Korotev.

Korotev.
Nesly se v hejně korotve k břízám na slunné mýto, kde babího léta od větve ku větvi třpytí se síto. Seděly tiše ve trávě, bylo tam tulno a milo, vítr zaléhal v dálavě, o míru božím vše snilo. Tu zavyli psi divoce, a rány duní vzduchem, vylétlo hejno vysoce, plašeno vražedným ruchem. A do modra rány za nimi, do zlata slunného vzduchu, ty hučí hlasy hromnými jim slovo „smrt“ do sluchu! A jedna z těch ran zasáhla ubohou korotev v letu, marně svá křídla napřáhla, zápasíc v střemhlavém sletu. Ty ostatní strachem šíleny řítí se k dálnému chlumci, neslyší sestry své kvílení, spaseny jásají k slunci. 122 A raněna spadla k zemi v mech, z těla krev teplá jí řine, a štěkot se blíží, psů horký dech, a děsná smrt již kyne... Juž tone v smrti mrákavě, to ale bolí ji posud, že sestry její v dálavě nermoutí víc její osud; to děsí ji víc než nicota, ta temně zející tlama, že vidí po čas života jak přec jen byla sama! 123