, jak mu unikala věčnost opět, byl zas živým! S namáháním postavil se, podpíral o vlhké stěny blízké skály, zíral vzhůru k nebesům, a velké slzy tekly mu po bledé tváři. „Bože můj, měj smilování!“ zašeptal a sklonil hlavu. Dole pod ním, nehluboko, třpytila se ranní rosou zahrada ve plném květu, stromy šuměly tam tiše, v stínu jejich dům a kostel stály pozlaceny sluncem. Klášter ležel mu u nohou, hlasy zněly k němu vzhůru, zbožně pěli františkáni velkou píseň svého mistra: „Hospodine, požehnání „chvála buď ti, věčně sláva! „Přede vším za bratra Slunce. „Krásné je v své svaté záři, „požehnání tvoje leje „na nás, na vše. Buď ti chvála! 24 „Díky též za sestru Lunu. „Jasná je! Za všechny Hvězdy, „luzné, bílé, kmitající! „Sláva ti za Vzduch i Vodu, „čistá je a drahocenná! „Sláva ti za bratra Oheň, „silný je a blahodárný, „sláva ti za matku Zemi, „ňadra její kryjou květy! „Chvála tobě, díky zvláštní, „Hospodine, za Smrt těla, „za tu drahou naši sestru, „která blíže k tobě v nebe „povede nás všechny jistě!“ Takto pěli mniši zbožně. Pozved’ don Ramondo ruce k nebi, na němž ještě plála růžově a zlatě zora. „Bože“,„Bože,“ šeptal chvějným hlasem, „ukázal’s mi cestu moji! Ambrosia pravdu děla: život pravý hledat jest mi, omylem když přikoval jsem k věčné smrti svoje tělo! Rytíř tvůj, já táhnu v boje, korouhví mou bude víra, dobré skutky svatou zbrojí! Život bez konce svůj kladu v kajícnosti před tvůj oltář! Vůli svou nad vůli tvoji stavěl jsem ve hrdém vzdoru, žertvou budiž teď má vůle!“ Zvolal tak a stoupal s hory, mnichem stal se don Ramondo. 25 VI. VI.
Obětovat vše na zemi byla žízeň teď Ramonda, obětovat spolubratrům všechny drahé touhy duše, heslem bylo jeho žití. Rozdal statky svoje chudým, jako někdy Ambrosia, konal skutky jako svatí, sebe zapomínal zcela. Veta bylo po všech vědách, dítětem se snažil býti, prostý srdcem, prostý duchem. Upomínka na sny pyšné vynutila pouhý úsměv jeho rtů, a fantóm slávy rozplynul se v záři pravdy. Dlouho vřela však mu v duši stopa oné velké lásky k Ambrosii de Castello, vřela jako těžká rána, která zacelit se nechce. Vyrval posléz přec tu lásku, zapadla, jak hvězda bledne, v hloub nesmírné lásky k Bohu... Vítězstvím to bylo velkým, největším, jež sobě dobyl. Zcela oddán byl tak Bohu, bratrům svým a spolutvorům, neměl vůle, neměl přání – časem přece ubrániti nedovedl vzdechům těžkým ba i slzám, nedovedl potlačiti někdy touhu ohromnou po sladké smrti, 26 korunou se jemu zdála nejvyšší již Bůh nám skytne, štědře když nás zasypává dary milosti své velké. Nadlidským však namaháním přemohl i tuto slabost. Začal milovati život, který trestem byl za pýchu, uvaleným mu na bedra. „Jako bratr slunce, luna sestra sladká, všechny hvězdy, budu věčně jiným sloužit, jako oni, nechci reptat, věčně že svou lásku dávám, jako oni svoje světlo dávají nám bez únavy!“ Rozhodl tak mnich Ramondo, uskutečnil svoje slova. Leta minula a ostrov začal plniti se slávou, svatou slávou toho mnicha. Přicházeli ze všech končin poutníci, by obdiv jemu vzdávali, by prosili jej, aby ruce žehnající kladl na hříšnou jim hlavu. Pohromou to bylo novou, lekal se té hlučné úcty. Nebyla to světská pýcha, která v rouše pokornosti lapit chtěla jeho duši? „Půjdu odtud,“ pravil sobě, bodnutí však cítil v srdci. S pláčem zvolal v noci k nebi: „Hospodine, nevědomky 27 miloval jsem příliš půdu, která byla mojí vlastí. Promiň mně, já napravím to! Díky tobě za ten pokyn!“ Prchl na loď, která plula z Palmy právě do Afriky, hymny plné jásavosti z hloubi duše pěl, když zmizel v modré mlze ostrov rodný, hymny pěl pln jásavosti mezitím co jeho oči maně slzy prolévaly loučíce se na vždy s zemí, v které poprvé se byly otevřely v zlatém jasu, loučíce se navždy s břehem, který nesl bílou hrobku, dřímající v stínu stromů, s nápisem tak prostým, krátkým: „Ambrosia de Castello, „sestra chudých, pod mou deskou „očekává z mrtvých vstání!“ VII. VII.
Slunce klonilo se k moři, koráb když se blížil k břehu, na němž Tunis jak na trůnu s korunou svých bílých mešit v záplavě stál jantarové. Vyšel mnich Ramondo z lodi, bloudil dlouho ulicemi, nevěda, kam krok jej vedl. Zadumal se: „Co zde počít? K jaké práci Bůh mě volá?“ Vkročil právě na náměstí prostranné a plné lidu, 28 vířil život tam a náhle úzkostlivé zaslech’ lkání, davy viděl, jak se hnaly jako divá bouře temná za otrokem prchajícím. Blesky záští viděl šlehat z očí jim a krev se lila ubohému z ran nesčetných. V ústrety Ramondo spěl mu, vztáhl nad nešťastným ruku, zjevem zdál se z jiných světů s tváří bledou, s okem velkým, z něhož svatý oheň sálal, něha linula, a slza třpytila se čarným leskem. Neptal se, co otrok spáchal, ale výmluvně jak prorok jal se hlásat slitování slovem lásky, slovem ducha. Stáli němi podivením nad tím zjevem, nad tím slovem, které ze rtů přicházelo jako hudba větru z háje, jako vůně z růží svěžích. Naslouchali divem jati, srdce v prsou plakalo jim, rosa duše kapala jim z očí obrácených k nebi. Zbraně padaly jim z ruky, vítězem byl mnich Ramondo. Ale náhle zvolal kdosi: „Křesťan je to, prorok lživý, zapíráť on Mohameda, kamenujte neznaboha!“ Sotva dozněla ta slova, svrátilo se slitování 29 v zběsilost, a tisíc pěstí zahrozilo Ramondovi: „Odvolej, co’s právě slyšel!“ hučelo to, zahřmělo to; nenávisť jak temná chmura nad mnichem se vztahovala. Viděl, jak mu přísahali každým hnutím brvou oka mučednickou smrt, a radost divoká jej zachvátila. „Velký Bože, zemřít!“ jásal v hloubi duše, „zemřít! zemřít!“ Vzpřímil se a hlasem hromu hlásal divokému davu boha Krista, spasitele, s nadšením tak přehlubokým jako moře, jako obzor, s výmluvností mocnou, silnou jako řeka břehy rvoucí, s úsměvem jak květy sladkým, se slzami hvězdné záře. Ale dav se dmul jak moře, bouře když se blíží děsná, rostla zášť jak samum v poušti, kvačila jak slepý osud. Vzduch se třásl jejich řvaním, tisíc rukou po něm sáhlo, roucho juž mu s prsou drali, z první rány tekla krev juž, Vítal smrt juž v opojení. Náhle ale stál po boku krásný muž mu, ušlechtilý, s tváří jako anděl sladkou, v rouše blyštícím se zlatem. Kníže byl to svého lidu. 30 Zamáv’ rukou po královsku. „Ustaňte!“ tak velel přísně. Rychle couvli před ním v zmatku, náhlé ticho po náměstí šířilo se jako v chrámu. Povlovně se dav rozcházel, emir ale pravil mnichu: „Obdiv jal mě nad odvahou, s jakou jsi své pravdy hlásal. S tebou mír buď! Odstup volně!“ Emir šel a mnich Ramondo uchýlil se k břehu moře; hvězdy vyšly na nebesích, šuměl záliv, klid byl sladký. Ale mnich Ramondo plakal, bouře byla v jeho srdci, s trpkým pláčem k nebi zvolal: „jak jsem slabý, jak jsem slabý! V jaký hřích já padl znova! Bože svatý, Bože dobrý, promiň mi, že chtěl jsem lstivě sladkou smrti strhnout k sobě! Z ruky tvé já beru břímě svého žití trpělivě. Sluhu svému promiň, Pane!“ Sotva dořek’, tu jej kámen těžce ranil v prsa, druhý letěl za ním třetí, čtvrtý... Ohlížel se, tisíc očí divých na něj zazářilo, jako panthrů, jako tygrů, tisíc hlasů hrozilo mu, vřava k nebi dorážela, kde tak klidně hvězdy plály. Vyslídila krutá luza oběť svou, již emir vyrval 31 na okamžik z jejích spárů, přišla teď, by ukojila žízeň palčivou po krvi. Zavrávoral mnich Ramondo, nevítal juž možnost smrti, uniknout chtěl tomu blahu. jal se prchat v divém spěchu, utíkal, až znaven klesl, podle skály čnící z moře. „Zachovej mě, Pane nebes, zachovej můj život na dál, abych déle trpět mohl, dále poskytnouti lásku nešťastným a opuštěným.“ Modlil tak se mnich Ramondo, horoucně při šumu moře v prostřed davu řvoucích vrahů. Kataraktem hrnuly se kameny a proudem tekla jeho krev, a bílé kosti roztříštěny pronikaly pletí mu... Pak přišla mdloba, šero pojmu, prázdno, temno. Rozešli se vrazi posléz, zasypán byl mnich Ramondo, kameny ho kryly těžce, ležel jako pod mohylou. Pusto bylo, ticho, hlucho, moře šumělo jen tiše a na nebi hvězdy plály. V mohyle však žil Ramondo, vědomí se navrátilo, zmírajícím hlasem zpíval: „Chvála tobě, Hospodine! Z hrobu zvedni mě, bych trpěl, 32 dále sloužil, nejsem hoden tvého klidu, tvého míru.“ Zpíval tak a krev mu tekla, prosákala písek mořský, vzplála divem elixiru, jehož druhdy byl se napil, jako démanty a zlato. Celá mohyla jak v báji zazářila světlem čarným, svítila na moře nocí jako hora z chrysoprasu... Přiblížil se koráb k břehu, přilákala ho ta záře, muži, kteří po něm pluli, užasnuli nad zázrakem. Rukou třesoucí se jali sbírati ty drahokamy s mohyly, až na dně posléz mnicha našli bez vědomí. „Svatý jest to!“ zašeptali, odnesli jej na palubu, položili na koberec, klekli kolem, modlili se. V plachty dmul jim mocný vítr, jeli mořem rozvlněným spěchem velkým, neobvyklým. Slunce když pak vycházelo, probudilo raněného. Podivil se mnich Ramondo, ohlížel se, viděl břehy z klína vod se vynořovat. Tázal se svých spoluplavců: „Jaký břeh to? Která země?“ 33 Pravil jeden z námořníků: „Královna to Baleárů, Mallorka a město Palma.“ „Sladká vlasť!“ děl mnich Ramondo v novou mdlobu upadaje. Radili se námořníci: „jeho vlasť?“ Nuž, přistavíme! Požehnání přinese nám dobrý čin ten v době bouře.“ Přistáli a položili mnicha v hluboký klín trávy. Probudil se opět k žití, viděl se na pustém břehu, starý hrad čněl na úboku, bílá hrobka před ním stála, dřímající v stínu stromů, s nápisem tak prostým, krátkým: „Ambrosia de Castello, „sestra chudých pod mou deskou „očekává z mrtvých vstání.“ Nevýslovná sladkosť, něha proniknula jeho nitro, vzchopil se však silou slední, vstávat chtěl a odejíti. V mžiku tom jej ruka jala, ruka jako matky něžná, žena v závoj zahalena stála před ním majestátně. „Cíle došel’s“,došel’s,” pravila mu, „milost Boha jesti velká, „posýlá mě k tobě, bratře!“ Pohled’ na ni s udivením: „Zvěstuj mi, kým jsi a zvedni závoj svůj, bych v tvář ti hleděl!“ 34 Sladce jemu odpovídá: „Nepozvednu nikdy závoj! Avšak povím ti své jmeno. Sestra Smrt jsem, kterou’s zhrdal, Sestra Smrt, již Bůh posýlá, sestra Smrt, jež povede tě v ráj, kde Ambrosia čeká.“ K zemi klesl tu Ramondo přemožen tak sladkou zvěstí, v trávu skryl hasnoucí oči, v její rosu slzy mísil, prosil zemi roditelku, která rukami bez počtu držela ho pevně, mocně: „Matko země, dej mi volnost! Vezmi prach můj, pusť mou duši, kterou sám jsem kdysi k tobě přikoval v své tupé pýše! Vezmi prach můj, pusť mou duši, dobrá moje matko země! Ponesu tvůj pozdrav hvězdám!“ Šeptal tak a matka země vyslyšela jeho prosbu, tělo jeho k ňadrům tiskla, jeho duch však uvolněný, očistěný, v Bohu blahý, v prostor nes’ se mezi hvězdy, vešel v nekonečnost ráje, s jásotem kde vítala jej duše té, jež někdy slula Ambrosia de Castello. 35

BLANKA.
PANÍ MARII SLÁDKOVÉ.
[37] OSOBY:
René, král sicilský, vévoda anjouský. Johana de Lavale, druhá jeho žena. Blanka, jeho dcera z levého boku. Palaméd, provencalský rytíř. Valori, králův tajemník. Abatyše kláštera sv. Kateřiny.
Herold. Rytíři, pážata, jeptišky.
Čas: 15. století.
[38] (Starý růžový sad kláštera sv. Kateřiny poblíž Angersu. Mezi kvetoucími keři studánka s mramorovou obrubou. Sem tam omšené sochy s pozlacenými aureolami. Na pravo průčelí kláštera, plné výklenků a skulptur a s jemně vytesaným, břečtanem obrostlým portikem. Sad končí v levo vysokým stromovím a v pozadí terassou, na kterou několik širokých kamenných schodů vede.)
Scéna I. Král René, Valori a několik rytířů přichází z levé strany
Král. Čti na rychlo mi ještě listinu, než při hlaholu trub ji uslyší můj dvůr a všechen lid... Jak svěží vzduch zde mezi kvetoucími růžemi! Hle, celé věkem šedé průčelí plá zlatem večera, i lilie, jež ve výklenku kloní pokorně své hlavy k nohoum bohorodice, se rudým světlem rdí, a vlaštovky, jež švitořivé hnízda hledají pod starou římsou, jak by vracely se z kraje pohádek, kde zlatý pel jim napadal na křídla modravá! Valori. Mám tedy číst, můj pane královský? [39] Král. Ó popřej mi přec trochu oddechu, jsem unaven tou hlučnou slavností. Jest život lidský jako stoupání na horu vysokou, jejížto chlum nám vyhlídku slibuje do ráje. Spěch divoký nás žene k temenu a když je dosáhnem, tu vidíme, že slíbený ten ráj juž za námi, že ráj byl tam, odkud jsme spěchali, a krokem loudavým se beřem pak po druhé straně dolů do stínu... Ty’s samý spěch, od činu ku činu bys letěl! Zapomínáš, že jsem stár, že po každém se kroku zastavím, bych zpět se ohlíd’ v dálnou minulost. Valori. Můj pane, odpusť, sám jsi přikázal, bych rychle čet’ – Král. Máš pravdu, Valori. Na louce před klášterem blíží se mysterium juž ku konci, a hned po svaté hře začíná karuzel a velké hody v zahradách, a chci, by slavně přečtla se ta listina než slunce zapadne. Vždyť došla mne dnes zpráva určitá, že dorazí sem ještě tuto noc burgundský princ, a proto nutno jest, by dcera má juž skvělým jmenem honosila se. Nuž tedy čti, juž pilně naslouchám. Valori (čte.) „Já René, král sicilský, hlásám všem „svým věrným baronům a měšťanům, 40 „že tímto Blanku, drahou dceru svou, „jež ve Provenci žije v skrytosti „u dámy z Blandaretu na hradě, „za dědičku svou pravou uznávám, „že jméno vévodkyně z Forbinu „jí udílím a kněžny anjouské. „jest Blanka dítě moje jediné, „jež neschvátila nenasytná smrt, „a prosím všechny, kdož mi věrní jsou, „by milovali celým srdcem ji.“ Král. „By milovali celým srdcem ji!“ Má Blanko, dítě, ó ty netušíš, co těmi slovy žádám pro tebe! Jest láska hloubkou moři podobná, kdo prozkoumal kdy její prohlubeň? A odkud ty bys vzala vědomost? Tvé celé žití bylo slunným dnem, a lásky cenu poznáš v neštěstí.,.neštěstí... Ó dcero kvetoucí Provence, pojď, syn knížat burgundských juž touhou mře, by na zlatý tě prestol posadil, jejž réva jímá v náruč zelenou. Co na tom záleží, že koruna se svezla s šedé hlavy Renéa, když diadém se zaskví z démantů na bílém čele Blanky anjouské? Nuž vzhůru, páni, hle, jsem mladým zas’, chci na koně! Ať začne karuzel! jak zní ta slova, milý Valori? ... „a prosím všechny, kdož mi věrní jsou, „by milovali celým srdcem ji...“ (Všichni odejdou.)
41 Scéna II. Abatyše otvírá pomalu klášterní fortnu, a vyjde s Blankou v poutnickém obleku.
Abatyše. Zde usednem, sem nikdo nepřijde, zde svatý klid a ani ozvěna se toho hluku nenese až sem, jenž posvátnou budovou hlaholí dnes od rána proti vší zvyklosti. Nemohu dlouho s vámi rozmlouvat, mne volá ku královně povinnost; já myslím, věru, že bych pro dnešek vám byla odepřela slyšení, list dámy z Blandaretu žádá však mé nejvřelejší pro vás přátelství. Blanka. Jsem vděčna vám za vaši laskavost. Abatyše. Co žádáte si tedy ode mne? Blanka. Ach, matko velebná, jest srdce mé tak plné a tak choré! Měla bych se se vším svěřit vám, však kvapí čas a prosím tedy snažně, řekněte, jestli je možné, abych slyšení u královny dosáhla ještě dnes. Ta rozmluva můj osud rozřeší. Abatyše. Jak bledá jste! Mé dítě, je to bol snad duševní, jenž vás tak skličuje, či pouze unavení tělesné? Však upokojte se, jest právě dnes den příznivý pro to, co žádáte. 42 Blanka. Ach, bohudík! Vy stále mluvíte o dnešním dnu co o dnu slavnostním, má zvláštní význam pro váš svatý dům? Abatyše. Vy přicházíte, dítě, z daleka, jak vidím, když se takto tážete. Ten velký svátek, který slavíme, se slavností nazývá amfóry. Král René získal, málo tomu let, pro starý klášter náš tu nádobu, již svatá Majdalena přinesla do Provence, tu svatou nádobu, již v Káně při svatbě náš spasitel svou božskou rukou žehnal, první div když před očima světa učinil a vodu změnil v víno nejsladší. je nádoba zrobena z porfýru, a táhlé její hrdlo třpytí se všech druhů drahokamy vzácnými, a výklenek, v němž stojí celý rok, svým zlatým bleskem oslňuje zrak. V den slavnosti na louce před domem se provozuje náboženská hra, jež do podrobna líčí onen děj, při kterém svědkem byla amfóra, U stolu v jemně tkaných závojích se nevěsta usmívá spanilá, dav hostů zpívá písně veselé a plavovlasá matka Ježíše v plášť blankytný se halí, protkaný jak nebe stříbrnými hvězdami, a šeptá svému synu do ucha, že není vína více v nádobách. A svaté hře jest král a královna a celý dvůr vždy přítomen, a lid se na vše dívá s velkým nadšením. 43 A když je svatba v Káně u konce, tu vstane královna a uchopí se svaté nádoby a naplní i sladkým vínem, vejde mezi lid a lije zlatý, vonný révy tok do číší všech, kteří je nastaví. Blanka. Jak krásná vaše slavnost amfóry! Abatyše. ’Sléz vejde královna v ten starý sad a lije vína ’slední krůpěje pod keře květoucí a nabere zde z hluboké a chladné studánky do urny čisté vody, vlije ji pak zase zpět a vrátí nádobu nám umytou. A proto, říká se, jest vůně našich růží sladká tak, že svatým vínem ovlaženy jsou, a písně ptáků, kteří hnízdí zde, jsou prý tak snivé a tak lahodné, že ze studánky pijou, do které se urna noří, na níž spočíval zrak syna člověka... Nuž, buďte zde, já spěchám ku královně. Blanka. Poslyšte jen jedno ještě slovo. Říká se, že král René jest dobrý, šlechetný, a ráda tomu věřím, rcete, co o Johaně soudíte z Lavalu. Abatyše. Co soudím o Johaně z Lavalu? Za krátkou chvíli sama poznáte, zda hodna toho muže dobrého, 44 jenž v stinném chrámě toho kláštera ji pojal za ženu... Já ukážu vám komnatu, kde na něj čekala, když pro ni přijel v slavném průvodu. Zdě potaženy bílým atlasem jsou pravým divem, ptáci ohniví a pestré květy vyšívány jsou tak dovedně na půdě sněhové, že zpívat zdají se a dýchati, jim každý připisoval sladký pach, jenž ze stříbrných lahvic šířil se, jež v tvaru lilií na lodyhách sbor pážat v rukou držel rozmilých, jim každý připisoval sladký zpěv, jenž do komnat se nesl ze zahrad – (Slyšet hluk a volání.) hra u konce, a já zde mařím čas! (Odejde rychle do domu.) Scéna III.
Blanka. Mám zůstati aneb mám uprchnout? Jak málo poučila dlouhá řeč mne abatyše! Co si počít mám? Již pozdě prchat, královna je zde. (Královna, abatyše a několik bíle oděných novicek vyjdou z domu a berou se ke studánce.) Jak krásná je, a zdá se dobrou být. Co asi šeptá abatyše jí? Zrak její hledá mne. Již blíží se. Scéna IV.
Královna (pozdvihnouc porfyrovou urnu). Nastav svou číš, ty dívko spanilá. Blanka. Já jiné číše nemám, paní má, 45 než srdce své, jež po tvé milosti co po nápoji touží nejsladším. Královna (s úsměvem) Toť dobře hodí se, neb prázdný jest až na dno džbán – Blanka. Tvá duše plna však tím slitováním, které poskytneš jak mannu duši mojí prahnoucí? Královna. Zde odneste tu svatou nádobu! (odevzdá urnu jeptiškám které s abatyši odejdou.) Blanka. Teď, svatý bože, buď mi milostiv! Královna. Jsme samy. Nuže, mluv, co žádáš si? Blanka (mlčí chvilku.) Já místo odpovědi osmělím se klást vám otázku... Já slyšela, že král René kdys v horách hispanských tak prudkou láskou k ženě překrásné a hrdé vzplanul, že na královnu, na trůn a korunu, na celý svět si více nevzpomněl. Jak čarem jat žil v starém hradě polorozpadlém, jejž někdy vystavěli maurové, až sama vyslala jej milenka, by trůn svůj hájil, který nepřítel mu schvátit hrozil. Odešel René, a když po dlouhých bojích vrátil se, tu kryla vlhká země milenku... S ním bývala sierra rájem jí 46 a lunošeré lesy šumící, a síň, v které se puklé kolumny jak mátohy nořily ze stínu, bez jeho lásky žíti nemohla a shasla jako plamen ve větru... Král vlastní rukou rozryl její hrob, chtěl zemi vyrvat kořist násilím, leč našel v rakvi bílou kostru jen té, jejíž krásu víc než andělskou za nesmrtelnou byl vždy pokládal. Bol šílený se změnil v tichý trud; po celé dni bez slova dumal král, a štětec, kterým vládne mistrně, byl v bolu útěchou mu jedinou. Na temnou desku kostru maloval své milenky, pak pochoval ji zas a odnes’ obraz z pustých oněch hor, kam noha jeho nevkročila víc, a v jeho komnatě ten obraz prý až posud visí... Rcete, paní má, zda neozvala nikdy žárlivost se v prsou vám, když jste si vzpomněla na dávné oné lásky horoucnost? Královna. Ač, dívko, smělá tvoje otázka, chci odpovědít přec, pro sladký zvuk, jenž hrdličím tvým hlasem chvěje se. Mé srdce neví, co to žárlivost, a s láskou vzpomínám na první choť, již král René ctil z celé duše své, a s obdivem a vřelou soustrastí o ženě oné často rozjímám, jež v pustých horách nyjíc zemřela, báj zlatou lásky věrně chovajíc ve hloubi duše své. 47 Blanka. Ó buď vám dík! Teď mohu bez obavy promluvit. Jsemť Blanka, dcera krále Renéa a ženy, která žalem zemřela, když nevracel se k ní. Královna (objímajíc ji.) Ó dítě mé, jak tebe miluji! A otec tvůj jak touží po tobě! Co znamená však tajný příchod tvůj, když veřejně se celá řada chystá slavností ku poctě tvé? Jak skvělá budoucnost ti kyne! Netušíš, že čeká tě choť spanilý v purpuru knížecím. Blanka. Co hlásáte mi, paní královská, to pro mne není více tajemstvím, mně dáma z Blandaretu svěřila vše, co mne čeká zde, a proto jen jsem přišla po tajmu. O sňatku tom já slyšet nechci! Srdce bouří se mi v prsou! Nechci toho knížete! Královna (stranou). Toť podivné. Co asi vězí v tom? Blanka. Ó mějte slitování! Slyšte mne: já nenávidím toho knížete. Královna. A přec jej neznáš. Co to znamená? Blanka (zmateně). To neznamená nic... Já vyrostla tak vzdálená od světa, v skrytosti 48 u dámy z Blandaretu na hradě, kam nikdo nepřichází celý rok. Já přírodu miluju, samotu, les plný stínu – právě jako vy... A nenávidím lichou nádheru, slov prázdných hluk – tak právě jako vy... Královna (s úsměvem). Pak přivykneš – tak právě jako já. Blanka. Já nesvolím! Královna. Tak směle vzdoruješ? Ty víš, jak málo štěstí usmálo se na krále po celý žití čas. Od něho uč se klidně trpěti. Trůn sicilský mu odňat, Neapol jest ztracena, a titul královský jest pouhým stínem, jenž ho sleduje. A král, tvůj otec? Klidně maluje na obraze, jenž sluje „Mrtvý král“. Na trůnu sedí bledá mrtvola, jíž berla z ruky padá, koruna se s hlavy sveze jí – a kolem rtů hrá úsměv vítězící nad smrtí a nad nicotou žití lidského. Blanka. Nuž, otec sám tak dává příklad mi, jak hledět mám na slávu vezdejší. Královna. Což kdyby ale v hloubi srdce přec sen hrdý choval přes vše sklamání, sen, uvidět své dítě na trůnu, jenž mezi nejpyšnější čítá se? Ty’s jediná, jež ještě zbyla mu 49 z všech jeho dětí. Slzy polily mne včera, když jsem symbol viděla, jímž značí svého domu neštěstí. Snět zlatá je to, na níž jediný se lupen zelená, a heslo zní: „Mře zeleň mi“... Tím lupenem jsi ty! Blanka. (za kulisami se ozve volání slávy). Můj bože, jaká strast! Královna (spěchá na terasu.) Pojď rychle sem! Viz svého otce prostřed rytířstva! Hleď na tu bledou a velebnou tvář, a rci, zda nepodmaní pohledem. Blanka. Můj otec! Ó jak hledí vznešeně! A jaká kolem něho nádhera. Královna. A jak jej každý z duše miluje... Tak na příklad ten rytíř, který tam na pravo jede v černém brnění a v krznu z zeleného damašku – Blanka. Na bílém koni s černou čabrakou, jež lemovaná zlatým třepením? Královna. Teď hledí sem – Blanka (odvrátí se rychle). Ó bože, Palaméd; Královna. Co je ti, dítě, a proč chvěješ se? 50 Blanka. Vy kázala jste, abych hleděla na toho rytíře – Královna (sestupujíc do sadu). Chci říci ti, že král René snad nemá přítele, jenž by mu dražší toho muže byl. Dvě leta juž, co přišel Palaméd, by bojů všech se s králem súčastnil, a víc než jednou život nasadil, by krále zachránil, a miluje jej král jak syna vlastního. Však žel, že láska nejmocnější nemůže čar zlomit, kterým trpí Palaméd. Za jednu noc oněměl zázrakem, zlá vůle hubí jej – Blanka (rychle). Ó nevěřte! Královna. Co o tom víš? Blanka (klopí zrak). Já nevím ničeho. Královna. Nuž, tedy slyš. Zlým kouzlem oněměl za jednu noc z příčiny neznámé. Král svolal nejslavnější lékaře, leč marné byly jejich pokusy, ač odměna kynula bohatá. Když viděl král, že věda lékařů tak málo zmohla – Blanka. Vím, co činil pak. Dal heroldem po celé Francii 51 tak rozhlásit: „Kdokoli zapudí „zlý čar, jímž trpí rytíř Palaméd, „nechť žádá, cokoli je v moci mé, „a bez odkladu přání vyplním, „když v odporu nebude s mojí ctí.“ Královna. Tak rozhlásili naši heroldi, však nikdo posud nepřihlásil se. Blanka. Vy mýlíte se, paní královská. V té chvíli snad čte král René můj list, v němž slibuju rytíře vyhojit. Pod rouškou kouzelnice pokusím se o ten div – jenž divem nebude. Královna. Jsem překvapena, jak mám rozumět – Blanka (klesne). Klam delší byl by hříchem. Vizte mne u nohou svých! Chci se vám svěřiti. Královna. Vstaň, vstaň! Co uslyším? Blanka. Že Palaméd k málo němým jest jak vy a já. Čar žádný neodňal mu řeči moc, já jediná jsem vinna této lži. Královna. Vstaň, pravím ti a mluv bez hádanek. Blanka (vstane). Nuž poslechnu, chci vše vám vyznati... já žila klidně v luzné samotě, 52 kde dámy z Blandaretu stojí hrad. Háj kaštanový táhne od zámku se podél řeky k skalám omšeným, na jejichž chlumu klášter panenský jak bílé hnízdo leží, zahrada se vine kolem běloskvoucích zdí jak velká z pestrých květů girlanda, a v bílých rouších sestry velebné po stupních vrytých v skálu vznáší se v dol do kaple jak světlí andělé, jež Jakub ve snu viděl kráčeti po příčlích nebeského žebříku. O velkonocích častovala tam vždy dáma z Blandaretu chudinu, a hody tyto krajem prosluly, a mnoho hostů zavítalo vždy do kláštera k dojemné slavnosti. (Mlčí.) Královna. Nuž dále, mluv. Blanka. Dvě leta to as, co s dámou z Blandaretu jela jsem zas velkonoce slavit... (zamlčí se.) Královna. Nuž, co dál? Blanka. ...A Palaméd tam přijel tenkrát též. Já ponejprv na bílou sobotu jej v chrámě viděla... Stál opodál a hleděl na mne stále upřeně... Já zlobila se, neboť, věřte mi, že zrakem svým rušil mou modlitbu. Královna (s úsměvem). Já věřím ti. 53 Blanka. Den druhý po hodech, při kterých sloužili jsme chudině, háj čekal nás a luzné procházky. Já tenkrát slyšela, jak s otcem mým v obleku pastýře a pastýřky po lesích bloudíte a po nivách; ta myšlenka se tak mně líbila, že pro sebe a pro své přítelky jsem objednala oblek pastýřský. Já šedé šaty měla, červenou na hlavě karkuli; já slyšela, že tak se strojíte. Já chtěla být tak krásna jako vy – ó, odpusťte! Královna. Ty úlisná! Blanka. My hájem bloudily. Vzduch teplý byl a vonný nadmíru, a jakby hudbou zvonů nasycen, a tráva byla plna bílých hvězd. Pod starou olivou se třpytila jak stříbro studánka. Já chtěla zřít svůj nový oblek v jejím zrcadle, však když jsem k jasné vodě nahnula svou tvář, tu vykřikla jsem leknutím – vždyť Palaméd z ní na mne hleděl zas’. Stál opřen o kmen staré olivy, na biretu korunu z pavích per, již jemu, trubaduru slavnému, sbor krásných dam byl za odměnu dal, a v ruce loutnu stříbrostrunnou měl. Já chtěla prchat, on však chopil mne za ruku, chýlil k tváři mé svůj ret... chtěl políbiti mne... Já útěkem to zamezila... 54 Královna (s líčenou nevolí). Zasluhuje trest ten smělec odvážný! To prominout mu nelze... Ne, tak když svého krále dceru ctí, že... Blanka (rychle). Ó, musím vysvětlit, to smělost nebyla tak veliká, jak se vám zdá, ne, on byl v právu svém, neb dáma z Blandaretu zavedla ten zvyk, že všichni, kteří v neděli se velkonoční někde potkali, se pozdravili míru polibkem.... To nevěděl ostatně, královskou že dcerou jsem, vždyť pouze věděla to dáma z Blandaretu. Královna. Arci, pak věc jinak vypadá; však řekni mi, když k němu právo měl, proč odepřít mu pozdrav míru proti stanovám? Blanka. Já zlobila se, že mou modlitbu byl rušil v bílou sobotu, a pak... Královna. A pak? Blanka. Že v noci o něm snila jsem, o něm a jeho paví koruně! Královna. I do tvých snů se vetřít odvážil? Nu, vidíš, že jen přece smělcem jest. 55 Blanka. Ba, bohužel! Však slyšte mne jen dál. Když k večeru jsme jeli na hrad zpět, tu Palaméd a jiní rytíři nás provázeli. On jel vedle mne, a jeho hlas mi stále v sluchu zněl. Co mluvil, nevím, mně však zdálo se, že kaštanový háj a luny svit se podobaly krásné pohádce. já nevím, jak se stalo, zůstali jsme pozadu na cestě uzounké... On tázal se, proč nenávidím jej, děl mi, že cítí se jak vyhoštěn by z luna věrných byl, když v svatý den mu odepřen byl míru polibek... On přísahal při rytířské své cti, že za ten polibek chce vykonat vše, co mu uložím, a jeho hlas se chvěl, a slza v očích blýskala se mu, a oči moje zvlhly též, a srdce chvělo se – já dala mu ten polibek, o nějž tak prosil mne... Byl boží hod, já podrobila se jen dámy z Blandaretu zákonům. Královna (hrozí ji prstem). Ó dívko pokrytecká, zchytralá! Blanka (s pláčem). Vy káráte mne? Jak jsem nešťasťná. Jak nenávidím toho rytíře! Královna. Tak zdá se mi. Však povídej jen dál. Blanka. Když políbil mne, rychle zmizela ta soustrast, již jsem k němu cítila, 56 a stará zloba zchvátila mne zas’. „Vy přísahal jste,“ zvolala jsem teď, „že vykonáte, co vám uložím? „já kážu vám, byste se němým stal, „by nikdy chvějící se hlas „váš jinou dívku k činu nesvábil, „jejž z duše lituju!“ On poklonil se mlčky přede mnou a odešel... Teď znáte čar, jenž rety váže mu! Královna. Toť přepodivná věru pohádka, a řekni mi, jak se as skončit má? Blanka. Já před rytíře vstoupím, poprosím, by odpustil mi co jsem spáchala... Mně věru líto jest, já myslila, že do opravdy slib ten nebéře. Tak vyhojím jej z jeho němoty a za odměnu pak si vyžádám od krále, aby nezasnoubil mne s burgundským knížetem... Královna. Toť smělá hra! Blanka. Bez vaší pomoci bych váhala. Já ale vím, že vaše dobrota se vaší kráse jistě vyrovná... Královna. Ó pochlebnice! Jsi však jista též, že Palaméd tvé přání vyplní? Což kdyby tvrdost tvoji ztrestat chtěl a němým zůstal? 57 Blanka. Jak, vy myslíte, že chladně by mne vydal jinému? Královna (s úsměvem). Proč ne? Blanka. Ó, bože, vy mne lekáte! O, věru, pak... Královna. Nuž pak? Blanka (zmateně). Já slyším hluk! Královna. Ty miluješ jej? Blanka (rychle). Ne, to nevěřte, ó, naopak... Královna. Teď slyším také hluk. To král se blíží, vejdi rychle v dům. Ať zbožné sestry v zlaté závoje a temné pláště dobře halí tě. Zde prsten můj, by rozkaz plnily. Já v pravý čas tě opět zavolám. (Blanka odejde do kláštera.) Královna (hledí za ní). Ty miluješ jej, dívko ubohá. Jak mladé ptáče v kleci srdce tvé ti v ňadrách skáče, v strachu plaší se před vlastním stínem! Buď však pokojná, bílá holubice! Třeba by 58 kol archy divé vody bouřily, přec zelenou nalezneš ratolest! Scéna V. Král, Palaméd, Valori a několik rytířů.
Král. Já všudy hledám vás. Já chvěju se, ó, slyšte, co se stalo... Jeli jsme juž v ohradu, kde slavný karuzel se odbývá, já čekal na vás jen, bych znamení dal, aby listina se přečítala, jejíž obsah znám vám jest. Tu pojednou se vyskytla před koněm mým, jenž zděšen vzpřímil se, shrbená žena, smědá cigánka, a ruka její třímá pergamen, jejž podá mně, očima blýskajíc, a temná slova mručíc před sebe. Hned na to zmizela, a slyšte teď, co divného ten hlásá pergamen. (Kyne tajemníkovi.) Valori (čte). „Než východ jako purpurový květ „otevře kalich svůj, v němž slunce plá „jak rosy krůpěj, zlatá, ohromná, „já Palaméda, tvého rytíře, „ti uzdravím a získám odměnu.“ Král. Co činit mám? Já přece nemohu do rukou čarodějné cigánky vydati Palaméda, kterého jak syna svého vroucně miluji? Palaméd (jeví posuňky svou vděčnost).
59 Královna. Já sama mluvila zde s lékařem, jenž Palaméda hojit slibuje, ta cigánka mu byla poslem jen. Zjev nezvyklý ten cizí lékař jest, nuž vězte, že to dívka spanilá jak zora v máji, přišla z daleka a věřím v její velkou čaromoc, Ó rcete, rytíři, zda svěříte se rukoum, jimž vás odporučuji? Palaméd (klekne a políbí královně ruku).
Královna. Ó vstaňte, rytíři; ten slavný den se skončí slavněji než započal. Vím, ještě dnes že zdravý budete. Palaméd (potřásá hlavou).
Královna. Jak malá vaše víra, příteli, Já lékaři hleděla hluboko do snivých zraků, duši andělskou jsem zřela na dně jich, a každý div jest možný duchu, nese-li jej vzlet do nebe orlem nebo skřivánkem. Král. Tvá duše, ženo, jako světlý ráj, v němž květy září svaté naděje. Když tebe slyším, vrací víra se v mou truchlou mysl, a jak paprslek z mhy duhu kouzlí mnohobarevnou, tak slovo tvoje volá představy vždy plné jasu před můj smutný zrak! 60 Královna. Vy příliš chválíte mne, pane můj, kéž takovou bych vskutku byla, jak vy vidíte mne!... Avšak lékař náš, mně zdá se, ozývá se klepáním. (Otevře dvířka klášterní.) Blanka (vyjde zakuklena a pod hustými závoji). Ó bože, já se třesu. Odvaha má prchá jako bystrokřídlý pták. Král. Co šeptá vám, má paní, tajemně? Královna. Hlas její nikdo nesmí slyšet z vás, chce o samotě zůstat s rytířem. Zář měsíce jí nutnou potřebou ku léčení, a měsíc vychází teď právě nad loukou a jeho lesk hrá stříbrem temnomodrým blankytem. Chce chvějící se jeho paprslek na ret rytíře svádět koruntem, jenž, čarovný, jí hoří v prstenu. Nuž pojďte! Uchylme se v skvělý stan, jejž z drahých tkanin panny velebné nám postavily v stín květoucích líp. Buď, dívko, tobě zdar! Král. Bůh s tebou buď, ať přispějou ti jeho andělé! (všickni mimo Blanku a Palaméda odcházejí v levo.) 61 Scéna VI. (Palaméd a Blanka stojí, každý na jednom konci jeviště. On pohlíží zvědavě na ni, a ona klopí hlavu. Královna přichází tiše a nepozorovaně a zůstane v pozadí za růžovým keřem.)
Královna. Ubohé dítě, jest jak zničena! Chci zůstat zde, snad bude pomoc má jí zapotřebí. Nuž, kdy začne přec? Blanka (učiní odhodlaně několik kroků a strhne si závoj). Zde vizte, rytíři! Palaméd (jeví posuňkem překvapení).
Blanka. Ó zanechte té přetvářky! Vždyť beze svědků jsme. Nebuďte němým dél, já propouštím vás ze slibu. Jste volný. Mluvte přec! Palaméd (vezme ji za ruku a ukazuje, že nemůže mluvit).
Blanka. Ó netrapte mne dél! Zasloužím trest, však pykala jsem trpce tvrdost svou po celý čas v své truchlé samotě. Proč o sobě nedal jste slyšeti? Já čekala vás. Ó, vy mlčíte? Chci před vámi se pokořiti v prach, když žádáte, bych odprosila vás – (chce kleknout). Palaméd (jí zdržuje). Ó, Blanko, zadržte! Jsem překonán! Zde na kolenou ležím před vámi, a první slovo, které ze rtů mi 62 zas’ znovu plyne, buď o lásce mé. Ó dívko, jejíž hvězdná bělostnost mou duši září plní, jejíž zrak se rozkvětlým podobá violkám – Blanka. Ó zadržte! Já věru myslila, že vysech’ výmluvnosti vaší zdroj za dlouhý čas té vaší němoty. Palaméd. Když zima mine, skřivan s jásotem se vrhá v nebes tůň. Jest písně byt jak lásky v duši, nikdy nevnikne tam burácení vichřic severních. Blanka. Nuž, Palaméde, vy jste vyhojen! Teď král mi dlužen dáti odměnu. Palaméd. Ó slovo nehodné tak krásných úst! Já myslil, že jste proto přišla sem, že činu svého litovala jste, já bláhový juž doufat začínal, že hrdé vaše srdce pohnuto, že oči vaše snad se naplní tím snivým leskem, slzou třpytivou, jak tenkrát v lese sladce šumícím, vás ale, vidím, přived’ bídný zisk! Mráz jímá duši mou a němota zas těžce na mne padá železná. Blanka. Vy křivdíte mi krutě, rytíři. To není zisk, to jest jen zoufalost, jež opět k vašim nohoum vrhá mne! (Klekne.) Já nevstanu, až slavně slíbíte, 63 že vyslyšíte vřelou prosbu mou. Mám vejít v sňatek, jenž mne usmrtí, a jeho zrušení jest odměna, již žádat chci! Ve vaší ruce jest mé spasení! Palaméd (stranou). Zas naděj vrací se. Blanka (vstane). Vy mlčíte? Vy klidně strpíte, by jako kořist svou mne odvedl princ burgundský? Vy srdce nemáte! Palaméd. Princ burgundský? Můj bože, pak jste vy – Blanka. Jsem Blanka, dcera krále Renéa. Palaméd. Pak vzdej se, srdce, blahé naděje! Květ lásky zlomen, v prachu rozkrušen, svět pustý jest a nebe beze hvězd! (Zakryje si tvář.) Blanka. Ó Palaméde, buďte mužem přec! Kde, slabá dívka, sílu bráti mám, když vy klesáte? Srdce puká mi – (stranou) Můj bože, co to mluvím, nešťastná! Palaméd. Ó díky za to slovo, princezno. Vy k mému bolu nejste lhostejná? Ó uvidíte, budu hrdinou! Chci dokrvácet v temném úkrytu jak jelen v lese, šípem raněný; juž nikdy nevkročím vám do cesty, 64 by mého utrpení černý stín na světlou dráhu žití vašeho ni na okamžik nepad’... Rcete mi však ještě, než se vzdálím na věky, že nebyl klam to, lichý, marný sen, co tenkrát v lese jsem se domníval ve zraku vašem čísti unylém! Ó princezno, pro boha, řekněte, že kdybych nebyl prostým rytířem, neb kdyby vy jste kněžnou nebyla, že violové zraky v milosti by na mne zářily, že bělostné to čelo, s něhož slunných vlasů proud se vonný lije, by se schýlilo k věrnému srdci, které v hrudi zde k vám láskou mře!... Ó běda! Mlčíte? Blanka (s namáháním). Vy zapomínáte... Má povinnost... Palaméd. Ó slovo chladné jako mráz a smrt! A to je celá vaše odpověď? Nuž, vykonám též svoji povinnost, buď dík vám, že mi v paměť voláte, co činit sluší mi. Chci vysvětlit vše králi, jeho milosti, svou lež chci vyznati a její příčinu, nechť ztrestá těžce odvážnou mou hru. Vy ale klidně v sňatek vejděte, jste zrozena pro zlatý pýchy trůn! Jak velká v očích světa budete, bůh ale malé vaše srdce zná, a hříchem jest mu ona lakomost, jež tvrdě odepřela almužnu vlahého oka srdci chorému! (odkvapí v levo.) 65 Scéna VII. Blanka. Ó běda mně! Jsem navždy ztracena! (Zakryje si tvář a pláče.) Královna. Zde nejrychlejší pomoc potřebí, jen lstí lze vyrvat její vyznání. (Spěchá k Blance.) Nuž, jak jsi pochodila, lékařko? Blanka (utírá si slzy). Princ burgundský mým bude manželem, Juž v lásku nevěřím. On vydá mne a moje tajemství, já příslovím se stanu u lidí. Královna. Ó dítě mé, o lásce nemluv. Štěstí veliké, že jeho lásce jsi se bránila. Mne právě došlo velké tajemství, jest Palaméd tvým bratrem pokrevním. Blanka (vášnivě). Pak sesujte se, svatá nebesa, a země pohlť mne! Tak velký hřích se od počátku světa nespáchal, neb každá krůpěj krve v těle mém vře láskou k němu, každá myšlenka jest modlitba, jejíž on idólem! Královna. Co řekla’s, nešťastná? Blanka. Že miluju ho silou veškerou! 66 Palaméd (zjeví se a zůstane v pozadí). Co slyšel jsem? Blanka. Bez Palaméda život můj jest poušť, já zahynu jak v chmurné sierře neblahá matka moje zhynula... Však ona aspoň směla zpomínat bez hříchu, který v žilách mrazí krev... Ó noci, ukryj mne, ó odveďte mne v klášter, abych v kobce podzemní slzami jméno Palamédovo si z paměti vymyla! Palaméd (klesne před ni na koleno.) Dívko, stůj! Ty myslila’s, že zradit bych tě moh’?... Já pykal slov svých, než jsem učinil tři kroky odsud... Ty mne miluješ, ať odsud odvedou mne k popravě, co na tom záleží? Já ke rtům přec jsem kalich nahnul blaha bez mezí! Blanka. (tulíc se ku královně.) On neví? Královna. Ticha buď! Byla to lest a výmysl, on není bratrem tvým. Blanka. Já štěstím umírám. Klesne(Klesne na polo omdlelá v jeho náruč). 67 Palaméd. Ó, Blanko má, já svými polibky tě vzkřísím zas’! Scéna VIII. (Král a jeho dvůr přichází z levé strany. Pážata nesou pochodně a svíčky.)
Král. Má dcera zde? Onať tou lékařkou? Pan rytíř mluví, avšak podivná ta jeho řeč... A Blanka, zdá se mi, že příliš naslouchá. Blanka. Ó Bože můj! Král. Jsem věru překvapen a prohlížím tu vaši lest. Kde studovala jste tu přepodivnou svoji magii? Zatkněte oba! Zráda patrná! Blanka. Jsme ztraceni! Ó běda! Královna. Ještě ne. Král zlobí se, toť dobré znamení, u něho na mrak rychle sleduje zas zlatý slunce svit. Král. Vy, paní má, též vinna jste. Vy klidně hledíte na smělé počínání milenců. a nehrozíte mého hněvu se. 68 Královna. Jsem vinna, avšak viny velký díl jest váš, můj pane. Král. Jak to myslíte? Královna. Dnes ráno, než jsme vyšli k slavnosti, na stolku svém jsem našla pergamen a vonnou z polních kvítků kytici. Ten pergamen byl popsán známou mi a drahou rukou, schovala jsem jej na srdce své... A hle co napsal jste. (Čte:) „Šel z rána pastýř v porosený les, „jenž jarním chmýřím ves se zelenal, „v němž květem pažit hvězdil se i vřes, „a potok kvítím šumné vlny hnal. „A sladké zvuky v sluch mu vnikaly, „a vystoup’ na strom, aby lépe zřel, „proč snivě tak a mile vrkali „ve hnízdě holubi, jež v lásce měl. „Když na večer pak rudě oheň plál, „a k pastýři se milá tulila, „tu bajka holubí, již v duši ssál, „mu z vlhkých očí snivě mluvila“..mluvila.“... Tak napsal jste, Renée, příteli... Já myslila, když posud mladé tak to vaše srdce, schopné procítit tu bajku holubí, ten sladký bol, že snadně žal milenců pochopí, a s slzou v očích jsem vám žehnala za velikost tu vaši, která se ve věcech, které malé zdají se, vždy neskonale krásně zjevuje. To přízrak jesti mysli vznešené. Vždyť neodvrací slunce nesmírné se od krůpěje rosy, promění 69 tu krůpěj raděj v třpytný drahokam, by s mořem zápasila o krásu! já myslila, že jednám v souhlasu s mým básníkem – Král. Zadržte, Johano! Co ze mne činíte? Jak klokot jest váš hlas! Mé oko zvlhlo, když jste čtla ta prostá slova, která ruka má na rychlo, bez umění napsala. Když vlastní slova mne tak pohnula, jak byl bych hluchým k zvukům andělským, jež z krásné vaší duše linou se? Královna. Jak dobrý jste! Jak blaží úsměv váš! Ó, usmějte se na ty děti též. Král. Vy znáte, paní, moje záměry. Princ burgundský – Královna. Si najde nevěstu! Jest srdce vaší dcery podobné těm rajským ptákům, o nichž bájí se, že přiletují na posvátný Nil... Když krutá ruka v klece vězní je, pak zmírají... Král. Ó, luzný, pyšný sne o novém lesku slávy veliké, mám pohřbít tě? Královna. Když zpráva došla vás, že Neapol je ztracen, maloval 70 jste právě v dílně své, a zpráva ta tak málo hnula vás, že nepřestal jste ani chvíli dále pracovat. Dnes méně moudrým nechcete snad být? Král. Ó, toho chraň mne bůh! Však proč ta lest – Královna. Já přísahám, že vše vám vysvětlím, že nebylo zde lsti, jak zdá se vám. Král. Pak svoluji! (Palaméd a Blanka kleknou.) Proč nespěcháte sem na srdce mé? Královna. Sejměte korunu! Stín její plaší, buďte Renéem bez masky Medusy! Král (sejme helmu s korunou). Já nejsem zlý – Blanka a Palaméd. Náš otče! Královna. Konečně. Král. Vy vidíte, že do vousu se slzy řinou mi, ó nemyslete, že snad trpké jsou! Ne, slzy, které pláče radostí nad blahem jiných, jsou jak balsámy, jež v Sábě kanou s palem vysokých! (Zazní hudba za kulisami). 71 Co znamená však kotlů víření, co fanfáry? Herold (vstoupí). Vévoda burgundský! Královna. Jest vítaný! Nuž spěchejme mu vstříc a ohlašme mu štěstí rodinné! (všickni odcházejí.) 72

ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA.
SVATOPLUKU ČECHOVI.
[73] I. I.
Hustá mlha leží nad Kyjevem, krvavě zapadá v sněhu slunce, pošmurně se dívá zlatý Perun, jehož hlavu obletí vrány, dolů s chlumu na udatné reky, kteří zbraně svoje, štíty, skvosty k nohám jeho kladou, přísahají bledé Olze poddanost a věrnost. Bílá labuť Olga beze slova stojí podepřena o veřeje vysokých vrat knížecího dvorce; obě ruce tiskne silně k srdci, avšak oči nevlhnou jí slzou. Nepohnuta jako kámen slyší. smutnou zvěst o smrti Igorově, jemuž byla milující ženou; slyší, jak jej krutě zavraždili Drevané, odvěcí nepřátelé Kyjeva a jasných jeho knížat, slyší, jak jej nectně zahrabali beze tryzny, bez oběti bohům v širé pláni, na níž bujný vítr burácí a lká, kde metelice z černých lesů bouří, bludné duše s vyjícími vlky při měsíci v divém reji po bahnech se honí, [75] slyší vše a tlumí výkřik hrůzy sevřeným a chvějícím se retem. Věnčili ji na to zlatým věncem, halili ji v nachový plášť dlouhý, podali jí v bílou ruku žezlo, nazvali ji vládkyní a paní. Vedli ji pak v staré hradu síně, které podobné jsou velkým slujím, v jejichž temnu jako hvězdy hoří chvějné paprsky, když zachytí se v hranolech nesmírných drahokamů, zasazených v začernalé stropy. Usadili Olgu, bílou labuť, poblíž ohně na dubový prestol, klekli kolem, klonili se k zemi. Těžké dvéře teď se rozletěly, vešly děvy s poděšenou tváří, vešly ženy, bledé, uplakané; Jedna nesla Igorovo dítě, zlatovlasé, s blankytnými očmi, Svatoslava, pozvedla jej k matce, ostatní pak tlumenými hlasy zalkaly a trhaly svá roucha. Přistoupíce tázaly se děvy: „Bělolící Olgo, jasnozraká, otevři svá ústa, pověz, kněžno, mešká choť tvůj v dálné, cizí zemi? Slaví dlouhé hody s bohatýry daleko za lesy, za horami?“ Olga zaúpěla, těžce klesla hlava její v třesoucí se ruce. Zvolaly pak ženy takto s pláčem: „Běda! Mroucí tvoje oko hlásá neblahou nám zvěst, že siné hory loučí na věky nás od Igora! Avšak mluv, ó bílá naše labuť, pověz nám, jak bledý smrti přízrak 76 přiletěl a učinil tě vdovou. Přišla neúprosná smrt jak žena žebrající chléb pro svoje děti? Nebo přišla jako chrabrý vojín, nebo vzala na se podobu snad kupce, který z dálných končin chodí, honě za zlatem se neustále? Nemohla jsi odvrátiti osud?“ Vstane Olga s dubového stolce, vrhne zlatý věnec v popel krbu, vryje bílé prsty v plavé vlasy. Výkřik bolný zavzní temnou síní, třikrát selže kněžně slovo na rtech, stáhne křečovitě bílé hrdlo; posléz ale plyne mocným proudem, rozvlní se sír, vniká sluchem hluboce všem v rozechvělé duše: „Kdyby kruté smrti temný přízrak nenasytný, osudný a kletý ve dvorec byl vešel v tvaru ženy shrbené a umořené hladem, byla bych hned vystrojila hody, celý Kyjev zaplavila medem! Kdyby kruté smrti temný přízrak silnější než všechny řeky světa ve dvorec byl vešel v tvaru reka, táhnoucího v dobrodružné boje, zlatou zbraní, pestře tkaným rouchem, byla by jej oděla má ruka. Kdyby kruté smrti temný přízrak ve dvorec byl vešel s tváří kupce, který z dálí chodí v dál a hledá chtivě bohatství a drahé zboží – byla bych jej přesytila zlatem, skrušila jej k zemi šedým stříbrem, perlami a tíží drahokamů! Byla bych snad odvrátila osud, 77 dadouc vše, krom toho, co mi vyrval bohů hněv neb závistivých běsů. Ale kruté smrti temný přízrak zrádně skryl se v lůno černých mraků, letěl za Igorem širou plání letem ohromného bouře ptáka, náhle zatřepetal zhoubným křídlem, vyjel bleskem z valících se mračen, zaťal spáry s děsuplným skřekem, vytrh’ duši z bílé reka hrudi. Zaduněla země mocným pádem, kolíbaly lesy šumné hlavy, náhle postrašeny divým smíchem jásajících mužů v Korostěnu, v hrdém městě kletých reka vrahů. Bole můj, ó rosti vzhůru k nebi jako hora, která zemi tíží, bole můj, ó sžírej jako oheň, jehož jícen celá města hltí. Zařvi hukem sbouřeného moře, zavyj stádem nezkrocených vlků, jejichž vřavou temná noc se leká, zaduj vichrem, který lesy kácí! Zlom a znič mne, bídnou, sirou vdovu!“ Těmi slovy lkala Olga v síni veliké a temné, v kterou západ hasnoucí své rudé světlo házel. Těmi slovy lkala Olga v síni, zalomila ruce, padla k zemi, zahalila tvář si v plavé vlasy. Přistoupila k Olze žena stará vysokého vzrůstu, nezlomená tíží roků ni břemenem žití, přistoupila k Olze, promluvila: „Vzhledni, kněžno, držím Svatoslava, tvého syna, syna Igorova, 78 v náruči jak držela jsem tebe někdy na rukou tam v rodném kraji v Pskově, v starém hradě tvého otce, který jako ptačí hnízdo trčí z ostružin, v těch velkých, vlhkých lesích, hnízdo omšené a tulné, kolem jehož vetché střechy celé mraky holubů a vlaštovek se nesou. Vzhlédni, kněžno, nejsi osiřelá, dokud syn tvůj Svatoslav ti žije!“ Přistoupil pak k Olze Svěneld chrabrý, jehož sláva celým ruským krajem jako hukot mocné řeky šumí: „Kněžno,“ pravil, „zvedni zlatý věnec, posaď jej na hrdou svoji hlavu, pomni, že jsi matkou svého lidu: Neleží tam v širé pusté pláni v sněhu, v mlze za smutnými lesy Igor sám, též mnohým ruským mužům zapadla tam síla, štěstí, mladost v bařiny, kde bludná světla skáčou. Jejich matkám, vdovám, malým dětem sluší tobě horké slzy stírat.“ Posléz přistoup’ ku zlomené Olze bledý muž, jenž šel z končin řeckých, snivě zasvitlo mu temné oko: „Olgo,“ pravil, „podrobit se Bohu jedinou jest pravou cestou k blahu, podrobit se tomu Bohu, vdovo, jehož slovo po měsíce hlásám, tobě, všem vám. Zapomnělas’, kněžno, srdce tvé jak mnohdy zachvělo se, když o jeho mukách jsem ti mluvil?“ Vzpřímila se Olga, odvětila: 79 „Nemluvte mi o tom, že jsem matkou, nemluvte mi o tom, že mám vládnout, a ty, bledý muži z řeckých končin, nepřipomeň neznámého boha, který smír a odpuštění hlásá. Přede vším jsem Igorovou vdovou, přede vším mi tane na paměti, pomsta že mi sluší neslýchaná, pomsta rovná Igorově slávě. Přede vším mi tane na paměti, že mi sluší usmířiti duši Igorovu, který bez obřadu, beze žertvy zahrabán je v zemi. Povinnost tu až jsem vykonala, přijďte zas a přineste mi dítě, budu mu pak matkou něžnou, věrnou. Povinnost tu až jsem vykonala, zvednu z popele zas zlatý věnec, vsadím na skráň, chci pak slavně vládnout. Přijď pak též ty, muži z řeckých končin, připomeň mi neznámého boha, který smír a odpuštění káže – otevru své srdce tvému hlasu!“ Osušila slzy, pokynula. Odešli a Olga stála sama poblíž okna, temná v šeré síni, vysoká a hrdá jako sosna. Hvězd nebylo; nad sněhem rděla slední stopa slunce, které spělo k luhům drevanským, kde Igor ležel. Olga zírala na rudou stopu; snivým hlasem, jako šelest větví lkala tiše, pak zas vzpřímila se, temným hlasem jako sosna v bouři slibovala Igorovi pomstu. 80 II. II.
Přišlo jaro, Kyjev tonul v písních, které drozdi v lesích šveholili, které mocně šuměl modrý Dněpr, které kolem hradu vítr zpíval. V stinné síni, kam ten soulad vnikal, zahalená v černá vdoví roucha, Olga na prestole spočívala bledá hořem, unylá a krásná. Snivě bloudily jí zraky v dálku k siným horám, splývajícím s mlhou. Zpomínala na den onen vlahý plný zpěvů, paprsků a vůně, v který poprvé s střetla v lese s Igorem, jenž nyní byl jí vyrván. Zpomněla, jak tenkrát Igor zblednul divou vášní, velkou, náhlou láskou, když ji uzřel sedět na jelenu, který jezerem ji nesl k břehu v šero střemchy, která nakloněna k šumné vodě, větve plné květů tápíc do vln, střechou byla hnízdu bílých labutí, jež Olgu znaly, v ústrety jí s křikem přiletěly, aby tulily se k jejím ňadrům. Poprvé tak byl ji viděl Igor, lově kolem hradu v modrém hvozdě. Toho dne si Olga připomněla, sedíc na prestolu v rouše vdovím, naslouchajíc snivým jara zvěstem. V této chvíli objevil se Svěneld, udýchán na prahu síně zvolal: „Drevané ti posýlají posly, silná buď a vyslyš, co ti hlásí. Spěchal jsem, bych připravil tě rychle, aby nikdo neuzřel tě slabou.“ 81 Bílá labuť Olga sebou trhla, vzpřímila se, padla v křeslo nazpět, třásla se jak strom, když blesk ho mine, kyvla hlavou, zdála se zas klidná. Vešli posli, stáli v šeré síni, smělost jejich zmizela, když zřeli Olgu sedět bílou v černém rouše, zahalenou jako v zlatý závoj v dlouhé, plavé vlasy, které spěly, liják světla, na kamennou dlažbu. Byla Olga krásná ve svém bolu, hrdá jako orel nad oblaky, velebná jak zora na severu. Posli schýlili své bujné hlavy, dlouho mlčeli, až jeden posléz takto mluvil přitlumeným hlasem: „Nekaboň své hrdé čelo, kněžno, uslyšíc, co drevanská ti země ústy vyslaných svých poslů hlásá. Jestli vhod ti naše slova budou, odměň úsměvem nás zlatozářným, jestli nelibost ti vzbudí v ňadrech, nezapomeň, že jsme pouze posly, v svatém míru dej nám odejíti. Nuže takto mluví naše země: „Ubili jsme proto muže tvého, „proto, že jak vlk nás napad’ dravě, „v porobu nás uvrh’, těžké daně „krutě na nás žádal, neúprosně. „Zabili jsme vlka, avšak lásku, „úctu nesmírnou a obdiv vřelý „chováme, ó paní, k tobě v srdci. „Kněžno Olgo, ó labuti bílá, „rozevři svá sněhotřpytná křídla, „dej se unést modrým proudem Dněpru „v květné luhy drevanského lidu. „Korostěn, ó bílá labuť Olgo, 82 „ladné naše město, zlatým hnízdem „bude ti, tam zapomeneš strastí. „Zorala nám zem knížata naše, „krásně jako vonný sad nám kvete, „sladce se ti bude žíti, paní, „v zahradách a zlatých našich polích. „Nuže promluv, bílá labuť Olgo, „jestli Mala přijmeš za manžela, „drevanského knížete a reka.“ Ukončivše vzhledli posli k Olze, mlčeli a čekali na odvět; jeden z nich však, juný bratr Mala, přiblížil se ku prestolu o krok, blouznivě mu zazářily zraky, sladkým hlasem jal se takto mluvit: „Věru, Olgo, jestli s námi půjdeš, nebude ti pouť tvá dlouhá steskem. Odpočineš na palubě kryté sněhem květů lákajících včely, které bzučíce ti mračno tvoří, chránící tě před úpalem slunce. Plachty lodi tkaly kouzelnice, svaté duhy když na nebi plály, vtkaly měnící se jejich světla v látku, která jako letní oblak sluncem ozářený vzduchem vlaje. Stožár lodi tak jak její boky velikým jsou, nevyzpytným divem. Daleko za horami a mořem jantarový leží ostrov rajský, neduje tam vítr, sníh nepadá nikdy na zářící jeho květy. Tamo letí v podjeseni ptáci, aby mhám unikli, burným vichrům, zpívají tam, blazi, svoje písně, ozářeni věčně mladým sluncem. S jarem vrací se zas v naše luhy, 83 neradi, však bohy přinuceni, aby chmury plašili nám z duše. Vzpomínka na jantarový ostrov budí v hrdlech jejich sladký klokot, který jako stín je oněch písní, které pěli za dalekým mořem. Jednou padl štíhlý, jarý javor v siné proudy nesmírného moře. Příliš hluboko do tmavé tůně, neblahý, byl zahleděl se; touha nesmírná po utajených divech schvátila jej, vrh’ se v klamné vody. Smavé jsou, však kruté; laškujíce házely mu perle, avšak přístup v tajeplnou hloub mu zabránily; sladce šumíce jej nesly v dáli, jantarový ostrov až mu zmizel. Pak se zdmuly jako divé šelmy, potřásaly pěnou bílé hlavy, s děsným smíchem hodily jej větrům. Zahnán vichrem vplul do ústí Dněpru. Vylovili jej tam naši muži, přinesli do Korostěna města, urobili pro knížete Mala lodní boky a strmící stožár neblahého, přelstěného stromu. Šplouchají-li vlny kolem boků, zaduje-li větřík nad stožárem, vzpomene si javor na svůj ostrov, zachvěje se něhou, sladkou touhou, z nitra jeho zazní zlaté zvuky, které ohlasem jsou rajských písní, v koruně jež zpívali mu ptáci. Takto, Olgo, pluješ jako ve snu, srdce se ti divnou něhou chvěje, tušení o blahu neskonalém stříbrnou ti mlhou v duši stoupá. Jestli ale unaví tě snění, zahraju ti, sedě u kormidla, 84 zahudu ti na veselé housle. Písně znám, jež naučila bříza v háji mne, kde po celé se léto v slunci smála, shlížejíc se v řece. Při těch písních vynoří se ryby, zablýskají perlovými očmi, kolem kormidla se hrnou, skáčou, v divém reji směšné žerty tropí. Dlouho, věru, neodoláš smíchu. Odpusť, že v té vážné chvíli mluvím, o věcech, jež postrádají váhu v očích mnohých. Ptačím ale zpěvem, šumem bříz a čarnou mocí pěvců kojena je snivá moje duše... Nuže mluv, má paní, půjdeš s námi?“ Dlouho neodpoví Olga slovem, sedí tiše jako vytesaná z tvrdé skály, pouze v modrých očích příšerně jak bludných světel plamen skáče divoce jí oheň, hasne, opět vzplane, rudou jiskrou hraje. Strachem jak před blížící se bouří všichni zachvěli se v tiché síni; náhle ale usměje se Olga, poprvé po smrti Igorově, skloní hlavu lehce ke Drevanům, promluví pak takto pevným hlasem: „Pláčem nevzkřísím juž svého muže, osiřelá stojím jako vrba, kterou libovolně vítr klátí. Co mi dělat? Mal ať je mi chotěm! Ctíc vás dokážu, jak jej si vážím. Vraťte se na modré vlny Dněpru v čarnou loď, jež sladké písně hude, vpleťte květy ve vlající vlasy, odějte se zlatotkaným rouchem. Přijdou pro vás věrní moji Rusi, 85 donesou vás v lodi na ramenech v stinné sady kyjevského hradu, důstojně kde pohostí vás Olga. Touha jala mne, když bratr Malův blouznil o korábu, chci jej vidět. Spěšťe, abych ukojila touhu!“ Divili se věrní ruští muži, potřásali v nedůvěře hlavou. Drevanům však radost v srdci hárá, činí, jak jim povelela kněžna. K večeru pak přišli ruští muži, vzali čarný koráb na ramena, nesli jej a drevanské své hosty v starý sad, jenž kolem hradu kvetl. Pod hradbami, kam se sady táhly, zela propast hluboká a úzká, temná, děsuplná jako hrobka. Ze dna rostla k světu štíhlá jedle, nevysoko nad propasti krajem třásl vrchol její bledé jehly; výška jedle byla jámy hloubkou. Pověst hlásala, že kdysi Perun v divém chvatu jel na černém mračně velký zástup honě vzpurných běsů, mrštil mlatem, který k zemi padl, vyřkl zároveň však tvůrčí slovo, které jako zlaté zrno vzduchem zamihlo se, ponořilo v půdu: rozstoupla se tíží mlatu země, tvůrčím slovem vyrostla však jedle. S hradeb dívala se nyní Olga stojíc v začernalém sloupořadí, vytesaném z dubového dříví, klonila se dolů k bledé jedli, šeptala cos tajeplně stromu, upírajíc oči v temno bezdna. 86 Šerým vzduchem zazněly teď zvuky bujné, divé, jásající hudby: proti sloupořadí stáli reci silní jako tuři, na ramenou koráb nesli drevanský, a bratr Mala knížete stál u kormidla, šmytcem kouzlil jásající písni. Vzpřímila se Olga vidouc koráb, divý úsměv hrál jí kolem retu, příšerně jí plála hrůza v oku, schvátilo ji krvelačné záští, lomcovalo celým vnadným tělem, krylo bělmem jasné její zraky, pěnou rty a zježilo jí vlasy. Hlasem, znějícím jak štěkot vlků, zvolá Olga hromně tato slova: „V sítě vešli Igorovi vrazi, v ruce mstící vydali je bozi. Moji věrní, vrzte koráb v propast, zasypte ji těžkou, černou hlinou, vlastní krev ať zalije jim hrdla, chlebem buď jim dusící je hrouda, moje kletba při tom kvasu hudbou! Důstojné to hod milým hostům!“ Výkřik hrůzy nes’ se šerým sadem, okamžik a koráb letěl v propast. Zašuměla jedle truchlým vzdechem, koráb když se o peň její lámal, rázem drtě štíhlé její tělo, z hloubí bezdna zazněl ston a nářek, úžas vázal ruským mužům ruce, ale Olga děla s chmurným čelem: „Zasypte přec temný hrob ten živých!“ Pak se smála, jak se vichr směje, zběsile když nebem mračna honí, klonila se níž a zavolala: „Moji hosté, jak se hod vám líbí?“ 87 Děsili se toho smíchu muži, rychle konali svou krutou práci. Proudy hlíny sypaly se v propast. Slabě jako tiché vání větru nesly se teď vzdechy vzhůru k Olze, umlkly pak. Duněly jen hroudy těžkým pádem valící se v jámu. Byla plná, ztráceli se muži mezi stromy, odcházeli tiše. Šero houstlo, usínaly sady. Olga stojí sama, podepírá hlavu těžce o sloup, velké slzy vstupovaly pomalu jí v oči. Vzhledla vzhůru k večernímu nebi, které bílé hvězdy květem kryjou. Nočním tichem line v sluch jí hudba plna touhy, sladká, dojímavá – hude loď to zasypaná v hrobě. „Igore můj,“ šeptá bledá Olga, „pluješ sinou pouští širých nebes, bílým proudem hvězd, na čarné lodi, kterou poslala ti tvoje vdova? Tiše pluj tam k blahým věků břehům, ptačí zpěv ať kolíbá tě sladce! Jestli unaví tě snivé pění, zahude ti u kormidla jinoch. Bujným šmytcem vyláká ti z tůně bezdných nebes bledé vlasatice, mraky pestře ozářené lunou, povětroně, které jiskry srší. Kolem kormidla se budou hemžit mátožné ty stvůry temné noci, pobaví tě divé jejich reje... Žehnej mi, ó Igore, můj choti! Přinesla jsem za tě zemi obět, syré zemi, věrné naší matce, která prach tvůj něžně v klíně chová!“ 88 III. III.
Ráno potřásalo zlaté kštice, z kterých rosa perlami se lije; vyšla Olga mezi lid svůj věrný, děla takto s úsměvem na tváři: „Beřte k Drevanům se rychlí posli, rcete jim, že Olga takto mluví: S radostí chci vaší kněžnou býti, avšak valný sbor ať pro mne přijde, abych s velkou slávou podstoupila cestu z Kyjeva v hrad korostěnský, Nové posly poctím jak ty první podle lásky, kterou v srdci chovám k drevanskému knížeti a lidu. Jsou tak drazí mi ti první posli, pustit že je od sebe mi nelze, dokud neznaví je dlouhé hody. Kníže Mal i milí jeho druzi v ústrety ať přijdou nové kněžně k místu, kde můj manžel Igor leží. Popláču tam, ulehčím si srdce, vystrojím mu tryznu, rozloučím se s památkou na zabitého muže, abych klidně s novým chotěm žila.“ Nedivili se víc ruští muži, věděli, že Olga pikle kuje, věděli, že snuje temné sítě záhubné a nenasytné pomsty. Činili, jak byla povelela: rychle pluli modrým proudem Dněpru, hustým lesem káceli si cestu, jako vítr hnali květnou stepí, přirazili k městu Korostěnu, řídili slovo kněžny Olgy. Jásot zatřás’ městem Korostěnem, Než se plná luna proměnila v zlatý koráb, který modrem pluje, 89 ohvátalchvátal výkvět korostěnských mužů v Kyjev hrad a nesl skvostné dary Kněžně Olze, ruským bohatýrům. Olga stála klidně u vrat dvorce, zahalena v černá vdoví roucha, vítala je s zářícími zraky, slyšela, co Mal jí po nich vzkázal, v stepi kvetoucí jak na ni čeká s duší plnou radostného chvění. Pravila jím Olga, bílá labuť: „Přijměte můj dík, ó drazí muži, radost čeká na vás pod mým krovem, pohostinnost otevírá náruč, dary sypou zlaté její dlaně, ze rtů jejích paprsky se linou, vonné květy pod nohy vám stele. Slyšíte ten šum ve velké síni, která stinná jako sluj se klene? Hodují tam vaši milí bratři, posli, které Mal mi poslal kníže. Nuže vzhůru! Avšak dříve ještě, nežli zasednete za stůl k hodům, lázeň zve vás, by vás občerstvila. Smyjte umdlení své v jasné vodě. Jako stříbro teče z tvrdé skály, bublá, jako rusalka se směje, perlami se pění, duhou hraje tříštící se v krásném vodojemu vytesaném z lesknoucí se žuly. V páru vřelou pak zas promění se v žhavých břichách z kovu litých zmijí, které z tlam ji chrlí jako v hněvu. Pyšně, hle, se třpytí lázeň v slunci, stěny dřevěné jsou potaženy pryskyřicí borovic a sosen, celá koupel voní vlahým lesem. Hleďte, zástup otrokyň vás čeká 90 v stínu lip; až znamení jím dáte, vejdou k vám, by z mocných tuřích rohů, okovaných stříbrem, olej lily, vonný, třpytný, na zářící údy.“ Drevané se mlčky poklonili, vešli vysokými dveřmi v lázeň. Poslední když zmizel za veřeji, přikázala Olga závorami pevně uzavříti těžká vrata, kolkolem pak narovnati dříví v hranice, jež k samé střeše strmí. Tiše konají, co Olga káže; zatím ozývá se smích a hovor mužů drevanských, již netušíce blízkou smrt se v jasné vodě baví. Dokonali rabi rychle práci, kyne Olga sličným otrokyním, které zadumány pod lipami s tuřím rohem v bílých rukou stojí. „Lijte vonný olej na hranice,“ dí jim Olga přísně, hlasem tvrdým, „plameny, ne jemné vaše prsty silných těl se budou dotýkati mužů drevanských, prokletých vrahů!“ Loudavě se děvy přiblížily, mlčky konaly, co kněžna káže, mnohá z nich však padá Olze k nohám obě ruce k prosbě spínající, neboť v duši mnohé padl obraz krásných junů, kteří hrdí, silní byli vešli v zrády plnou lázeň, aby sílu svou a krásu, jarost v šedý popel zahrabali mrzký. Olga ale nepohnuta stojí, vlastní rukou zhoubný oheň vznítí. 91 Černý dým se sloupem k nebi valil, žlutý plamen skákal kolem lázně, obrovskými snopy nesou jiskry vzhůru se do poledního modra. Z ohnivého hrobu rozléhá se srdcervoucí, zoufalý křik mužů, marné hrozby, chrapot těch, jež dáví trpká smrt juž, slitovnější Olgy, která posměch krvavý a divý v praskot mísí padajících břeven. Poslední když uhas’ žlutý plamen, bílé kosti když jen z kupy čněly popele a zářícího uhlí, vzhledla Olga vzhůru ku blankytu, v kterém dým se rozplýval a hynul, zavolala velkým, slavným hlasem: „Nebi, kterým zlaté slunce spěje, měsíc jasný a stříbrné hvězdy, přinesla jsem obět za Igora. Obřad pohřební jsem vykonala věrně, jak na jeho vdovu sluší. Nyní vzhůru! Ustrojím mu tryznu!“ IV. IV.
V květné stepi, jež se k lesům táhne, čekal kníže Mal a jeho druzi, čekali, kdy dostaví se Olga. Třetí den, když slunce zlatou hlavu klonilo juž k břízám unaveně, zjevila se posléz na pokraji modrých hvozdů s družinou svou Olga. Zamihla se družina ta pestrá jako oblak, který v zlatě tone zbarven všem světly, všemi stíny zářícího večerního nebe. Zadul větřík, zčeřila se tráva, 92 mořem žlutých hvězd a modrých zvonů plula blíž a blíže labuť Olga, jak by nešena tichým větrem. Deset bílých ořů táhlo povoz; na chomoutech, které nad hlavami obloukem se vysoce jim klenou, ukované ze zlata a stříbra. sedí po desíti plavých drozdů, šveholících bez únavy písně, jimiž naslouchají bujní oři, potřásají hrdě lesklou hřivou, sypajíce z očí zlaté jiskry. Každého z těch koňů štíhlá panna, vysoká a vnadná jako bříza, za zlacenou, volnou uzdu vede, pohání ho prutem plným květů, hlas svůj zvučný mísí v švehol ptáků. Medvědí se měkká kůže vleče bujnou travou, splývající s vozu tesaného z lipového dříví, kovaného rudě třpytnou mědí, stíněného ratolestmi dubů, perutěmi orla, temným nachem. V prostřed vozu sedí Olga bílá, zahalena v černém vdovím rouše, plavé vlasy jako zlatý věnec kolem čela vinuté a skryté závojem, podobným ranní páře, která zastírat chce mladé slunce. Za vozem jak husté bouře mraky zástup vraných, bujných koňů hřímal hrdě nesoucích a silných hřbetech výkvět ruských bohatýrů chrabrých, krásných junů, těž i moudrých starců. Tak se nesl s kraje modrých hvozdů květnou stepí průvod kněžny Olgy jako barev proud a ladných zvuků. jako sen, jenž luzný se ti zjeví. Obdiv zmocnil drevanských se mužů, 93 zatřás’ vzduch se jejich divým rykem. Letí Mal a chrabří jeho druzi kněžně vstříc jak tlupa pyšných orlů, dupot jejich koňů snící stepí zaduněl jak rachocení hromu. Vítali se Drevané a Ruští, Olze ale kníže Mal tak pravil: „Bílá labuť s věncem zlatých vlasů, s očima jak blankyt hvězdokrytý, vítám tebe v stepi, která volná jako nebe bez konce se šíří, oživena pestrobarvým květem. Netruchli juž dále, bílá labuť, nasypal jsem Igorovi kurhan čnící jako ostrov z měkké trávy. Stromy kolem na něj stíny hází, jeho chlum je ptákům milé místo, večerem když slétají se v tlupu. Povedu tě, chceš-li, k tomu hrobu.“ Vede mlčelivou Olgu stepí k mohyle, jež celá ověnčená, pozlacená klonícím se sluncem, jako do na pohroužená leží, do sna krásnějšího všeho bdění. Na vrcholu sedí deset panen holubičích zraků, temných vlasů, zpívajících sladkobolné písně o smrti a dlouhé pouti duší, deset panen, lepých sester Mala. Padla Olga na tvář před mohylou, divý pláč jí bouřil v bílých ňadrech, ryla prsty v rozvlněnou trávu, štkala, jak by pukalo jí srdce. Muži schýlili, pohnuti, hlavy, tiše odcházeli, byla sama. Lepé panny, útlé sestry Mala, tulily se k sobě, holubice, hlasy jejich, mísící se v nářek 94 siré vdovy, zmíraly jak dozvuk chvějných strun, a konejšivá slova plynula jak léčných bylin šťáva v rozervanou i kněžny Olgy. Vstala tiše, obrátila líci k pannám lepým, čarně zpívajícím, jak by dík jim poskytnouti chtěla. Chtěla mluvit, ale ret se svíral, vyšleh’ blesk jen z blankytného zraku který nenávist, ne lásku hlásal. Tulily se těsněj’ holubice jedna k druhé, útlé sestry Mala, ustrašeny, udivením němé. Olga ale obrátila kroky k stanu, který strojili jí muži nedaleko Igorova hrobu, kde dvě břízy bělokoré větve v lásce splítaly v krov pohostinný. Zvučným hlasem promluvila Olga pod nachovou stojíc řasnou clonou: „Tíseň mého mučeného srdce těžkým deštěm slz mých pominula jako oblak, jenž se v rosu změní. Nuže, teď ať vzejde bujná radost jako duha, která jasně vzplane, mračna když dobouří nad krajinou! Hleďte k lesu! Drahou, jíž jsem přišla, valí proud se věrných služebníků, blízko medovina, sladké víno, které vezou kupci z Cařihradu. Plňte číše! Reje, chorovody veďte kolem Igorova hrobu, pijte na věčnou mu, slavnou pamět!“ Domluvila. Zatím z lesa lemu přiblíží se hustá tlupa rabů; vezli víno, sladkou medovinu, 95 číše z mědi, ze stříbra a zlata. Těžké vozy bořily se v hlínu, pomalu je táhli silní voli. Hlučně vítali je Korostěnští. Olga sama naplnila číši sladkým vínem, podala ji Malu. Třikrát Mal ji vylil na mohylu mezi tím, co sestry jeho pěly tiše, smutně tak, jak holub brouká, když mu milá uletěla družka. Na to začly bujné chorovody, divý ples a jásot, bouřná vřava, výskot rabů, smích a třeskot štítů, jimiž muži v počest bohatýra, v hrobě spícího, při tanci hřměli, hlučely jak rozpoutaný vichr. Celá step se zdála pohroužena v tůně nesmírného vytržení, radost jako rozpěněné moře vlnila se, v šílenost se měníc. Lidé berou na se cizí vzření, zraky bloudí, hlas se mění v chrapot, roucha v cáry, rozkrušené číše míhají se temnícím se vzduchem. V horečném tom plesu stojí Olga nepohnutě jako sloupy stanu, neodvrací zraky z kraje lesa, jakby koho ždala s oné strany. Dvakrát přišel Mal pod řasnou clonu. Jednou pravil: „Smutno mi a teskno v tomto víru zběsilého smíchu. Olgo, hleď, jak bílé holubice, útlé moje sestry, polekány, leží na mohyle jako kupa ostrým větrem přivátého sněhu.“ 96 Děla Olga: „Raduj se a plesej! Prázdni číš na své a moje zdraví! Zaplaš chmuru, tížící ti duši.“ Zase přišel Mal a pravil Olze: „Teskno mi a smutno. Pověz, Olgo, kde jsou posli, kteří z Korostěnu v Kyjev táhli? Kde můj mladý bratr? Zaplašil by hudbou těžkou chmuru.“ Děla na to Olga konejšivě: „Zírám k lesům; muži nejvěrnější, ti, co byli s Igorem, když padl v zimní noci drevanskými meči, reci, kaleni jak ocel v boji, slíbili mi s nocí přijet k místu, smířiti se s tebou u mohyly. S těmi muži přijdou tvoji posli, bratr tvůj, jenž sladké písně hude. Raduj se a plesej, prázdni číši! chvíle blízká, která dá mne tobě.“ Nyní po třetí Mal k Olze mluvil: „Dávno uprchlo juž zlaté slunce, polekané nesvatou tou vřavou. Přišla noc juž. Kde jsou tvoji muži? Bratr můj kde mešká? Moji posli?“ Vztáhla Olga ruku k temným lesům, zavolala chvějícím se hlasem radostí, jež utajena dlouho nyní vyšlehla jak velký plamen: „Male, hleď, co od lesa se valí! Spása moje blíží se a chvíle nadešla, jež dá tě v moje ruce!“ Pohled’ Mal a pravil udiveně: „Nechápu, co slova tvoje tají. Nevidím než temné, těžké mraky, které deštěm hrozí nám a bouří.“ 97 Domluvil, a mrak se roztrh’ ve dví, žlutý blesk mu vyjel z temna klínu, krajina zaplála siným světlem, chápal nyní Mal, co Olga děla: viděl Mal při náhlém osvětlení muže v plné trysku z lesa chvátat, zjevily se žasnoucímu zraku napřažená kopí, břitké meče, luky mířící a šípy v letu. Zahlíd’ Mal, jak na pokraji lesa Ruští vraždili a ubíjeli ty, již omámeni sladkým medem, klidně v měkké stepní trávě spali. Malu zježily se vlasy hrůzou, mžikem viděl nesmírnou tu zradu, která kolem z černé noci zela Plnou silou svého hlasu zvolal: „Chopte mečů se, ó moji věrní! Vzhůru, korostěnští bohatýři, střeste z údů zhoubné omámení, vražda přikvačila, ostří spáry, aby vyrvala nám život sladký!“ Ale hlas ten zanik’ v dvojí vřavě, která na nebi a stepi duní; dvojí bouře řítila se z lesů. Na nebi řve hrom jak tisíc turů, stepí bouří ruští bohatýři, vichrem kvačí, blesky s nebes výše křižují se s blesky jejich mečů. Vražda kasala si rudé roucho. Ohledl se Mal, chtěl Olgu prosit, aby strnula se nad tou bídou – ale kněžna zmizela juž v stanu, clona shrnula se těžce k zemi, dvanáct mužů s napřaženým mečem 98 brání neúprosně příchod k Olze. Zašla Olga za nachovou stěnu, jako slunce za hory se skrývá, temné noci vládu zanechajíc. Zašla Olga, vzešla bledá hrůza, která v kámen lidská srdce mění. Děsná vražda, ohromná a krutá dupala teď vztekle lidské žití, plným proudem pájela se krví, řvala radostí a hnusným smíchem, přehlušila rykem hlasy hromů. Viděl Mal, jak kosila mu reky, viděl při blescích a hromobití, na mohyle jak mu rdousí sestry, bílé holubice, plny vděků. Viděl svého lidu pád a zkázu, s úsměvem pak vítal krutý čepel, který v útroby mu posléz vnikal, černou mrákotou mu zastřel zraky... Dobouřila vražda, shasly blesky, bílý měsíc vyplul, stál nad lesem jako hrůzou zsinalá tvář obra. Matné jeho světlo jako příkrov padalo na chvějící se stromy, rozdupanou tep a na mohylu. Rozhrnula Olga těžkou clonu, vyšla tiše, bílá jak ten měsíc, zraky bloudily po širém kraji. Zachvěla se, pravila však klidně: „Slavila jsem za Igora tryznu, přinesla jsem raby, koně v oběť, bez čísla jich leží pod mohylou. Poslala jsem Igorovi reky, aby sám nebloudil osiřelý. Devět panen na chlumu tam leží, bílých jako sníh, ty poslala jsem, 99 aby Igorovi mohly sloužit. Duše jeho je teď usmířena. Nyní vzhůru! Korostěn nás čeká!“ Zvolala tak Olga, sedla na vůz. Květnou stepí táhly její voje k temným lesům, směrem ku západu. Ticho vládlo zase květnou stepí, pouze vítr mezi mrtvolami sténal tiše, svištěl křovinami. Kníže Mal však nebyl posud mrtev, slova Olgy vzbudila jej k žití. Vražda letěla teď k jeho městu, dechem posledním teď bylo nutno zachránit hrad slavný jeho otců. Nedaleko bloudil kůň po stepi, který ušel vítězící seči, chytil Mal je za plynoucí hřívu, druhou ruku přitisk’ silně k ráně, která žití vychrlit mu chtěla s černým proudem lijící se krve; sed’ mu na hřbet, poháněl jej hlasem. Krytou stezkou, vlekoucí se lesem, letěl větrem k hradbám korostěnským. Sběhl lid se, hrůza jala srdce. Sledním dechem Mal jim vypověděl zradu Olgy, nesmírnou tu vraždu, kterou zahynuli jeho reci. Domluvil a vyletěla duše bílým hrdlem k blednoucím juž hvězdám. Zazněl pláč a truchlý, dlouhý nářek. S rykem zavřely se města brány, zbraně chopil všechen lid se věrný, přísahaje brániti se chrabře. Přísaha ta létla hromem k nebi, první voj když Olžin objevil se, temně rýsuje se na obloze při zaplání rudé zory ranní. 100 V. V.
Celé léto oblehala Olga město Korostěn, a její voje podrobily zatím celou zemi. Zlaté listí počalo juž pršet s bříz, a dumné duby šatily se v hnědý oděv, který podobal se, zvlhlý mlhou, při zásvitu slunce rozhřátému kovu brunátnému. Dlouhou řadou táhli ptáci k jihu, veslovali modrem, ztráceli se v šeré mlze, jak se lodi tratí v tumanech, již chmurně clonou visí v sklonku nebes k siným vlnám moře. K městu odeslala Olga posly, promluvila takto jejich ústy: „K čemu chcete dále se mi bránit, k čemu krev prolévat, hladem hynout? Celá vaše země jest juž mojí, platí daň a žije opět v míru, role svoje vzdělává i sady jako dříve, zpěv a smích juž zase v každé chýži ozývá se kolem planoucího krbu bez starosti. Přijďte též a smluvíme se k smíru.“ Vyšli Korostěnští k Olze v tábor, bledí byli, umoření bídou, zoufale své zraky upírali k zemi, pevným ale děli hlasem: „Nechceme se v milost tvoji dáti, vítězně jsme posud odráželi vojsko tvé, a bozi spásy pošlou pomoc nám. My víme, že se pomstit, 101 krutě pomstit chceš za svého muže, víme, že máš kámen místo srdce v bílých ňadrech, víme, že jsi vlkem, který ženy naše, malé děti sdávit chce a napájet se krví. Vytrváme v boji do posledku!“ Tichým hlasem odpoví jim Olga, mezi tím co zraky její bloudí smutně obzorem, kde řada čápů zobci chřestajících v dál se nese: „Nemám kámen místo srdce v ňadrech, mocně mne to táhne v hrad můj tichý, v kterém malý syn můj po mně touží. Denně vzdychám po něm, denně pláči! Teskno mi, když vidím holubice v slunci kroužit nad střechami města, vesele se vracet v tulná hnízda. Slzy moje tekly, vlaštovice když jsem uviděla k jihu táhnout, modrolesklé, sladce šveholící. Zpomněla jsem planoucího krbu, zatoužila vrátiti se k němu. Nemluvte mi o mstě! Dokonala dávno jsem ji v Kyjevě a v stepi obětujíc vaše bohatýry. Přesycena krví je má pomsta. Plaťte daň mi malou, nepatrnou, těžkou ne, jak na vás Igor žádal, pouze na důkaz, že uznáváte, Kyjev že je vodící vám hvězdou. Dejte daň, a navrátím se domů, dejte daň, a nepřekročím prahy Korostěnských bran! Chci odejíti. Místo mne tam vkročí bujná radost, přilítne na zlatých křídlech v město. Spása kyne bohy uštědřená, neplašte ji vrtkou od svých prahů! 102 Plaťte daň a dopřejte si míru! Dopřejte mi návrat v milý domov, dolétnout chci v Kyjev jak ti ptáci, kteří v slunné kraje, šťastni, táhnou!“ Snivě zasvítilo Olze oko, slza chvěla se na temné řase, tekla pomalu a padla k zemi. Korostěnští na to odtušili hlasem, který pohnutím se třásl: „Blaze nám a blaze, Olgo, tobě! Slyšíme juž radost zlatokřídlou, letící k nám s květnou ratolestí. Rádi zaplatíme daň, již žádáš. Silné raby, útlé otrokyně rukou dovedných a sladkých hlasů, zlatý med a vosk a měkké kůže, bujné oře, vše ti pošlem v tábor, pouze čas nám dopřej k vyhledání všeho toho, co ti slibujeme! Zdržela je Olga těmi slovy: „Nelze vám, co slibujete, skytnout, ouly vaše nemají víc medu, stáda vaše zhynula a raby shltil boj a umořila bída. Vím, že schudli jste při obležení. Nuže dejte, co vám snadno dáti; poskytněte z každého mi domu vrabců tří, co hnízdí mezi krovy, každý dvorec ať tři holubice výplatou dá. Zlatými chci nitmi ptáky všechny spojit v živý oblak, který vesele si šveholící v Kyjev se mnou potáhne a v sadu mého syna na stromy se snese. 103 Zaplesá mé dítě při pohledu. Nezdá se ta daň vám mírnou býti? Děkovali muži korostěnští, odešli a tábor kněžny Olgy zdvihl se a hnul se blíže k lesům. Přiletěla radost zlatokřídlá, zamávala květnou ratolestí, zaplesali muži, ženy, děti, stáli na hradbách a pozdvíhali žehnajíce ruce vzhůru k nebi. Otevřely s rachotem se brány, útlé děti nesly v klecích z prutů celá stáda polapených vrabců. Dětí smích a ptáků štěbetání pojily se v jásající hudbu. Za dětmi zas přišly lepé panny, hlavy měly kvítím ozdobené, na ramenou bílé holubice seděly jim, tiše broukající. Přišel průvod v tábor kněžny Olgy, s úsměvem přijala daň a štědře častovala děti, obdařila šperkem panny nebo řasným rouchem. Kázala pak každé holubici k noze tenké nit přivázat zlatou, stříbrnou na hnědou peruť vrabcům; posléz kývla pannám, dětem rukou, s úsměvem jim děla odcházejíc v stan svůj stojící na mírném chlumu: „Vraťte se; až vzejde soumrak šerý, odejdu do klína modrých lesů, abych spěla domů k mému synu. Buďte všickni na hradbách a hleďte směrem sem, a uvidíte oblak plachých ptáků vylétnouti k nebi – poslední můj pozdrav Korostěnu!“ 104 Vzešel soumrak a na hradbách města stáli muži, ženy, malé děti, všichni s bušícími srdci zřeli k lesům, čekali na oblak ptáků, který oznámit jim měl, že Olga v Kyjev vrací se, že volnost kyne, dlouho postrádaná v Korostěnu. Náhle zdálo se, že šedou mlhou liják modrých hvězd se z lesa žene, metelice jisker že se valí, ohnivé že se snad včely rojí. Pršely to jasné hvězdy s nebe? Ztroskotala se to bílá luna? Padaly to její trosky k zemi? Blíž a blíže nesl vítr světla, spouštěla se níž a níže k městu, zdálo se, že ptačí měla hlasy, plnil vzduch se divným štěbetáním. Němě zřeli Korostěnští vzhůru – ale náhle zmocnil se jich úžas, bolný výkřik, srdcervoucí, děsný zazněl jako z jediného hrdla, jedním vzdechem zaúpělo město, poznali ten ’slední pozdrav Olgy. Ptáci, které pro ni nachytali, vraceli se nyní v stará hnízda k vetchým krovům, odkapům a římsám; s nohou holubic a křídel vrabců vzňatá síra visela na nitech! Proto vrátila jim Olga volnost, Korostěnu aby zkázu vnesli! Mžikem vzplanul na sto místech požár. Slepý zmatek zastřel mlhou zraky, bystrým pomocníkem stal se plamům. Oheň jako vítězící obr hrnul rudý plášť svůj kolem budov, město leželo jak padlá oběť, čekající smrt u jeho nohou. 105 Jako šelma vyřítil se náhle, skákal divoce až ku oblakům, hučel, bouřil, sypal jiskry kolem, zbarvil rudou září celé nebe jako krví, osvětloval lesy, zastřel černým dýmem širou stepi, jak by rozestřít chtěl po ní příkrov. Všechno spělo zachránit se v pole, ale v branách s kárajícím hrotem pomsta číhala, tam ruští muži použivše zmatku, byli vnikli. Litovali trpce Korostěnští, Igor že byl padl jejich meči. Mroucí zraky obraceli k nebi, hledali tam v prázdnu bohy spásy, avšak to, co zřeli na obzoru, bylo jim jak ’slední rána k srdci: zřeli, jak se Olga na povoze, klidně sedíc, v temném vdovím rouše, v prostřed vojů hnala ku Kyjevu. Korostěn na tmavou dráhu svítil. VI. VI.
Zlaté slunce stojí nad Kyjevem, hvězdojasně třpytí sníh se kolem, vrhá paprsky své vzhůru k síni, v které Olga na prestolu sedí. Nehalí jí více temné roucho, nachem hoří vlekoucí se říza, plavé vlasy vinou se kol čela pod závojem perlami se skvoucím. Vejde zástup hrdých bohatýrů, jako laně vejdou plaché děvy, jedna vede tiše Svatoslava. Vstala Olga, vyhrkly jí slzy, spěchá k dítěti a líbajíc je 106 mluví takto něhyplným hlasem: „Svatoslave, chci ti matkou býti věrnou, něžnou! Nejblíž mému srdci státi budeš vezdy, lid můj pouze tebe dražší bude mojí duši!“ Z popele pak zdvihla zlatý věnec, sedla opět na prestol a děla: „Přísahám, že slavně budu vládnout, slzy stírat chci a nezapláče nikdo mojí vinou v širém kraji, jemuž od pradávna Kyjev velí.“ Zamyšleně zůstala tak Olga vedle krbu sedět s věncem zlatým kolem čela, tisknouc dítě k srdci. Vyšli muži, vzdálily se děvy, ticho vládlo v staré, hrdé síni. Náhle ale ozval hlas se snivý nedaleko krbu v stínu sloupu: „Olgo,“ pravil, zapomněla’s na mne?“ Vzhledla Olga, vztáhla obě ruce, zavolala hlasem plným touhy: „Bledý muži z dálných končin řeckých, čekám tebe, mluv mi o svém bohu, který smír a odpuštění káže. Celou duši přináším mu v oběť, poznat chci jej, celá jeho býti! Lesť a úskok budou ode dneška neznámými hostmi pod mým krovem. V mohylu, kde spí zabitý Igor, moje minulost ať propadne se! Pouhým snem je velká moje pomsta, kterou smířila jsem jeho duši! Pouhým snem je velká moje láska, která vzplanula v těch starých lesích, 107 v kterých Igor poprvé mne uzřel. Zbuď mne, muži, ze sna k velké pravdě!“ Děla tak a dodržela sliby, které složila, když vrátila se dokonavši pomstu za Igora: Nejněžnější byla synu matkou, veleslavně vládla nad Kyjevem, širý svět ji zove posud svatou! 108