Proroctví.

Proroctví.
„Byl jednou rytíř, který bloudil v příšerném lese dřímotném, a myslil juž, že Bůh mu soudil, by zhynul v hrobě pustotném, v tom shledne v stěně strmé skály jak průlom bránu vysokou, za ní byl ráj, andělé hráli tam v sboru píseň přesladkou. A kynuli, a rytíř vešel, a brána zavřela se zas – kdo můžeš, hledej, bysi našel v tom lese bránu v pravý čas, kdy otevřena v ráj tě pustí, tam mezi bílé anděle, kde zlatým listem stromy šustí, kde věčně boží neděle.“ Tak stará chůva vyprávěla nám dětem, točíc kolovrat, [111] jak zjevení mi slova zněla, stesk hluboký se v srdce vkrad’. Já toužil najíti tu bránu v tom pustém lese, vejít v ráj, já tesknil, plakal; těžkou ránu mi zasadila chůvy báj. A stařena když uviděla mou truchlivou a bledou líc, nad předením se zamlčela, a děla mi ’sléz šeptajíc: „Buď kliden, tajný hlas mi věstí, že vejdeš kdys v ten šerý háj, tam ulomíš si lilji štěstí, a branou vejdeš v bájný kraj.“ Já uvěřil a vidím nyní, že stará chůva nelhala, že byla umnou prorokyní a hluboce že bádala. Já nalezl tě skalná bráno, tam v pustém lese života, a v duši vzešlo zlaté ráno, a zašla truchlá temnota! V tvé luhy, svatá poesie, jsem vkročil poutník bloudící – že ale v ráji číhá zmije, to ušlo chůvě věstící! 112