RAMONDO LULLO.
ANT. CHITTUSSIMU.
[1]
Laudato sia mio signore per sor
nostra morto corporale.
Sv. Frant. z Assisi.
I.
I.
Ráno budí don Ramonda
ze snů těžkých, ze snů sladkých.
„Je to možné,“ zvolá, „Bože,
květina že taká roste
pod tvým nebem, na tvé zemi?
Koně sem! Chci na kraj světa,
v hloubi pekel chci se pustit,
zaklepat na brány ráje,
hledat chci, až posléz najdu
ženu, kterou sen mi zjevil!“
Přivedli mu koně, cválal
z domu jako opojený
parou vína cyperského.
Ticho vládne na ulici,
neděle je Páně svatá,
v modlitbách dlí město Palma,
růžové je světlo koupá,
zvony stříbrem vyzvánějí.
Zbožný lid juž v chrámě zpívá
[3]
slávu Boha nejvyššího,
všechen lid juž na mši mešká;
jedna jen se opozdila
žena mladá, žena krásná.
Rychle vyjde nyní z domu,
spěšným krokem míří k chrámu,
na náměstí ale náhle
v cestu vkročí jí Ramondo.
Vzpřímený na bílém koni
sochou zdál se mramorovou,
neboť bleskem dotknut zbledl,
bleskem, který náhle vyšleh’
z nyjícího oka ženy.
Smělý muž se třás’ jak děcko,
mluvil hlasem zmírajícím:
„Jako zde vás bdící vidím,
zjevil sen vás dnes mé duši,
přede mnou jste takto stála
v sněžné říze, se závojem,
bílá, úchvatná a krásná!
Tak z vás vůně vycházela,
vůně, která jasem jesti!
Přede mnou jste hrdá stála
jako teď s tím temným zrakem!
Tak v mém snu vám vlasy plály
jako rozžhavené zlato!
Mojí jste! Já po vás práhnu,
jak bych měl po svaté krvi
práhnout spasitele lidstva!“
Domluvil a vztáhnul ruku.
Doňa v sochu obrácena
dychá těžce, němá, bledá,
slova hledá pro nevoli,
kterou krev se její bouří.
Slova hledá, nenalezne,
pojednou se ale vzchopí,
nesmírným jak zachvácena
strachem, jako v lese laňka;
4
krokem lehkým jako vítr
pustila se v útěk divý,
letí v stinnou kathedrálu,
padne na tvář před oltářem,
„Bože, chraň mne!“ zašeptala.
Don Ramondo trhl uzdou,
bodl koně, vzkřikl divě:
„Marně utíkáš se k bohu,
odvleču tě od oltáře,
bohem tvým se sám chci státi!“
Nedořek‘ a juž byl s koněm
v prostřed chrámu jako bouře,
jisker déšť vytryskl z dlažby,
klenba dómu zachvěla se
nesvatým dupotem oře,
obrazy a sochy svatých
zdály se jak v podivení,
výkřik hrůzy, poděšení
zazněl z úst všech shromážděných.
Přerušena svatá obět:
odkládá kněz tělo Krista,
které právě pozdvih’ k nebi,
za to pozdvihuje ruce
nyní, aby těžkou kletbu
metal na smělcovu hlavu,
který vzpřímen s koně hledí,
bledý vášní, zrakem žhoucím
k oltáři, před kterým klečí
v zoufalosti mladá žena.
První slovo těžké kletby
vyšlo právě ze rtů kněze,
rychle se tu žena vzchopí,
spěchá k němu, pokloní se,
líbá jeho zlaté roucho,
vzpřímí se pak, stojí v dýmu
kadidla jak anděl Páně,
praví pevně s klidem velkým:
5
„Neklň, otče, šílenému,
uzdrav Bůh mu choré srdce,
jasnou mysl dejž mu naše
přesladká a svatá Paní!“
Obrátí se po těch slovech
k rytíři a praví přísně:
„S koně dolů! Pokořte se
před Bohem a jeho knězem!
Bijte čelem tvrdou dlažbu,
kajicně ji slzou kropte!“
Měkčím hlasem dodala pak:
„Spěšte odsud! Pohanění,
kterým jste mě k smrti ranil,
bude skvrnou jmena mého,
budu mnohým zdát se vinnou.
Don Gonzalo de Castello
mužem mým jest, k němu jděte,
povězte mu, zdali jsem vám
právo dala se mnou jednat,
jak jste jednal! Nechť nás soudí.“
Ambrosia de Castello
kývla rukou, odcházela
hlavu kloníc, těžkým krokem.
Valil lid se z kathedrály,
odváděli z chrámu oře,
ale don Ramondo klečel
dlouho ještě před oltářem,
dotýkal se čelem dlažby,
slzy padaly mu z očí.
II.
II.
Dokončila Ambrosia
vyprávěti svému muži
dobrodružství s don Ramondem,
bledá byla ale klidná,
6
klečela u jeho nohou,
s důvěrou mu zřela v oči
jako dcera svému otci.
Don Gonzalo de Castello
sedě v pozlaceném křesle
zdvíhl ženu k svému srdci,
políbil jí bílé čelo,
s úsměvem pak odpovídal:
„Netruďte se, Ambrosio!
Jednal rytíř pošetile,
vaše ale není vina,
čistá jste jak samo slunce.
Podivem mi věru není,
zázračná že vaše krása
k šílenství jej roznítila.
Byly časy, kdy bych též byl
podobně jak on snad jednal,
šediny když moje byly
ještě černější než havran,
chladná nyní krev když lávou
proudila mi ještě tělem.
Lituje-li don Ramondo,
odpouštím mu jeho vinu,
jest-li vy že odpustíte.“
Sotva dozněla ta slova,
veřeje se otevřely,
mezi nimi stál Ramondo,
poklonil se Gonzalovi,
poklekl před krásnou paní.
Dříve než moh’ promluviti,
pravil stařec rytířovi:
„Cokoli mi říci chcete,
marné je, já nejsem soudcem.
Žehnal Bůh mi, mému stáří
svěřil andělskou tu duši,
korunou je mého žití!
7
Důkaz, jak se před ní kořím,
moudrost její jak znám ctíti,
ctnosti její jak si vážím,
budiž ten, že o samotě
zůstavím vás, ona sudiž
vinu vaši, pře jest její.
Svého jmena čest a slávu
v čistou její ruku kladu.“
Odcházel a úsměv míru
pohrával mu kolem retů.
Hlavu pozdvih’ don Ramondo,
ale zůstal na kolenou,
sepjal ruce a pak mluvil
hlasem jako před světicí:
„Anděl z nebe kdyby stál zde,
matka sama Spasitele,
nemohl bych s větší úctou
mluvit k nim, než mluvím s vámi.
Posvátná jest.čest mi vaše,
kořím se před chotěm vaším,
neboť dala jste mu srdce!
Přece ale vyslyšte mne,
slova má nechť neuráží
cudný sluch váš, Ambrosio.
Mládí moje bouří bylo,
žízeň lásky ukojil jsem
v divé vášni, v opojení
znova žízniv, znova práhna
pokaždé, kdy napil jsem se!
Náhle stal se zázrak se mnou:
Uviděl jsem vás dnes ve snu,
potkal ráno na ulici,
zjevem vaším nový život
vzešel v pusté mojí duši!
Minulost má – černé bezdno,
budoucnost však světlým rájem!
Obraz váš v mém srdci žije,
8
nevyhyne z něho více!
Láska, kterou pro vás cítím,
veliká jest jak sám osud,
zázračná a víc než lidská.
Nehoden jsem smilování,
ale chci se takým státi,
že ve vaší světlé duši
ozve se hlas slitování.
Obětí buď celý život,
pokáním a odříkáním;
velkých činů celá řada
smaže paměť pohanění,
které na vás dneska padlo.
Rcete mi, ó Ambrosio,
kleknout před vás smím pak opět,
opět mluvit o své lásce,
nehynoucí, víc než lidské?“
Ambrosia de Castello
praví sladce, praví snivě:
„Stačilo by celé žití
nadlidskou pro tuto lásku?
Zemskou věčnost utvořiti
bylo by snad pro ni třeba!
Sejdem se, až nesmrtelnost
plným douškem pít nám bude,
sejdem se, až věčné žití
v poháru mi přinesete!
S Bohem buďte do té doby!
Odpuštění moje máte,
miluji vás po křesťansku;
tímto pře jest ukončena.
Buďte s Bohem, don Ramondo,
nemluvte mi o své lásce,
nechte povinnost mě konat
k muži, k Bohu, k vlastní spáse.
Zapomeňte, co se stalo,
9
a jestli mě na ulici
potkáte, pak neznejte mne.“
Domluvila, vyšla z síně,
tiše za ní clona padla
jako oblak, který halí
bílou hvězdu, přihnán větrem.
III.
III.
Zmizel světu don Ramondo,
žádné oko nevidělo
v Palmě více jej na koni,
v drahém rouše, v záři krásy.
Vrata zavřela se za ním
těžká otcovského domu
v onen den, když jako bleskem
láskou vzplanul k Ambrosii,
v onen den, když pravila mu:
„Neznejte mne, don Ramondo!“
Zavřela se vrata domu,
nepřekročil více práh svůj,
aby vyšel na ulici.
Poustevníkem stal se rytíř,
v knihách bádal dnem i nocí,
vědám oddán celou duší.
Zapomínal na vše kolem,
přátel neznal víc ni druhů.
V celé Palmě vyprávěli,
tajné vědy jak Ramondo
v duši ssaje, jak tu duši
zaprodal knížeti pekel.
Plni strachu pozdvihali
k jeho oknům plaché zraky –
ale nikdy tam Ramondo
nezjevil se... Třicet roků
uplynulo a jen dvakrát
zřeli jej tam na okamžik
10
za tu celou dlouhou dobu:
Jednou, když po celém městě
zvony temně zahučely,
průvod pohřební když kolem
jeho domu bral se slavný
s tělem dona de Castello.
Po druhé, když s velkým pláčem
chudí města provázeli
Ambrosii, bledou, krásnou,
k branám Palmy. Odcházela
v pustý hrad na břehu moře,
aby více nevkročila
v Palmu, rozdavši své jmění
mezi chudé, velká v lásce.
Tenkrát don Ramondo zbledl,
jak by smrt se dotknula ho,
ruce vztáhnout chtěl a vzkřiknout,
oči své když Ambrosia
k oknu jeho vlhké zvedla.
Ale nekýv’ ani hlavou,
násilím potlačil výkřik,
neboť v duši jeho zněla
slova, která promluvila:
„Neznejte mne, don Ramondo!“
Tedy mlčel, hleděl za ní
jak za hvězdou, která mizí,
s kterou hasne náhle světlo,
jediné na pustém nebi.
Zlomen jako větrem třtina,
dotknut jako ranou dýky,
potácel se v prázdno síně,
vrátil se do tmavé kobky
mezi knihy, alambiky.
Ambrosia tiše vzdychla,
slza padla v bílá ňadra,
11
s úsměvem pak sladkým kývla
chudým, nešťastným a bídným,
kterým přítelkyní byla;
duše její prosvítala
tváří truchlou jako luna
oblakem labutím v letě,
duše jejím zrakem plála –
plna touhy, plna něhy.
Sladko bylo na ni zříti,
teskno též však, k smrti teskno..teskno...
Jela tiše teď svou cestou
v pustý hrad ku břehům moře
sama, v černém vdovím rouše,
s hlavou skloněnou na prsa,
někdy ale pozvedla ji
s úsměvem k hvězdnému nebi,
s úsměvem tak tklivým, sladkým,
že se zdál být odpovědí
tichým hvězdám na útěchu,
kterou kanuly jí v duši.
jela tiše tak svou cestou
v pustý hrad, ku břehům moře.
Tráva rostla na té cestě
bujně, divě, neboť nikdy
nešlapala po ní noha.
Tráva rostla na té cestě,
tráva rostla též před domem,
v kterém don Ramondo stárnul.
IV.
IV.
Třicet let, co don Ramondo
v domě starce de Castello
slyšel slova Ambrosina,
kterými ho odmítala
naději mu odnímajíc.
Třicet let, co v knihách bádal!
12
V pustém hradě poblíž moře
v soumraku a o samotě
Ambrosia zadumána
právě hleděla na cestu,
která vedla k vratům domu.
Duše její plna klidu,
plna byla odříkání,
hudba moře stoupala jí
tiše v sluch a vláha v oči.
Náhle ale podivení
zračilo se v její tváři,
neboť na cestě, kde tráva
vysoká vším květem kvetla,
vyskyt’ poutník se a spěchal
přímo k hradu, vrávoraje.
Divila se Ambrosia,
v její pustinu kdo kráčí,
dvéře v tom se rozletěly,
sluha starý, udivený
vkročil v síň a pravil paní:
„Stojí venku don Ramondo,
z přeslavné rodiny Lullo,
s paní promluvit si žádá.“
Ambrosia kývla hlavou,
v bílém hrdle hlas jí vázl,
sluha šel a v síň teď vstoupil
stařec s vousem šedým, dlouhým,
s tváří bledou, s temným zrakem,
v kterém mocně oheň sálal.
Ohlížel se, pravil tiše:
„Hledám paní toho hradu,
Ambrosii de Castello,
srdce buší nedočkavě,
nevidím jí v této síni.“
Ambrosia usmála se
smutně, sladce, snivým hlasem
13
ozvala se: „Don Ramondo,
poznejte mě, jsemť to sama!“
Jako bleskem dotknut zvolal:
„Ambrosio, hudba hlasu
budí dávnou upomínku!
Ambrosio, poznávám vás
v temném stínu této síně,
celá moje duše letí
v ústrety vám, padá k nohám!
Řekla jste mi v Palmě kdysi:
„Sejdem se, až nesmrtelnost
plným douškem pít nám bude,
sejdem se, až věčné žití
v poháru mi přinesete!“
Ambrosio de Castello,
chtěla jste mi tenkrát říci:
,Nikdy víc se nesejdeme‘?
Ambrosio de Castello,
světlo očí mých, mé duše,
rozuměl jsem jinak slovům.
Co jste řekla, vyplněno:
v poháru vám věčné žití
nesu, píte plným douškem!“
Udiveně zvolá doňa:
„Nechápu, co říci chcete.
Záhadná jsouť vaše slova.
Přišel jste mě zavražditi?
Chcete moji duši vrhnout
jako v propasť, do věčnosti?
Vzpřímil se a s líce jeho
plála zář jak s nebes kleny.
„Slyšte mě,“ tak pravil slavně,
„slyšte mě a užasněte!
Nezemřete, Ambrosio,
věčně živa zůstanete.
Vězte, vypátral jsem zákon,
14
kterým zrodily se světy,
kterým žijou andělové,
který podkladem jest věkův.
Přinutil jsem silou věd svých
k odpovědi mocné duchy,
kteří étherem se nesou
vzhůru k slunci, v hloubi moře!
Přinutil jsem hvězdy věčné,
které nekonečnem krouží,
v kterých duše věčná žije
jako v nás, a jež je žene
po drahách ve hloubi modra,
nutil jsem je, by svým světlem
vnikly v tmu bádavé myslí.
Vznášel jsem se nad propastmi,
šílenství a smrt mne stále
jako šelmy lesa hnaly.
Zvítězil jsem! Má je věčnost,
sláva má je, zlatokřídlá,
nesmrtelnost, opojení!
Vím, jak hlínu měnit v zlato,
celá horstva v diamanty,
královnou budete země!
Znám však víc. Prasvětlo, shluklé
v tvaru zlata tekutého,
znám z nadzemských zřídel svádět
v pohár jako víno bohů,
smrti nezná, kdo je pije!
Ambrosio de Castello,
nesu v poháru vám věčnost
podle slov, která kdys v Palmě
vrhla jste v nadšenou duši.
Zázrak ten se z lásky zrodil!“
Zvolal tak a ze záhybu
svého roucha vyňal křišťál
naplněný divnou září,
celá síň hned zaplanula
15
jako zorou na severu.
Ambrosia de Castello
dlouho dívala se na něj,
obdiv zářil s její líce,
posléz ale rozhostil se
smutek sni jí na tváři.
Pravila: „Ó don Ramondo,
život věčný přinášíte?
Mýlíte se, věčné stáří
kryje v dutině své křišťál.
Uprchla nám naše mladost,
mezi tím co božské sny vám
kolem čela aureólu
démantovou rozpřádaly!“
Podala mu modlitby své
v deskách z hlazeného stříbra,
v ploše desky jasnotřpytné,
ozářené hvězdným leskem
životního elixiru,
uzřel don Ramondo tvář svou
poprvé za třicet roků.
Uviděl, jak starcem stal se,
probudil se jako ze sna,
uštkala ho bolest krutá
jako zmije v samém srdci,
zavířilo mu to v hlavě,
lítost nesmírná ho jala.
„Moje mladost! Ó mé mládí!
V hrobě ležíš, bez naděje!“
Více říci nedovedl,
z očí však mu slzy tekly
bohaté jak když na jaře
sněhy tajou na Sierrách.
Ambrosia zatím závoj
spustila si s hlavy k nohám,
stříbrnou vytáhla jehlu,
která držela jí vlasy,
16
lavinou tu v proudu vonném
bílé, lesklé k patám spěly,
halily ji jako příkrov.
Krásná byla i v svém stáří,
s čela majestát jí svítil,
výsost plála z jejích očí,
nevýslovný půvab něhy
nadpozemské vycházel z ní
jako vůně z lilie čisté.
Položila na rameno
alchymisty plačícího
ruku svou jak matka jemně,
promluvila hlasem k němu,
který podobal se hudbě
konejšivé, plné tužby
po nebi a sladkém ráji:
„Poslyšte mě, don Ramondo,
jako já vám naslouchala,
tiše s dušiduší plné klidu.
Přinesl jste nápoj čarný,
kterým uniknout lze smrti –
ani krůpěj nevypiju.
Třicet let já vroucně, věrně
miluji vás, don Ramondo,
miluji vás nade všecko.
Třicet let juž po vás nyju;
k vůli vám já vyšla z Palmy,
utekla se do samoty,
k vůli vám zde žiju v poušti,
beze přátel, bez radostí,
žiju pro váš obraz drahý.
Beze přátel pravila jsem?
Dva jsem měla na zřeteli
neustále, ve dne, v noci.
Přátelé ti Bůh a smrt jsou.
Bůh, jenž věčný život dá mi,
smrt, která mne vysvobodí
z úzkých mezí toho žití!
17
Jako vy, však beze vědy,
srdcem prostým, duší vroucí
našla jsem též cestu jistou,
kterou unikneme prachu.
Nadchla jsem se láskou velkou,
nekonečnou k vám, tak silně,
nehynoucí že se stala!
Nový rozkvět čeká na ni
krásnější a vznešenější
v lůně bezdném věku věkův.
V jakémkoli tvaru opět
žíti budu u věčnosti,
beze ní juž nezrodím se,
ona bude mojím blahem,
ona bude mojí slávou,
očistěna, povznešena
bude mojí aureolou.
To jsem říci chtěla v Palmě,
naznačiti svými slovy,
povinnost když kázala mi
skrývat lásku v hloubi duše.
Bláhový, nač nápoj čarný?
Věčný život že nám podá?
Jaký omyl! Věčná smrt jest
brániti se přerodění!
Uvězniti duši v hmotě?
Bylo by jak v rakev věčnou
uzavřít mě ještě živou.
Nechci nápoj váš a nechci,
aby sám jste pil svou zkázu,
věčné pro nás rozloučení!“
Domluvila. Don Ramondo
pozdvih’ hlavu, odpověděl:
„Ambrosio de Castello,
odplať Bůh vám vaši lásku,
je-li věčnost jeho dosti
bohatá, by odměnila
oběť vaši bezpříkladnou.
18
Obraťte na mě své zraky:
budova mých nejpyšnějších
výmyslů jest v zříceninách,
sesula se vaším slovem,
z něhož ryzá pravda vane.
Omylem já duši živil,
bludy byly sny mé krásné,
stínem jesti všechna věda,
věčným světlem jesti láska.
Slávou zlatou chtěl jsem věnčit
hlavu svou, by na vás padla
záře její nevídaná.
Hleďte, v desky ze smaragdů
vyryl jsem své práce plody,
zlato jak lze vyráběti,
naučit se mělo lidstvo.
Zde to psáno do podrobna.
Chudý dar a chudá sláva!“
Zvolal tak a svrhl s okna
smaragdové desky, které
o skálu se roztříštily.
Vrátil se pak k Ambrosii,
pokračoval tak v své řeči:
„Hleďte, světlo mého žití,
snaha lidská jak jest ničím!
Geniem já mohl slouti
velikým a nesmrtelným
v ústech lidstva potomního,
výskum snah mých kdyby seznal
velký dav, jenž slávu dává,
Geniem! Teď bláznem pouze
slouti budu, podvodníkem.
Vidím teď, jak sláva bídná,
sláva, která stojí, padá
davem, kterým pohrdávám!“
Smíchem jeho divým, trpkým
zachvěla se stará klenba,
zasmušil se a pak dodal:
19
„Těžší bol, ó Ambrosie,
kruší srdce mé, ach vězte,
napil jsem se elixiru,
budu věčně živ na zemi;
rozloučeni jsme na věky,
neboť vy vždy výš a výše
vznášeti se v nové ráje
budete na křídlech touhy
svaté, která k Bohu vede,
mezitím co v smutku, v bídě
máčet budu slzou hroudu!“
Touto těžkou ranou tknuta
klesla k zemi Ambrosie
zsinalá a tlukot srdce
zastavil se na okamžik.
Náhle ale vzpřímila se,
vztáhla ruku po fióle.
„Podej!“ zvolá, „napiju se,
s tebou chci pro tebe žíti,
s tebou věčně bídu snášet,
stáří, únavu a smutek!
Přináším ti v oběť smrt svou,
která zdála se mi lékem,
spásu svou a naděj v ráje!
Podej křišťál, rychle, práhnu
napiti se elixiru,
který na věky nás spojí!“
Ale mžikem vzal Ramondo
dutý křišťál, mrštil z okna
fiólu, jež rozbila se
v tisíc kusů. Zlaté světlo
linulo z ní v šumné moře.
„Sprosťuju tě,“ pravil klidně,
„toho žití pozemského.
Nesmrtelnost tobě kyne,
snášet sám chci, rozejdem se!“
20
Schýlí hlavu v tichém pláči.
„Rozejdem se!“ opakuje,
zírá na ni, která stojí
jako v kámen proměněna.
Zatím vzplálo celé moře,
jakby zora růže svoje
nořila mu v temné lůno.
Hořelo, jak myriady
bílých hvězd by z něho tryskly,
celý vzduch až k nebes klenbě
zářil démantovým leskem,
starý hrad se plnil září,
jakby luna na návštěvu
s večernicí byla vešla
portikem pod vetché klenby.
Nejvíc ale jiskřila se
velká síň, kde Ambrosie
beze slova, podepřena
stojí o sloup, v těžkém žalu.
Pojednou však usmívá se,
všechny stopy smutku, stáří
zmizely, jak lilie skvetla,
zářila jak svatá hvězda.
„Můj Ramondo,“ zašeptala,
„umírám! Ó, na shledanou!
Silnější než elixir tvůj
Boží jesti smilování.
Hledej, hledej bez únavy
život věčný, však ten vnitřní,
jak jsi hledal uniknutí
sladké smrti, spasitelky!
Miluju tě, můj Ramondo!
Na shledanou! Na shledanou!“
Klesla k zemi, tiše, tiše
jako květ, jenž s větve skane,
skonala, jak plamen shasne,
který hořel před oltářem.
21
Schýlen klečel don Ramondo,
roucha lem přitlačil ke rtům,
přehodil jí závoj bílý,
rozloučil se s ní, nevěřil,
opět že se sejde v ráji
s Ambrosií de Castello.
Věda jeho šeptala mu,
elixiru mocnou sílu
zrušiti že nelze více.
Naděj byla Ambrosie,
zdála se jak prorokyně,
slitování hlásající
Boha, stvořitele světa –
jistotou však byla věda!
Shasla záře nad vodami,
temné bylo širé nebe,
z hradu kráčel don Ramondo
vrávoravě, těžkým krokem;
smutně sténal vítr v trávě,
která bujela na cestě.
V.
V.
Vyšed z hradu bloudil krajem,
každým krokem, který činil,
zdálo břemeno se těžší
toho žití pozemského.
Prázdnou pouští byl mu svět teď.
K čemu žíti, k čemu strádat?
Beznadějnost! Beznadějnost!
Vlasy rval si ve zoufalství,
volal k Bohu, o smrt prosil.
Náhle stanul na pokraji
bezdna v skalném lůně horstva,
bledla noc už, úsvit šedý
rozlíval se po nebesích,
zavál vítr od východu,
22
zlatem zahořely mraky,
slunce v celé slávě vyšlo,
dole v bezdnu svět se zbouzel:
nekonečné moře dmulo
vlny své, šuměly lesy
odpověď na hukot vody.
Zabědoval don Ramondo:
„Všude život, velký Bože!
Smrti, mluv, ó kde se skrýváš?“
Náhle ale radoval se.
„Spása moje,“ zvolal, „leží
přede mnou! Závratná hloubi,
hrobem buď mi! Vezmi tělo,
které po zničení touží!
Roztříštím-li schránku tělo,
duše uvolněna bude!“
Letěl střemhlav do propasti,
zdálo se mu, celý prostor
nesmírný a nekonečný
vírem že se kolem točí,
že se boří, padá, suje.
Nevýslovná hrůza jala
duši jeho v spáry kruté,
smysle jeho mizely mu.
Dopad’ kamsi. Šílená mu
bolest vnikla do všech údů,
probudila z mrákot smrti.
Zdálo se mu, že se loučí
duše jeho s bídným tělem,
rozkrušeným, rozedraným.
Úzkost těch, již skonávají,
smáčela mu potem čelo,
tlukot srdce zastavil se,
oči tma juž pokrývala...
zrakem duše již již viděl
otvírat se brány nebes,
23
viděl kůry archandělů,
vířili jak metelice
v ústrety mu, vztahovali
ruce po něm... Náhle ale
cítil, vše jak v mlze mizí,
citil zas, jak srdce tluče
v prsou mu, jak obživuje,
cítil, jak jej země drží,
k sobě táhne, volnost béře
jeho duši, která k letu
marně rozkládá svá křídla...
Cítil, jak mu unikala
věčnost opět, byl zas živým!
S namáháním postavil se,
podpíral o vlhké stěny
blízké skály, zíral vzhůru
k nebesům, a velké slzy
tekly mu po bledé tváři.
„Bože můj, měj smilování!“
zašeptal a sklonil hlavu.
Dole pod ním, nehluboko,
třpytila se ranní rosou
zahrada ve plném květu,
stromy šuměly tam tiše,
v stínu jejich dům a kostel
stály pozlaceny sluncem.
Klášter ležel mu u nohou,
hlasy zněly k němu vzhůru,
zbožně pěli františkáni
velkou píseň svého mistra:
„Hospodine, požehnání
„chvála buď ti, věčně sláva!
„Přede vším za bratra Slunce.
„Krásné je v své svaté záři,
„požehnání tvoje leje
„na nás, na vše. Buď ti chvála!
24
„Díky též za sestru Lunu.
„Jasná je! Za všechny Hvězdy,
„luzné, bílé, kmitající!
„Sláva ti za Vzduch i Vodu,
„čistá je a drahocenná!
„Sláva ti za bratra Oheň,
„silný je a blahodárný,
„sláva ti za matku Zemi,
„ňadra její kryjou květy!
„Chvála tobě, díky zvláštní,
„Hospodine, za Smrt těla,
„za tu drahou naši sestru,
„která blíže k tobě v nebe
„povede nás všechny jistě!“
Takto pěli mniši zbožně.
Pozved’ don Ramondo ruce
k nebi, na němž ještě plála
růžově a zlatě zora.
„Bože“,„Bože,“ šeptal chvějným hlasem,
„ukázal’s mi cestu moji!
Ambrosia pravdu děla:
život pravý hledat jest mi,
omylem když přikoval jsem
k věčné smrti svoje tělo!
Rytíř tvůj, já táhnu v boje,
korouhví mou bude víra,
dobré skutky svatou zbrojí!
Život bez konce svůj kladu
v kajícnosti před tvůj oltář!
Vůli svou nad vůli tvoji
stavěl jsem ve hrdém vzdoru,
žertvou budiž teď má vůle!“
Zvolal tak a stoupal s hory,
mnichem stal se don Ramondo.
25
VI.
VI.
Obětovat vše na zemi
byla žízeň teď Ramonda,
obětovat spolubratrům
všechny drahé touhy duše,
heslem bylo jeho žití.
Rozdal statky svoje chudým,
jako někdy Ambrosia,
konal skutky jako svatí,
sebe zapomínal zcela.
Veta bylo po všech vědách,
dítětem se snažil býti,
prostý srdcem, prostý duchem.
Upomínka na sny pyšné
vynutila pouhý úsměv
jeho rtů, a fantóm slávy
rozplynul se v záři pravdy.
Dlouho vřela však mu v duši
stopa oné velké lásky
k Ambrosii de Castello,
vřela jako těžká rána,
která zacelit se nechce.
Vyrval posléz přec tu lásku,
zapadla, jak hvězda bledne,
v hloub nesmírné lásky k Bohu...
Vítězstvím to bylo velkým,
největším, jež sobě dobyl.
Zcela oddán byl tak Bohu,
bratrům svým a spolutvorům,
neměl vůle, neměl přání –
časem přece ubrániti
nedovedl vzdechům těžkým
ba i slzám, nedovedl
potlačiti někdy touhu
ohromnou po sladké smrti,
26
korunou se jemu zdála
nejvyšší již Bůh nám skytne,
štědře když nás zasypává
dary milosti své velké.
Nadlidským však namaháním
přemohl i tuto slabost.
Začal milovati život,
který trestem byl za pýchu,
uvaleným mu na bedra.
„Jako bratr slunce, luna
sestra sladká, všechny hvězdy,
budu věčně jiným sloužit,
jako oni, nechci reptat,
věčně že svou lásku dávám,
jako oni svoje světlo
dávají nám bez únavy!“
Rozhodl tak mnich Ramondo,
uskutečnil svoje slova.
Leta minula a ostrov
začal plniti se slávou,
svatou slávou toho mnicha.
Přicházeli ze všech končin
poutníci, by obdiv jemu
vzdávali, by prosili jej,
aby ruce žehnající
kladl na hříšnou jim hlavu.
Pohromou to bylo novou,
lekal se té hlučné úcty.
Nebyla to světská pýcha,
která v rouše pokornosti
lapit chtěla jeho duši?
„Půjdu odtud,“ pravil sobě,
bodnutí však cítil v srdci.
S pláčem zvolal v noci k nebi:
„Hospodine, nevědomky
27
miloval jsem příliš půdu,
která byla mojí vlastí.
Promiň mně, já napravím to!
Díky tobě za ten pokyn!“
Prchl na loď, která plula
z Palmy právě do Afriky,
hymny plné jásavosti
z hloubi duše pěl, když zmizel
v modré mlze ostrov rodný,
hymny pěl pln jásavosti
mezitím co jeho oči
maně slzy prolévaly
loučíce se na vždy s zemí,
v které poprvé se byly
otevřely v zlatém jasu,
loučíce se navždy s břehem,
který nesl bílou hrobku,
dřímající v stínu stromů,
s nápisem tak prostým, krátkým:
„Ambrosia de Castello,
„sestra chudých, pod mou deskou
„očekává z mrtvých vstání!“
VII.
VII.
Slunce klonilo se k moři,
koráb když se blížil k břehu,
na němž Tunis jak na trůnu
s korunou svých bílých mešit
v záplavě stál jantarové.
Vyšel mnich Ramondo z lodi,
bloudil dlouho ulicemi,
nevěda, kam krok jej vedl.
Zadumal se: „Co zde počít?
K jaké práci Bůh mě volá?“
Vkročil právě na náměstí
prostranné a plné lidu,
28
vířil život tam a náhle
úzkostlivé zaslech’ lkání,
davy viděl, jak se hnaly
jako divá bouře temná
za otrokem prchajícím.
Blesky záští viděl šlehat
z očí jim a krev se lila
ubohému z ran nesčetných.
V ústrety Ramondo spěl mu,
vztáhl nad nešťastným ruku,
zjevem zdál se z jiných světů
s tváří bledou, s okem velkým,
z něhož svatý oheň sálal,
něha linula, a slza
třpytila se čarným leskem.
Neptal se, co otrok spáchal,
ale výmluvně jak prorok
jal se hlásat slitování
slovem lásky, slovem ducha.
Stáli němi podivením
nad tím zjevem, nad tím slovem,
které ze rtů přicházelo
jako hudba větru z háje,
jako vůně z růží svěžích.
Naslouchali divem jati,
srdce v prsou plakalo jim,
rosa duše kapala jim
z očí obrácených k nebi.
Zbraně padaly jim z ruky,
vítězem byl mnich Ramondo.
Ale náhle zvolal kdosi:
„Křesťan je to, prorok lživý,
zapíráť on Mohameda,
kamenujte neznaboha!“
Sotva dozněla ta slova,
svrátilo se slitování
29
v zběsilost, a tisíc pěstí
zahrozilo Ramondovi:
„Odvolej, co’s právě slyšel!“
hučelo to, zahřmělo to;
nenávisť jak temná chmura
nad mnichem se vztahovala.
Viděl, jak mu přísahali
každým hnutím brvou oka
mučednickou smrt, a radost
divoká jej zachvátila.
„Velký Bože, zemřít!“ jásal
v hloubi duše, „zemřít! zemřít!“
Vzpřímil se a hlasem hromu
hlásal divokému davu
boha Krista, spasitele,
s nadšením tak přehlubokým
jako moře, jako obzor,
s výmluvností mocnou, silnou
jako řeka břehy rvoucí,
s úsměvem jak květy sladkým,
se slzami hvězdné záře.
Ale dav se dmul jak moře,
bouře když se blíží děsná,
rostla zášť jak samum v poušti,
kvačila jak slepý osud.
Vzduch se třásl jejich řvaním,
tisíc rukou po něm sáhlo,
roucho juž mu s prsou drali,
z první rány tekla krev juž,
Vítal smrt juž v opojení.
Náhle ale stál po boku
krásný muž mu, ušlechtilý,
s tváří jako anděl sladkou,
v rouše blyštícím se zlatem.
Kníže byl to svého lidu.
30
Zamáv’ rukou po královsku.
„Ustaňte!“ tak velel přísně.
Rychle couvli před ním v zmatku,
náhlé ticho po náměstí
šířilo se jako v chrámu.
Povlovně se dav rozcházel,
emir ale pravil mnichu:
„Obdiv jal mě nad odvahou,
s jakou jsi své pravdy hlásal.
S tebou mír buď! Odstup volně!“
Emir šel a mnich Ramondo
uchýlil se k břehu moře;
hvězdy vyšly na nebesích,
šuměl záliv, klid byl sladký.
Ale mnich Ramondo plakal,
bouře byla v jeho srdci,
s trpkým pláčem k nebi zvolal:
„jak jsem slabý, jak jsem slabý!
V jaký hřích já padl znova!
Bože svatý, Bože dobrý,
promiň mi, že chtěl jsem lstivě
sladkou smrti strhnout k sobě!
Z ruky tvé já beru břímě
svého žití trpělivě.
Sluhu svému promiň, Pane!“
Sotva dořek’, tu jej kámen
těžce ranil v prsa, druhý
letěl za ním třetí, čtvrtý...
Ohlížel se, tisíc očí
divých na něj zazářilo,
jako panthrů, jako tygrů,
tisíc hlasů hrozilo mu,
vřava k nebi dorážela,
kde tak klidně hvězdy plály.
Vyslídila krutá luza
oběť svou, již emir vyrval
31
na okamžik z jejích spárů,
přišla teď, by ukojila
žízeň palčivou po krvi.
Zavrávoral mnich Ramondo,
nevítal juž možnost smrti,
uniknout chtěl tomu blahu.
jal se prchat v divém spěchu,
utíkal, až znaven klesl,
podle skály čnící z moře.
„Zachovej mě, Pane nebes,
zachovej můj život na dál,
abych déle trpět mohl,
dále poskytnouti lásku
nešťastným a opuštěným.“
Modlil tak se mnich Ramondo,
horoucně při šumu moře
v prostřed davu řvoucích vrahů.
Kataraktem hrnuly se
kameny a proudem tekla
jeho krev, a bílé kosti
roztříštěny pronikaly
pletí mu... Pak přišla mdloba,
šero pojmu, prázdno, temno.
Rozešli se vrazi posléz,
zasypán byl mnich Ramondo,
kameny ho kryly těžce,
ležel jako pod mohylou.
Pusto bylo, ticho, hlucho,
moře šumělo jen tiše
a na nebi hvězdy plály.
V mohyle však žil Ramondo,
vědomí se navrátilo,
zmírajícím hlasem zpíval:
„Chvála tobě, Hospodine!
Z hrobu zvedni mě, bych trpěl,
32
dále sloužil, nejsem hoden
tvého klidu, tvého míru.“
Zpíval tak a krev mu tekla,
prosákala písek mořský,
vzplála divem elixiru,
jehož druhdy byl se napil,
jako démanty a zlato.
Celá mohyla jak v báji
zazářila světlem čarným,
svítila na moře nocí
jako hora z chrysoprasu...
Přiblížil se koráb k břehu,
přilákala ho ta záře,
muži, kteří po něm pluli,
užasnuli nad zázrakem.
Rukou třesoucí se jali
sbírati ty drahokamy
s mohyly, až na dně posléz
mnicha našli bez vědomí.
„Svatý jest to!“ zašeptali,
odnesli jej na palubu,
položili na koberec,
klekli kolem, modlili se.
V plachty dmul jim mocný vítr,
jeli mořem rozvlněným
spěchem velkým, neobvyklým.
Slunce když pak vycházelo,
probudilo raněného.
Podivil se mnich Ramondo,
ohlížel se, viděl břehy
z klína vod se vynořovat.
Tázal se svých spoluplavců:
„Jaký břeh to? Která země?“
33
Pravil jeden z námořníků:
„Královna to Baleárů,
Mallorka a město Palma.“
„Sladká vlasť!“ děl mnich Ramondo
v novou mdlobu upadaje.
Radili se námořníci:
„jeho vlasť?“ Nuž, přistavíme!
Požehnání přinese nám
dobrý čin ten v době bouře.“
Přistáli a položili
mnicha v hluboký klín trávy.
Probudil se opět k žití,
viděl se na pustém břehu,
starý hrad čněl na úboku,
bílá hrobka před ním stála,
dřímající v stínu stromů,
s nápisem tak prostým, krátkým:
„Ambrosia de Castello,
„sestra chudých pod mou deskou
„očekává z mrtvých vstání.“
Nevýslovná sladkosť, něha
proniknula jeho nitro,
vzchopil se však silou slední,
vstávat chtěl a odejíti.
V mžiku tom jej ruka jala,
ruka jako matky něžná,
žena v závoj zahalena
stála před ním majestátně.
„Cíle došel’s“,došel’s,” pravila mu,
„milost Boha jesti velká,
„posýlá mě k tobě, bratře!“
Pohled’ na ni s udivením:
„Zvěstuj mi, kým jsi a zvedni
závoj svůj, bych v tvář ti hleděl!“
34
Sladce jemu odpovídá:
„Nepozvednu nikdy závoj!
Avšak povím ti své jmeno.
Sestra Smrt jsem, kterou’s zhrdal,
Sestra Smrt, již Bůh posýlá,
sestra Smrt, jež povede tě
v ráj, kde Ambrosia čeká.“
K zemi klesl tu Ramondo
přemožen tak sladkou zvěstí,
v trávu skryl hasnoucí oči,
v její rosu slzy mísil,
prosil zemi roditelku,
která rukami bez počtu
držela ho pevně, mocně:
„Matko země, dej mi volnost!
Vezmi prach můj, pusť mou duši,
kterou sám jsem kdysi k tobě
přikoval v své tupé pýše!
Vezmi prach můj, pusť mou duši,
dobrá moje matko země!
Ponesu tvůj pozdrav hvězdám!“
Šeptal tak a matka země
vyslyšela jeho prosbu,
tělo jeho k ňadrům tiskla,
jeho duch však uvolněný,
očistěný, v Bohu blahý,
v prostor nes’ se mezi hvězdy,
vešel v nekonečnost ráje,
s jásotem kde vítala jej
duše té, jež někdy slula
Ambrosia de Castello.
35