Spravedlnost.

Julius Zeyer

Spravedlnost.
Hle, zavřelo se hřmějíc rudé moře a faraón jak slunce v bezdno kles’, a jeho voj jak hrdých palem les, i zlaté jeho vozy, bílé oře, vše utonulo při krvavé zoře, a s Israelem jásá divý ples, že podrobený vítězem jest ’sléz, že skončeno to staré, dlouhé hoře! Tu zasáhli též andělové v strunu; však bouř zadula od božího trůnu, a velký hlas jim kázal mlčení: „Kdo odváží se o radosti pěti“ – tak tázal bůh se v bouře dunění, „když na dně mořském leží moje děti?“ 136