Potlesk.

Julius Zeyer

Potlesk.
Když Nero bohům podoben chtěl býti a cítil, césarů že pyšný nach jej nepovznáší dost, tu jal se sníti o křídlech genia, jichž mocný vzmach jak vichr vznáší do azurné výše, tam mezi hvězdy nad pozemský prach. Chtěl pěvcem být, a celá jeho říše vstříc jásala mu s hnusnou podlostí, když v lyru zasáh’ v samolibé pýše. I Grécie, kdys země volnosti a uměn sídlo, nadšení mu lhala a potlačila pocit směšnosti a věnčila ho laurem, který sňala s čel bohorovných hrdin rouhavě, tak málo, ponížená, cti své dbala! A pěvci, již s césarem střídavě o zápas pěli, kazili své zpěvy, chtěl každý podlehnout, neb mrákavě pod brvou tyrana číhaly hněvy. Tu vyskytl se jinoch od Korinthu, zrak jeho čistý byl jak oko děvy a vlasy jako proudy z hyacinthu mu s temena na hrdá prsa spěly až do chitónu řasných labyrinthů. Stál na jevišti, oči jeho tměly se nevolí, když Nero zazpíval a chvály nestoudné až k nebi hřměly. Pak zasáh’ v struny, zvuk se rozlíval po divadle jak světlo po azuru, kam v nadšení se jinoch zadíval, 150 a píseň jeho vznášela se vzhůru, jak z hrdla slavíků by stoupala, a neviděl tu těžkou, temnou chmuru, jež na čele se vrahům sbírala, až závistivý césar pokyn dal a jejich dýka hruď mu bodala. A umíraje zpíval píseň dál, a kolem jakby všechno zkamenělo, neb každý hněvu césara se bál – tu náhle se všech stran to zahučelo jak hromu třesk, a věnce lítaly z čistého zlata, až se mrakem tmělo: to mramorové sochy tleskaly, jež kolem stály, zbytky krasších časů, a jejich věnce se to míhaly nad jevištěm ve slunce zlatém jasu. 151

Básně v knize Poezie: