Proroctví.
„Byl jednou rytíř, který bloudil
v příšerném lese dřímotném,
a myslil juž, že Bůh mu soudil,
by zhynul v hrobě pustotném,
v tom shledne v stěně strmé skály
jak průlom bránu vysokou,
za ní byl ráj, andělé hráli
tam v sboru píseň přesladkou.
A kynuli, a rytíř vešel,
a brána zavřela se zas –
kdo můžeš, hledej, bysi našel
v tom lese bránu v pravý čas,
kdy otevřena v ráj tě pustí,
tam mezi bílé anděle,
kde zlatým listem stromy šustí,
kde věčně boží neděle.“
Tak stará chůva vyprávěla
nám dětem, točíc kolovrat,
[111]
jak zjevení mi slova zněla,
stesk hluboký se v srdce vkrad’.
Já toužil najíti tu bránu
v tom pustém lese, vejít v ráj,
já tesknil, plakal; těžkou ránu
mi zasadila chůvy báj.
A stařena když uviděla
mou truchlivou a bledou líc,
nad předením se zamlčela,
a děla mi ’sléz šeptajíc:
„Buď kliden, tajný hlas mi věstí,
že vejdeš kdys v ten šerý háj,
tam ulomíš si lilji štěstí,
a branou vejdeš v bájný kraj.“
Já uvěřil a vidím nyní,
že stará chůva nelhala,
že byla umnou prorokyní
a hluboce že bádala.
Já nalezl tě skalná bráno,
tam v pustém lese života,
a v duši vzešlo zlaté ráno,
a zašla truchlá temnota!
V tvé luhy, svatá poesie,
jsem vkročil poutník bloudící –
že ale v ráji číhá zmije,
to ušlo chůvě věstící!
112