ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA.
SVATOPLUKU ČECHOVI.
[73]
I.
I.
Hustá mlha leží nad Kyjevem,
krvavě zapadá v sněhu slunce,
pošmurně se dívá zlatý Perun,
jehož hlavu obletí vrány,
dolů s chlumu na udatné reky,
kteří zbraně svoje, štíty, skvosty
k nohám jeho kladou, přísahají
bledé Olze poddanost a věrnost.
Bílá labuť Olga beze slova
stojí podepřena o veřeje
vysokých vrat knížecího dvorce;
obě ruce tiskne silně k srdci,
avšak oči nevlhnou jí slzou.
Nepohnuta jako kámen slyší.
smutnou zvěst o smrti Igorově,
jemuž byla milující ženou;
slyší, jak jej krutě zavraždili
Drevané, odvěcí nepřátelé
Kyjeva a jasných jeho knížat,
slyší, jak jej nectně zahrabali
beze tryzny, bez oběti bohům
v širé pláni, na níž bujný vítr
burácí a lká, kde metelice
z černých lesů bouří, bludné duše
s vyjícími vlky při měsíci
v divém reji po bahnech se honí,
[75]
slyší vše a tlumí výkřik hrůzy
sevřeným a chvějícím se retem.
Věnčili ji na to zlatým věncem,
halili ji v nachový plášť dlouhý,
podali jí v bílou ruku žezlo,
nazvali ji vládkyní a paní.
Vedli ji pak v staré hradu síně,
které podobné jsou velkým slujím,
v jejichž temnu jako hvězdy hoří
chvějné paprsky, když zachytí se
v hranolech nesmírných drahokamů,
zasazených v začernalé stropy.
Usadili Olgu, bílou labuť,
poblíž ohně na dubový prestol,
klekli kolem, klonili se k zemi.
Těžké dvéře teď se rozletěly,
vešly děvy s poděšenou tváří,
vešly ženy, bledé, uplakané;
Jedna nesla Igorovo dítě,
zlatovlasé, s blankytnými očmi,
Svatoslava, pozvedla jej k matce,
ostatní pak tlumenými hlasy
zalkaly a trhaly svá roucha.
Přistoupíce tázaly se děvy:
„Bělolící Olgo, jasnozraká,
otevři svá ústa, pověz, kněžno,
mešká choť tvůj v dálné, cizí zemi?
Slaví dlouhé hody s bohatýry
daleko za lesy, za horami?“
Olga zaúpěla, těžce klesla
hlava její v třesoucí se ruce.
Zvolaly pak ženy takto s pláčem:
„Běda! Mroucí tvoje oko hlásá
neblahou nám zvěst, že siné hory
loučí na věky nás od Igora!
Avšak mluv, ó bílá naše labuť,
pověz nám, jak bledý smrti přízrak
76
přiletěl a učinil tě vdovou.
Přišla neúprosná smrt jak žena
žebrající chléb pro svoje děti?
Nebo přišla jako chrabrý vojín,
nebo vzala na se podobu snad
kupce, který z dálných končin chodí,
honě za zlatem se neustále?
Nemohla jsi odvrátiti osud?“
Vstane Olga s dubového stolce,
vrhne zlatý věnec v popel krbu,
vryje bílé prsty v plavé vlasy.
Výkřik bolný zavzní temnou síní,
třikrát selže kněžně slovo na rtech,
stáhne křečovitě bílé hrdlo;
posléz ale plyne mocným proudem,
rozvlní se sír, vniká sluchem
hluboce všem v rozechvělé duše:
„Kdyby kruté smrti temný přízrak
nenasytný, osudný a kletý
ve dvorec byl vešel v tvaru ženy
shrbené a umořené hladem,
byla bych hned vystrojila hody,
celý Kyjev zaplavila medem!
Kdyby kruté smrti temný přízrak
silnější než všechny řeky světa
ve dvorec byl vešel v tvaru reka,
táhnoucího v dobrodružné boje,
zlatou zbraní, pestře tkaným rouchem,
byla by jej oděla má ruka.
Kdyby kruté smrti temný přízrak
ve dvorec byl vešel s tváří kupce,
který z dálí chodí v dál a hledá
chtivě bohatství a drahé zboží –
byla bych jej přesytila zlatem,
skrušila jej k zemi šedým stříbrem,
perlami a tíží drahokamů!
Byla bych snad odvrátila osud,
77
dadouc vše, krom toho, co mi vyrval
bohů hněv neb závistivých běsů.
Ale kruté smrti temný přízrak
zrádně skryl se v lůno černých mraků,
letěl za Igorem širou plání
letem ohromného bouře ptáka,
náhle zatřepetal zhoubným křídlem,
vyjel bleskem z valících se mračen,
zaťal spáry s děsuplným skřekem,
vytrh’ duši z bílé reka hrudi.
Zaduněla země mocným pádem,
kolíbaly lesy šumné hlavy,
náhle postrašeny divým smíchem
jásajících mužů v Korostěnu,
v hrdém městě kletých reka vrahů.
Bole můj, ó rosti vzhůru k nebi
jako hora, která zemi tíží,
bole můj, ó sžírej jako oheň,
jehož jícen celá města hltí.
Zařvi hukem sbouřeného moře,
zavyj stádem nezkrocených vlků,
jejichž vřavou temná noc se leká,
zaduj vichrem, který lesy kácí!
Zlom a znič mne, bídnou, sirou vdovu!“
Těmi slovy lkala Olga v síni
veliké a temné, v kterou západ
hasnoucí své rudé světlo házel.
Těmi slovy lkala Olga v síni,
zalomila ruce, padla k zemi,
zahalila tvář si v plavé vlasy.
Přistoupila k Olze žena stará
vysokého vzrůstu, nezlomená
tíží roků ni břemenem žití,
přistoupila k Olze, promluvila:
„Vzhledni, kněžno, držím Svatoslava,
tvého syna, syna Igorova,
78
v náruči jak držela jsem tebe
někdy na rukou tam v rodném kraji
v Pskově, v starém hradě tvého otce,
který jako ptačí hnízdo trčí
z ostružin, v těch velkých, vlhkých lesích,
hnízdo omšené a tulné, kolem
jehož vetché střechy celé mraky
holubů a vlaštovek se nesou.
Vzhlédni, kněžno, nejsi osiřelá,
dokud syn tvůj Svatoslav ti žije!“
Přistoupil pak k Olze Svěneld chrabrý,
jehož sláva celým ruským krajem
jako hukot mocné řeky šumí:
„Kněžno,“ pravil, „zvedni zlatý věnec,
posaď jej na hrdou svoji hlavu,
pomni, že jsi matkou svého lidu:
Neleží tam v širé pusté pláni
v sněhu, v mlze za smutnými lesy
Igor sám, též mnohým ruským mužům
zapadla tam síla, štěstí, mladost
v bařiny, kde bludná světla skáčou.
Jejich matkám, vdovám, malým dětem
sluší tobě horké slzy stírat.“
Posléz přistoup’ ku zlomené Olze
bledý muž, jenž šel z končin řeckých,
snivě zasvitlo mu temné oko:
„Olgo,“ pravil, „podrobit se Bohu
jedinou jest pravou cestou k blahu,
podrobit se tomu Bohu, vdovo,
jehož slovo po měsíce hlásám,
tobě, všem vám. Zapomnělas’, kněžno,
srdce tvé jak mnohdy zachvělo se,
když o jeho mukách jsem ti mluvil?“
Vzpřímila se Olga, odvětila:
79
„Nemluvte mi o tom, že jsem matkou,
nemluvte mi o tom, že mám vládnout,
a ty, bledý muži z řeckých končin,
nepřipomeň neznámého boha,
který smír a odpuštění hlásá.
Přede vším jsem Igorovou vdovou,
přede vším mi tane na paměti,
pomsta že mi sluší neslýchaná,
pomsta rovná Igorově slávě.
Přede vším mi tane na paměti,
že mi sluší usmířiti duši
Igorovu, který bez obřadu,
beze žertvy zahrabán je v zemi.
Povinnost tu až jsem vykonala,
přijďte zas a přineste mi dítě,
budu mu pak matkou něžnou, věrnou.
Povinnost tu až jsem vykonala,
zvednu z popele zas zlatý věnec,
vsadím na skráň, chci pak slavně vládnout.
Přijď pak též ty, muži z řeckých končin,
připomeň mi neznámého boha,
který smír a odpuštění káže –
otevru své srdce tvému hlasu!“
Osušila slzy, pokynula.
Odešli a Olga stála sama
poblíž okna, temná v šeré síni,
vysoká a hrdá jako sosna.
Hvězd nebylo; nad sněhem rděla
slední stopa slunce, které spělo
k luhům drevanským, kde Igor ležel.
Olga zírala na rudou stopu;
snivým hlasem, jako šelest větví
lkala tiše, pak zas vzpřímila se,
temným hlasem jako sosna v bouři
slibovala Igorovi pomstu.
80
II.
II.
Přišlo jaro, Kyjev tonul v písních,
které drozdi v lesích šveholili,
které mocně šuměl modrý Dněpr,
které kolem hradu vítr zpíval.
V stinné síni, kam ten soulad vnikal,
zahalená v černá vdoví roucha,
Olga na prestole spočívala
bledá hořem, unylá a krásná.
Snivě bloudily jí zraky v dálku
k siným horám, splývajícím s mlhou.
Zpomínala na den onen vlahý
plný zpěvů, paprsků a vůně,
v který poprvé s střetla v lese
s Igorem, jenž nyní byl jí vyrván.
Zpomněla, jak tenkrát Igor zblednul
divou vášní, velkou, náhlou láskou,
když ji uzřel sedět na jelenu,
který jezerem ji nesl k břehu
v šero střemchy, která nakloněna
k šumné vodě, větve plné květů
tápíc do vln, střechou byla hnízdu
bílých labutí, jež Olgu znaly,
v ústrety jí s křikem přiletěly,
aby tulily se k jejím ňadrům.
Poprvé tak byl ji viděl Igor,
lově kolem hradu v modrém hvozdě.
Toho dne si Olga připomněla,
sedíc na prestolu v rouše vdovím,
naslouchajíc snivým jara zvěstem.
V této chvíli objevil se Svěneld,
udýchán na prahu síně zvolal:
„Drevané ti posýlají posly,
silná buď a vyslyš, co ti hlásí.
Spěchal jsem, bych připravil tě rychle,
aby nikdo neuzřel tě slabou.“
81
Bílá labuť Olga sebou trhla,
vzpřímila se, padla v křeslo nazpět,
třásla se jak strom, když blesk ho mine,
kyvla hlavou, zdála se zas klidná.
Vešli posli, stáli v šeré síni,
smělost jejich zmizela, když zřeli
Olgu sedět bílou v černém rouše,
zahalenou jako v zlatý závoj
v dlouhé, plavé vlasy, které spěly,
liják světla, na kamennou dlažbu.
Byla Olga krásná ve svém bolu,
hrdá jako orel nad oblaky,
velebná jak zora na severu.
Posli schýlili své bujné hlavy,
dlouho mlčeli, až jeden posléz
takto mluvil přitlumeným hlasem:
„Nekaboň své hrdé čelo, kněžno,
uslyšíc, co drevanská ti země
ústy vyslaných svých poslů hlásá.
Jestli vhod ti naše slova budou,
odměň úsměvem nás zlatozářným,
jestli nelibost ti vzbudí v ňadrech,
nezapomeň, že jsme pouze posly,
v svatém míru dej nám odejíti.
Nuže takto mluví naše země:
„Ubili jsme proto muže tvého,
„proto, že jak vlk nás napad’ dravě,
„v porobu nás uvrh’, těžké daně
„krutě na nás žádal, neúprosně.
„Zabili jsme vlka, avšak lásku,
„úctu nesmírnou a obdiv vřelý
„chováme, ó paní, k tobě v srdci.
„Kněžno Olgo, ó labuti bílá,
„rozevři svá sněhotřpytná křídla,
„dej se unést modrým proudem Dněpru
„v květné luhy drevanského lidu.
„Korostěn, ó bílá labuť Olgo,
82
„ladné naše město, zlatým hnízdem
„bude ti, tam zapomeneš strastí.
„Zorala nám zem knížata naše,
„krásně jako vonný sad nám kvete,
„sladce se ti bude žíti, paní,
„v zahradách a zlatých našich polích.
„Nuže promluv, bílá labuť Olgo,
„jestli Mala přijmeš za manžela,
„drevanského knížete a reka.“
Ukončivše vzhledli posli k Olze,
mlčeli a čekali na odvět;
jeden z nich však, juný bratr Mala,
přiblížil se ku prestolu o krok,
blouznivě mu zazářily zraky,
sladkým hlasem jal se takto mluvit:
„Věru, Olgo, jestli s námi půjdeš,
nebude ti pouť tvá dlouhá steskem.
Odpočineš na palubě kryté
sněhem květů lákajících včely,
které bzučíce ti mračno tvoří,
chránící tě před úpalem slunce.
Plachty lodi tkaly kouzelnice,
svaté duhy když na nebi plály,
vtkaly měnící se jejich světla
v látku, která jako letní oblak
sluncem ozářený vzduchem vlaje.
Stožár lodi tak jak její boky
velikým jsou, nevyzpytným divem.
Daleko za horami a mořem
jantarový leží ostrov rajský,
neduje tam vítr, sníh nepadá
nikdy na zářící jeho květy.
Tamo letí v podjeseni ptáci,
aby mhám unikli, burným vichrům,
zpívají tam, blazi, svoje písně,
ozářeni věčně mladým sluncem.
S jarem vrací se zas v naše luhy,
83
neradi, však bohy přinuceni,
aby chmury plašili nám z duše.
Vzpomínka na jantarový ostrov
budí v hrdlech jejich sladký klokot,
který jako stín je oněch písní,
které pěli za dalekým mořem.
Jednou padl štíhlý, jarý javor
v siné proudy nesmírného moře.
Příliš hluboko do tmavé tůně,
neblahý, byl zahleděl se; touha
nesmírná po utajených divech
schvátila jej, vrh’ se v klamné vody.
Smavé jsou, však kruté; laškujíce
házely mu perle, avšak přístup
v tajeplnou hloub mu zabránily;
sladce šumíce jej nesly v dáli,
jantarový ostrov až mu zmizel.
Pak se zdmuly jako divé šelmy,
potřásaly pěnou bílé hlavy,
s děsným smíchem hodily jej větrům.
Zahnán vichrem vplul do ústí Dněpru.
Vylovili jej tam naši muži,
přinesli do Korostěna města,
urobili pro knížete Mala
lodní boky a strmící stožár
neblahého, přelstěného stromu.
Šplouchají-li vlny kolem boků,
zaduje-li větřík nad stožárem,
vzpomene si javor na svůj ostrov,
zachvěje se něhou, sladkou touhou,
z nitra jeho zazní zlaté zvuky,
které ohlasem jsou rajských písní,
v koruně jež zpívali mu ptáci.
Takto, Olgo, pluješ jako ve snu,
srdce se ti divnou něhou chvěje,
tušení o blahu neskonalém
stříbrnou ti mlhou v duši stoupá.
Jestli ale unaví tě snění,
zahraju ti, sedě u kormidla,
84
zahudu ti na veselé housle.
Písně znám, jež naučila bříza
v háji mne, kde po celé se léto
v slunci smála, shlížejíc se v řece.
Při těch písních vynoří se ryby,
zablýskají perlovými očmi,
kolem kormidla se hrnou, skáčou,
v divém reji směšné žerty tropí.
Dlouho, věru, neodoláš smíchu.
Odpusť, že v té vážné chvíli mluvím,
o věcech, jež postrádají váhu
v očích mnohých. Ptačím ale zpěvem,
šumem bříz a čarnou mocí pěvců
kojena je snivá moje duše...
Nuže mluv, má paní, půjdeš s námi?“
Dlouho neodpoví Olga slovem,
sedí tiše jako vytesaná
z tvrdé skály, pouze v modrých očích
příšerně jak bludných světel plamen
skáče divoce jí oheň, hasne,
opět vzplane, rudou jiskrou hraje.
Strachem jak před blížící se bouří
všichni zachvěli se v tiché síni;
náhle ale usměje se Olga,
poprvé po smrti Igorově,
skloní hlavu lehce ke Drevanům,
promluví pak takto pevným hlasem:
„Pláčem nevzkřísím juž svého muže,
osiřelá stojím jako vrba,
kterou libovolně vítr klátí.
Co mi dělat? Mal ať je mi chotěm!
Ctíc vás dokážu, jak jej si vážím.
Vraťte se na modré vlny Dněpru
v čarnou loď, jež sladké písně hude,
vpleťte květy ve vlající vlasy,
odějte se zlatotkaným rouchem.
Přijdou pro vás věrní moji Rusi,
85
donesou vás v lodi na ramenech
v stinné sady kyjevského hradu,
důstojně kde pohostí vás Olga.
Touha jala mne, když bratr Malův
blouznil o korábu, chci jej vidět.
Spěšťe, abych ukojila touhu!“
Divili se věrní ruští muži,
potřásali v nedůvěře hlavou.
Drevanům však radost v srdci hárá,
činí, jak jim povelela kněžna.
K večeru pak přišli ruští muži,
vzali čarný koráb na ramena,
nesli jej a drevanské své hosty
v starý sad, jenž kolem hradu kvetl.
Pod hradbami, kam se sady táhly,
zela propast hluboká a úzká,
temná, děsuplná jako hrobka.
Ze dna rostla k světu štíhlá jedle,
nevysoko nad propasti krajem
třásl vrchol její bledé jehly;
výška jedle byla jámy hloubkou.
Pověst hlásala, že kdysi Perun
v divém chvatu jel na černém mračně
velký zástup honě vzpurných běsů,
mrštil mlatem, který k zemi padl,
vyřkl zároveň však tvůrčí slovo,
které jako zlaté zrno vzduchem
zamihlo se, ponořilo v půdu:
rozstoupla se tíží mlatu země,
tvůrčím slovem vyrostla však jedle.
S hradeb dívala se nyní Olga
stojíc v začernalém sloupořadí,
vytesaném z dubového dříví,
klonila se dolů k bledé jedli,
šeptala cos tajeplně stromu,
upírajíc oči v temno bezdna.
86
Šerým vzduchem zazněly teď zvuky
bujné, divé, jásající hudby:
proti sloupořadí stáli reci
silní jako tuři, na ramenou
koráb nesli drevanský, a bratr
Mala knížete stál u kormidla,
šmytcem kouzlil jásající písni.
Vzpřímila se Olga vidouc koráb,
divý úsměv hrál jí kolem retu,
příšerně jí plála hrůza v oku,
schvátilo ji krvelačné záští,
lomcovalo celým vnadným tělem,
krylo bělmem jasné její zraky,
pěnou rty a zježilo jí vlasy.
Hlasem, znějícím jak štěkot vlků,
zvolá Olga hromně tato slova:
„V sítě vešli Igorovi vrazi,
v ruce mstící vydali je bozi.
Moji věrní, vrzte koráb v propast,
zasypte ji těžkou, černou hlinou,
vlastní krev ať zalije jim hrdla,
chlebem buď jim dusící je hrouda,
moje kletba při tom kvasu hudbou!
Důstojné to hod milým hostům!“
Výkřik hrůzy nes’ se šerým sadem,
okamžik a koráb letěl v propast.
Zašuměla jedle truchlým vzdechem,
koráb když se o peň její lámal,
rázem drtě štíhlé její tělo,
z hloubí bezdna zazněl ston a nářek,
úžas vázal ruským mužům ruce,
ale Olga děla s chmurným čelem:
„Zasypte přec temný hrob ten živých!“
Pak se smála, jak se vichr směje,
zběsile když nebem mračna honí,
klonila se níž a zavolala:
„Moji hosté, jak se hod vám líbí?“
87
Děsili se toho smíchu muži,
rychle konali svou krutou práci.
Proudy hlíny sypaly se v propast.
Slabě jako tiché vání větru
nesly se teď vzdechy vzhůru k Olze,
umlkly pak. Duněly jen hroudy
těžkým pádem valící se v jámu.
Byla plná, ztráceli se muži
mezi stromy, odcházeli tiše.
Šero houstlo, usínaly sady.
Olga stojí sama, podepírá
hlavu těžce o sloup, velké slzy
vstupovaly pomalu jí v oči.
Vzhledla vzhůru k večernímu nebi,
které bílé hvězdy květem kryjou.
Nočním tichem line v sluch jí hudba
plna touhy, sladká, dojímavá –
hude loď to zasypaná v hrobě.
„Igore můj,“ šeptá bledá Olga,
„pluješ sinou pouští širých nebes,
bílým proudem hvězd, na čarné lodi,
kterou poslala ti tvoje vdova?
Tiše pluj tam k blahým věků břehům,
ptačí zpěv ať kolíbá tě sladce!
Jestli unaví tě snivé pění,
zahude ti u kormidla jinoch.
Bujným šmytcem vyláká ti z tůně
bezdných nebes bledé vlasatice,
mraky pestře ozářené lunou,
povětroně, které jiskry srší.
Kolem kormidla se budou hemžit
mátožné ty stvůry temné noci,
pobaví tě divé jejich reje...
Žehnej mi, ó Igore, můj choti!
Přinesla jsem za tě zemi obět,
syré zemi, věrné naší matce,
která prach tvůj něžně v klíně chová!“
88
III.
III.
Ráno potřásalo zlaté kštice,
z kterých rosa perlami se lije;
vyšla Olga mezi lid svůj věrný,
děla takto s úsměvem na tváři:
„Beřte k Drevanům se rychlí posli,
rcete jim, že Olga takto mluví:
S radostí chci vaší kněžnou býti,
avšak valný sbor ať pro mne přijde,
abych s velkou slávou podstoupila
cestu z Kyjeva v hrad korostěnský,
Nové posly poctím jak ty první
podle lásky, kterou v srdci chovám
k drevanskému knížeti a lidu.
Jsou tak drazí mi ti první posli,
pustit že je od sebe mi nelze,
dokud neznaví je dlouhé hody.
Kníže Mal i milí jeho druzi
v ústrety ať přijdou nové kněžně
k místu, kde můj manžel Igor leží.
Popláču tam, ulehčím si srdce,
vystrojím mu tryznu, rozloučím se
s památkou na zabitého muže,
abych klidně s novým chotěm žila.“
Nedivili se víc ruští muži,
věděli, že Olga pikle kuje,
věděli, že snuje temné sítě
záhubné a nenasytné pomsty.
Činili, jak byla povelela:
rychle pluli modrým proudem Dněpru,
hustým lesem káceli si cestu,
jako vítr hnali květnou stepí,
přirazili k městu Korostěnu,
řídili slovo kněžny Olgy.
Jásot zatřás’ městem Korostěnem,
Než se plná luna proměnila
v zlatý koráb, který modrem pluje,
89
ohvátalchvátal výkvět korostěnských mužů
v Kyjev hrad a nesl skvostné dary
Kněžně Olze, ruským bohatýrům.
Olga stála klidně u vrat dvorce,
zahalena v černá vdoví roucha,
vítala je s zářícími zraky,
slyšela, co Mal jí po nich vzkázal,
v stepi kvetoucí jak na ni čeká
s duší plnou radostného chvění.
Pravila jím Olga, bílá labuť:
„Přijměte můj dík, ó drazí muži,
radost čeká na vás pod mým krovem,
pohostinnost otevírá náruč,
dary sypou zlaté její dlaně,
ze rtů jejích paprsky se linou,
vonné květy pod nohy vám stele.
Slyšíte ten šum ve velké síni,
která stinná jako sluj se klene?
Hodují tam vaši milí bratři,
posli, které Mal mi poslal kníže.
Nuže vzhůru! Avšak dříve ještě,
nežli zasednete za stůl k hodům,
lázeň zve vás, by vás občerstvila.
Smyjte umdlení své v jasné vodě.
Jako stříbro teče z tvrdé skály,
bublá, jako rusalka se směje,
perlami se pění, duhou hraje
tříštící se v krásném vodojemu
vytesaném z lesknoucí se žuly.
V páru vřelou pak zas promění se
v žhavých břichách z kovu litých zmijí,
které z tlam ji chrlí jako v hněvu.
Pyšně, hle, se třpytí lázeň v slunci,
stěny dřevěné jsou potaženy
pryskyřicí borovic a sosen,
celá koupel voní vlahým lesem.
Hleďte, zástup otrokyň vás čeká
90
v stínu lip; až znamení jím dáte,
vejdou k vám, by z mocných tuřích rohů,
okovaných stříbrem, olej lily,
vonný, třpytný, na zářící údy.“
Drevané se mlčky poklonili,
vešli vysokými dveřmi v lázeň.
Poslední když zmizel za veřeji,
přikázala Olga závorami
pevně uzavříti těžká vrata,
kolkolem pak narovnati dříví
v hranice, jež k samé střeše strmí.
Tiše konají, co Olga káže;
zatím ozývá se smích a hovor
mužů drevanských, již netušíce
blízkou smrt se v jasné vodě baví.
Dokonali rabi rychle práci,
kyne Olga sličným otrokyním,
které zadumány pod lipami
s tuřím rohem v bílých rukou stojí.
„Lijte vonný olej na hranice,“
dí jim Olga přísně, hlasem tvrdým,
„plameny, ne jemné vaše prsty
silných těl se budou dotýkati
mužů drevanských, prokletých vrahů!“
Loudavě se děvy přiblížily,
mlčky konaly, co kněžna káže,
mnohá z nich však padá Olze k nohám
obě ruce k prosbě spínající,
neboť v duši mnohé padl obraz
krásných junů, kteří hrdí, silní
byli vešli v zrády plnou lázeň,
aby sílu svou a krásu, jarost
v šedý popel zahrabali mrzký.
Olga ale nepohnuta stojí,
vlastní rukou zhoubný oheň vznítí.
91
Černý dým se sloupem k nebi valil,
žlutý plamen skákal kolem lázně,
obrovskými snopy nesou jiskry
vzhůru se do poledního modra.
Z ohnivého hrobu rozléhá se
srdcervoucí, zoufalý křik mužů,
marné hrozby, chrapot těch, jež dáví
trpká smrt juž, slitovnější Olgy,
která posměch krvavý a divý
v praskot mísí padajících břeven.
Poslední když uhas’ žlutý plamen,
bílé kosti když jen z kupy čněly
popele a zářícího uhlí,
vzhledla Olga vzhůru ku blankytu,
v kterém dým se rozplýval a hynul,
zavolala velkým, slavným hlasem:
„Nebi, kterým zlaté slunce spěje,
měsíc jasný a stříbrné hvězdy,
přinesla jsem obět za Igora.
Obřad pohřební jsem vykonala
věrně, jak na jeho vdovu sluší.
Nyní vzhůru! Ustrojím mu tryznu!“
IV.
IV.
V květné stepi, jež se k lesům táhne,
čekal kníže Mal a jeho druzi,
čekali, kdy dostaví se Olga.
Třetí den, když slunce zlatou hlavu
klonilo juž k břízám unaveně,
zjevila se posléz na pokraji
modrých hvozdů s družinou svou Olga.
Zamihla se družina ta pestrá
jako oblak, který v zlatě tone
zbarven všem světly, všemi stíny
zářícího večerního nebe.
Zadul větřík, zčeřila se tráva,
92
mořem žlutých hvězd a modrých zvonů
plula blíž a blíže labuť Olga,
jak by nešena tichým větrem.
Deset bílých ořů táhlo povoz;
na chomoutech, které nad hlavami
obloukem se vysoce jim klenou,
ukované ze zlata a stříbra.
sedí po desíti plavých drozdů,
šveholících bez únavy písně,
jimiž naslouchají bujní oři,
potřásají hrdě lesklou hřivou,
sypajíce z očí zlaté jiskry.
Každého z těch koňů štíhlá panna,
vysoká a vnadná jako bříza,
za zlacenou, volnou uzdu vede,
pohání ho prutem plným květů,
hlas svůj zvučný mísí v švehol ptáků.
Medvědí se měkká kůže vleče
bujnou travou, splývající s vozu
tesaného z lipového dříví,
kovaného rudě třpytnou mědí,
stíněného ratolestmi dubů,
perutěmi orla, temným nachem.
V prostřed vozu sedí Olga bílá,
zahalena v černém vdovím rouše,
plavé vlasy jako zlatý věnec
kolem čela vinuté a skryté
závojem, podobným ranní páře,
která zastírat chce mladé slunce.
Za vozem jak husté bouře mraky
zástup vraných, bujných koňů hřímal
hrdě nesoucích a silných hřbetech
výkvět ruských bohatýrů chrabrých,
krásných junů, těž i moudrých starců.
Tak se nesl s kraje modrých hvozdů
květnou stepí průvod kněžny Olgy
jako barev proud a ladných zvuků.
jako sen, jenž luzný se ti zjeví.
Obdiv zmocnil drevanských se mužů,
93
zatřás’ vzduch se jejich divým rykem.
Letí Mal a chrabří jeho druzi
kněžně vstříc jak tlupa pyšných orlů,
dupot jejich koňů snící stepí
zaduněl jak rachocení hromu.
Vítali se Drevané a Ruští,
Olze ale kníže Mal tak pravil:
„Bílá labuť s věncem zlatých vlasů,
s očima jak blankyt hvězdokrytý,
vítám tebe v stepi, která volná
jako nebe bez konce se šíří,
oživena pestrobarvým květem.
Netruchli juž dále, bílá labuť,
nasypal jsem Igorovi kurhan
čnící jako ostrov z měkké trávy.
Stromy kolem na něj stíny hází,
jeho chlum je ptákům milé místo,
večerem když slétají se v tlupu.
Povedu tě, chceš-li, k tomu hrobu.“
Vede mlčelivou Olgu stepí
k mohyle, jež celá ověnčená,
pozlacená klonícím se sluncem,
jako do na pohroužená leží,
do sna krásnějšího všeho bdění.
Na vrcholu sedí deset panen
holubičích zraků, temných vlasů,
zpívajících sladkobolné písně
o smrti a dlouhé pouti duší,
deset panen, lepých sester Mala.
Padla Olga na tvář před mohylou,
divý pláč jí bouřil v bílých ňadrech,
ryla prsty v rozvlněnou trávu,
štkala, jak by pukalo jí srdce.
Muži schýlili, pohnuti, hlavy,
tiše odcházeli, byla sama.
Lepé panny, útlé sestry Mala,
tulily se k sobě, holubice,
hlasy jejich, mísící se v nářek
94
siré vdovy, zmíraly jak dozvuk
chvějných strun, a konejšivá slova
plynula jak léčných bylin šťáva
v rozervanou i kněžny Olgy.
Vstala tiše, obrátila líci
k pannám lepým, čarně zpívajícím,
jak by dík jim poskytnouti chtěla.
Chtěla mluvit, ale ret se svíral,
vyšleh’ blesk jen z blankytného zraku
který nenávist, ne lásku hlásal.
Tulily se těsněj’ holubice
jedna k druhé, útlé sestry Mala,
ustrašeny, udivením němé.
Olga ale obrátila kroky
k stanu, který strojili jí muži
nedaleko Igorova hrobu,
kde dvě břízy bělokoré větve
v lásce splítaly v krov pohostinný.
Zvučným hlasem promluvila Olga
pod nachovou stojíc řasnou clonou:
„Tíseň mého mučeného srdce
těžkým deštěm slz mých pominula
jako oblak, jenž se v rosu změní.
Nuže, teď ať vzejde bujná radost
jako duha, která jasně vzplane,
mračna když dobouří nad krajinou!
Hleďte k lesu! Drahou, jíž jsem přišla,
valí proud se věrných služebníků,
blízko medovina, sladké víno,
které vezou kupci z Cařihradu.
Plňte číše! Reje, chorovody
veďte kolem Igorova hrobu,
pijte na věčnou mu, slavnou pamět!“
Domluvila. Zatím z lesa lemu
přiblíží se hustá tlupa rabů;
vezli víno, sladkou medovinu,
95
číše z mědi, ze stříbra a zlata.
Těžké vozy bořily se v hlínu,
pomalu je táhli silní voli.
Hlučně vítali je Korostěnští.
Olga sama naplnila číši
sladkým vínem, podala ji Malu.
Třikrát Mal ji vylil na mohylu
mezi tím, co sestry jeho pěly
tiše, smutně tak, jak holub brouká,
když mu milá uletěla družka.
Na to začly bujné chorovody,
divý ples a jásot, bouřná vřava,
výskot rabů, smích a třeskot štítů,
jimiž muži v počest bohatýra,
v hrobě spícího, při tanci hřměli,
hlučely jak rozpoutaný vichr.
Celá step se zdála pohroužena
v tůně nesmírného vytržení,
radost jako rozpěněné moře
vlnila se, v šílenost se měníc.
Lidé berou na se cizí vzření,
zraky bloudí, hlas se mění v chrapot,
roucha v cáry, rozkrušené číše
míhají se temnícím se vzduchem.
V horečném tom plesu stojí Olga
nepohnutě jako sloupy stanu,
neodvrací zraky z kraje lesa,
jakby koho ždala s oné strany.
Dvakrát přišel Mal pod řasnou clonu.
Jednou pravil: „Smutno mi a teskno
v tomto víru zběsilého smíchu.
Olgo, hleď, jak bílé holubice,
útlé moje sestry, polekány,
leží na mohyle jako kupa
ostrým větrem přivátého sněhu.“
96
Děla Olga: „Raduj se a plesej!
Prázdni číš na své a moje zdraví!
Zaplaš chmuru, tížící ti duši.“
Zase přišel Mal a pravil Olze:
„Teskno mi a smutno. Pověz, Olgo,
kde jsou posli, kteří z Korostěnu
v Kyjev táhli? Kde můj mladý bratr?
Zaplašil by hudbou těžkou chmuru.“
Děla na to Olga konejšivě:
„Zírám k lesům; muži nejvěrnější,
ti, co byli s Igorem, když padl
v zimní noci drevanskými meči,
reci, kaleni jak ocel v boji,
slíbili mi s nocí přijet k místu,
smířiti se s tebou u mohyly.
S těmi muži přijdou tvoji posli,
bratr tvůj, jenž sladké písně hude.
Raduj se a plesej, prázdni číši!
chvíle blízká, která dá mne tobě.“
Nyní po třetí Mal k Olze mluvil:
„Dávno uprchlo juž zlaté slunce,
polekané nesvatou tou vřavou.
Přišla noc juž. Kde jsou tvoji muži?
Bratr můj kde mešká? Moji posli?“
Vztáhla Olga ruku k temným lesům,
zavolala chvějícím se hlasem
radostí, jež utajena dlouho
nyní vyšlehla jak velký plamen:
„Male, hleď, co od lesa se valí!
Spása moje blíží se a chvíle
nadešla, jež dá tě v moje ruce!“
Pohled’ Mal a pravil udiveně:
„Nechápu, co slova tvoje tají.
Nevidím než temné, těžké mraky,
které deštěm hrozí nám a bouří.“
97
Domluvil, a mrak se roztrh’ ve dví,
žlutý blesk mu vyjel z temna klínu,
krajina zaplála siným světlem,
chápal nyní Mal, co Olga děla:
viděl Mal při náhlém osvětlení
muže v plné trysku z lesa chvátat,
zjevily se žasnoucímu zraku
napřažená kopí, břitké meče,
luky mířící a šípy v letu.
Zahlíd’ Mal, jak na pokraji lesa
Ruští vraždili a ubíjeli
ty, již omámeni sladkým medem,
klidně v měkké stepní trávě spali.
Malu zježily se vlasy hrůzou,
mžikem viděl nesmírnou tu zradu,
která kolem z černé noci zela
Plnou silou svého hlasu zvolal:
„Chopte mečů se, ó moji věrní!
Vzhůru, korostěnští bohatýři,
střeste z údů zhoubné omámení,
vražda přikvačila, ostří spáry,
aby vyrvala nám život sladký!“
Ale hlas ten zanik’ v dvojí vřavě,
která na nebi a stepi duní;
dvojí bouře řítila se z lesů.
Na nebi řve hrom jak tisíc turů,
stepí bouří ruští bohatýři,
vichrem kvačí, blesky s nebes výše
křižují se s blesky jejich mečů.
Vražda kasala si rudé roucho.
Ohledl se Mal, chtěl Olgu prosit,
aby strnula se nad tou bídou –
ale kněžna zmizela juž v stanu,
clona shrnula se těžce k zemi,
dvanáct mužů s napřaženým mečem
98
brání neúprosně příchod k Olze.
Zašla Olga za nachovou stěnu,
jako slunce za hory se skrývá,
temné noci vládu zanechajíc.
Zašla Olga, vzešla bledá hrůza,
která v kámen lidská srdce mění.
Děsná vražda, ohromná a krutá
dupala teď vztekle lidské žití,
plným proudem pájela se krví,
řvala radostí a hnusným smíchem,
přehlušila rykem hlasy hromů.
Viděl Mal, jak kosila mu reky,
viděl při blescích a hromobití,
na mohyle jak mu rdousí sestry,
bílé holubice, plny vděků.
Viděl svého lidu pád a zkázu,
s úsměvem pak vítal krutý čepel,
který v útroby mu posléz vnikal,
černou mrákotou mu zastřel zraky...
Dobouřila vražda, shasly blesky,
bílý měsíc vyplul, stál nad lesem
jako hrůzou zsinalá tvář obra.
Matné jeho světlo jako příkrov
padalo na chvějící se stromy,
rozdupanou tep a na mohylu.
Rozhrnula Olga těžkou clonu,
vyšla tiše, bílá jak ten měsíc,
zraky bloudily po širém kraji.
Zachvěla se, pravila však klidně:
„Slavila jsem za Igora tryznu,
přinesla jsem raby, koně v oběť,
bez čísla jich leží pod mohylou.
Poslala jsem Igorovi reky,
aby sám nebloudil osiřelý.
Devět panen na chlumu tam leží,
bílých jako sníh, ty poslala jsem,
99
aby Igorovi mohly sloužit.
Duše jeho je teď usmířena.
Nyní vzhůru! Korostěn nás čeká!“
Zvolala tak Olga, sedla na vůz.
Květnou stepí táhly její voje
k temným lesům, směrem ku západu.
Ticho vládlo zase květnou stepí,
pouze vítr mezi mrtvolami
sténal tiše, svištěl křovinami.
Kníže Mal však nebyl posud mrtev,
slova Olgy vzbudila jej k žití.
Vražda letěla teď k jeho městu,
dechem posledním teď bylo nutno
zachránit hrad slavný jeho otců.
Nedaleko bloudil kůň po stepi,
který ušel vítězící seči,
chytil Mal je za plynoucí hřívu,
druhou ruku přitisk’ silně k ráně,
která žití vychrlit mu chtěla
s černým proudem lijící se krve;
sed’ mu na hřbet, poháněl jej hlasem.
Krytou stezkou, vlekoucí se lesem,
letěl větrem k hradbám korostěnským.
Sběhl lid se, hrůza jala srdce.
Sledním dechem Mal jim vypověděl
zradu Olgy, nesmírnou tu vraždu,
kterou zahynuli jeho reci.
Domluvil a vyletěla duše
bílým hrdlem k blednoucím juž hvězdám.
Zazněl pláč a truchlý, dlouhý nářek.
S rykem zavřely se města brány,
zbraně chopil všechen lid se věrný,
přísahaje brániti se chrabře.
Přísaha ta létla hromem k nebi,
první voj když Olžin objevil se,
temně rýsuje se na obloze
při zaplání rudé zory ranní.
100
V.
V.
Celé léto oblehala Olga
město Korostěn, a její voje
podrobily zatím celou zemi.
Zlaté listí počalo juž pršet
s bříz, a dumné duby šatily se
v hnědý oděv, který podobal se,
zvlhlý mlhou, při zásvitu slunce
rozhřátému kovu brunátnému.
Dlouhou řadou táhli ptáci k jihu,
veslovali modrem, ztráceli se
v šeré mlze, jak se lodi tratí
v tumanech, již chmurně clonou visí
v sklonku nebes k siným vlnám moře.
K městu odeslala Olga posly,
promluvila takto jejich ústy:
„K čemu chcete dále se mi bránit,
k čemu krev prolévat, hladem hynout?
Celá vaše země jest juž mojí,
platí daň a žije opět v míru,
role svoje vzdělává i sady
jako dříve, zpěv a smích juž zase
v každé chýži ozývá se kolem
planoucího krbu bez starosti.
Přijďte též a smluvíme se k smíru.“
Vyšli Korostěnští k Olze v tábor,
bledí byli, umoření bídou,
zoufale své zraky upírali
k zemi, pevným ale děli hlasem:
„Nechceme se v milost tvoji dáti,
vítězně jsme posud odráželi
vojsko tvé, a bozi spásy pošlou
pomoc nám. My víme, že se pomstit,
101
krutě pomstit chceš za svého muže,
víme, že máš kámen místo srdce
v bílých ňadrech, víme, že jsi vlkem,
který ženy naše, malé děti
sdávit chce a napájet se krví.
Vytrváme v boji do posledku!“
Tichým hlasem odpoví jim Olga,
mezi tím co zraky její bloudí
smutně obzorem, kde řada čápů
zobci chřestajících v dál se nese:
„Nemám kámen místo srdce v ňadrech,
mocně mne to táhne v hrad můj tichý,
v kterém malý syn můj po mně touží.
Denně vzdychám po něm, denně pláči!
Teskno mi, když vidím holubice
v slunci kroužit nad střechami města,
vesele se vracet v tulná hnízda.
Slzy moje tekly, vlaštovice
když jsem uviděla k jihu táhnout,
modrolesklé, sladce šveholící.
Zpomněla jsem planoucího krbu,
zatoužila vrátiti se k němu.
Nemluvte mi o mstě! Dokonala
dávno jsem ji v Kyjevě a v stepi
obětujíc vaše bohatýry.
Přesycena krví je má pomsta.
Plaťte daň mi malou, nepatrnou,
těžkou ne, jak na vás Igor žádal,
pouze na důkaz, že uznáváte,
Kyjev že je vodící vám hvězdou.
Dejte daň, a navrátím se domů,
dejte daň, a nepřekročím prahy
Korostěnských bran! Chci odejíti.
Místo mne tam vkročí bujná radost,
přilítne na zlatých křídlech v město.
Spása kyne bohy uštědřená,
neplašte ji vrtkou od svých prahů!
102
Plaťte daň a dopřejte si míru!
Dopřejte mi návrat v milý domov,
dolétnout chci v Kyjev jak ti ptáci,
kteří v slunné kraje, šťastni, táhnou!“
Snivě zasvítilo Olze oko,
slza chvěla se na temné řase,
tekla pomalu a padla k zemi.
Korostěnští na to odtušili
hlasem, který pohnutím se třásl:
„Blaze nám a blaze, Olgo, tobě!
Slyšíme juž radost zlatokřídlou,
letící k nám s květnou ratolestí.
Rádi zaplatíme daň, již žádáš.
Silné raby, útlé otrokyně
rukou dovedných a sladkých hlasů,
zlatý med a vosk a měkké kůže,
bujné oře, vše ti pošlem v tábor,
pouze čas nám dopřej k vyhledání
všeho toho, co ti slibujeme!
Zdržela je Olga těmi slovy:
„Nelze vám, co slibujete, skytnout,
ouly vaše nemají víc medu,
stáda vaše zhynula a raby
shltil boj a umořila bída.
Vím, že schudli jste při obležení.
Nuže dejte, co vám snadno dáti;
poskytněte z každého mi domu
vrabců tří, co hnízdí mezi krovy,
každý dvorec ať tři holubice
výplatou dá. Zlatými chci nitmi
ptáky všechny spojit v živý oblak,
který vesele si šveholící
v Kyjev se mnou potáhne a v sadu
mého syna na stromy se snese.
103
Zaplesá mé dítě při pohledu.
Nezdá se ta daň vám mírnou býti?
Děkovali muži korostěnští,
odešli a tábor kněžny Olgy
zdvihl se a hnul se blíže k lesům.
Přiletěla radost zlatokřídlá,
zamávala květnou ratolestí,
zaplesali muži, ženy, děti,
stáli na hradbách a pozdvíhali
žehnajíce ruce vzhůru k nebi.
Otevřely s rachotem se brány,
útlé děti nesly v klecích z prutů
celá stáda polapených vrabců.
Dětí smích a ptáků štěbetání
pojily se v jásající hudbu.
Za dětmi zas přišly lepé panny,
hlavy měly kvítím ozdobené,
na ramenou bílé holubice
seděly jim, tiše broukající.
Přišel průvod v tábor kněžny Olgy,
s úsměvem přijala daň a štědře
častovala děti, obdařila
šperkem panny nebo řasným rouchem.
Kázala pak každé holubici
k noze tenké nit přivázat zlatou,
stříbrnou na hnědou peruť vrabcům;
posléz kývla pannám, dětem rukou,
s úsměvem jim děla odcházejíc
v stan svůj stojící na mírném chlumu:
„Vraťte se; až vzejde soumrak šerý,
odejdu do klína modrých lesů,
abych spěla domů k mému synu.
Buďte všickni na hradbách a hleďte
směrem sem, a uvidíte oblak
plachých ptáků vylétnouti k nebi –
poslední můj pozdrav Korostěnu!“
104
Vzešel soumrak a na hradbách města
stáli muži, ženy, malé děti,
všichni s bušícími srdci zřeli
k lesům, čekali na oblak ptáků,
který oznámit jim měl, že Olga
v Kyjev vrací se, že volnost kyne,
dlouho postrádaná v Korostěnu.
Náhle zdálo se, že šedou mlhou
liják modrých hvězd se z lesa žene,
metelice jisker že se valí,
ohnivé že se snad včely rojí.
Pršely to jasné hvězdy s nebe?
Ztroskotala se to bílá luna?
Padaly to její trosky k zemi?
Blíž a blíže nesl vítr světla,
spouštěla se níž a níže k městu,
zdálo se, že ptačí měla hlasy,
plnil vzduch se divným štěbetáním.
Němě zřeli Korostěnští vzhůru –
ale náhle zmocnil se jich úžas,
bolný výkřik, srdcervoucí, děsný
zazněl jako z jediného hrdla,
jedním vzdechem zaúpělo město,
poznali ten ’slední pozdrav Olgy.
Ptáci, které pro ni nachytali,
vraceli se nyní v stará hnízda
k vetchým krovům, odkapům a římsám;
s nohou holubic a křídel vrabců
vzňatá síra visela na nitech!
Proto vrátila jim Olga volnost,
Korostěnu aby zkázu vnesli!
Mžikem vzplanul na sto místech požár.
Slepý zmatek zastřel mlhou zraky,
bystrým pomocníkem stal se plamům.
Oheň jako vítězící obr
hrnul rudý plášť svůj kolem budov,
město leželo jak padlá oběť,
čekající smrt u jeho nohou.
105
Jako šelma vyřítil se náhle,
skákal divoce až ku oblakům,
hučel, bouřil, sypal jiskry kolem,
zbarvil rudou září celé nebe
jako krví, osvětloval lesy,
zastřel černým dýmem širou stepi,
jak by rozestřít chtěl po ní příkrov.
Všechno spělo zachránit se v pole,
ale v branách s kárajícím hrotem
pomsta číhala, tam ruští muži
použivše zmatku, byli vnikli.
Litovali trpce Korostěnští,
Igor že byl padl jejich meči.
Mroucí zraky obraceli k nebi,
hledali tam v prázdnu bohy spásy,
avšak to, co zřeli na obzoru,
bylo jim jak ’slední rána k srdci:
zřeli, jak se Olga na povoze,
klidně sedíc, v temném vdovím rouše,
v prostřed vojů hnala ku Kyjevu.
Korostěn na tmavou dráhu svítil.
VI.
VI.
Zlaté slunce stojí nad Kyjevem,
hvězdojasně třpytí sníh se kolem,
vrhá paprsky své vzhůru k síni,
v které Olga na prestolu sedí.
Nehalí jí více temné roucho,
nachem hoří vlekoucí se říza,
plavé vlasy vinou se kol čela
pod závojem perlami se skvoucím.
Vejde zástup hrdých bohatýrů,
jako laně vejdou plaché děvy,
jedna vede tiše Svatoslava.
Vstala Olga, vyhrkly jí slzy,
spěchá k dítěti a líbajíc je
106
mluví takto něhyplným hlasem:
„Svatoslave, chci ti matkou býti
věrnou, něžnou! Nejblíž mému srdci
státi budeš vezdy, lid můj pouze
tebe dražší bude mojí duši!“
Z popele pak zdvihla zlatý věnec,
sedla opět na prestol a děla:
„Přísahám, že slavně budu vládnout,
slzy stírat chci a nezapláče
nikdo mojí vinou v širém kraji,
jemuž od pradávna Kyjev velí.“
Zamyšleně zůstala tak Olga
vedle krbu sedět s věncem zlatým
kolem čela, tisknouc dítě k srdci.
Vyšli muži, vzdálily se děvy,
ticho vládlo v staré, hrdé síni.
Náhle ale ozval hlas se snivý
nedaleko krbu v stínu sloupu:
„Olgo,“ pravil, zapomněla’s na mne?“
Vzhledla Olga, vztáhla obě ruce,
zavolala hlasem plným touhy:
„Bledý muži z dálných končin řeckých,
čekám tebe, mluv mi o svém bohu,
který smír a odpuštění káže.
Celou duši přináším mu v oběť,
poznat chci jej, celá jeho býti!
Lesť a úskok budou ode dneška
neznámými hostmi pod mým krovem.
V mohylu, kde spí zabitý Igor,
moje minulost ať propadne se!
Pouhým snem je velká moje pomsta,
kterou smířila jsem jeho duši!
Pouhým snem je velká moje láska,
která vzplanula v těch starých lesích,
107
v kterých Igor poprvé mne uzřel.
Zbuď mne, muži, ze sna k velké pravdě!“
Děla tak a dodržela sliby,
které složila, když vrátila se
dokonavši pomstu za Igora:
Nejněžnější byla synu matkou,
veleslavně vládla nad Kyjevem,
širý svět ji zove posud svatou!
108